Moje eseje nejsou četba pro každého, a proč je vlastně píši? Proto, že hlavní téma mého intelektuálního života je najít uspokojivá vysvětlení otázek, které mne zaujmou. V posledních třech letech k tomu přibyl ještě druhý, mnohem zásadnější důvod.

Koncem března 2020 se objevil korona virus a za měsíc po té, v dubnu 2020 jsem v textu „Z pandemie do normálie“ popsal důvody toho co se děje a nastínil řešení civilizační krize západních společností. Ironicky jsem tam mluvil „nutných změnách, ke kterým nedojde“ a myslel tím, že je zcela nevyhnutelné přestavět finanční kapitalismus. Na prvním místě jsem jmenoval problematiku ekonomického růstu a globalizace. Od té doby je nevyhnutelnost změny modelu západní společnosti den ode dne zřejmější. A to je hlavní důvod, proč píši.

Ať bude nadcházející přestavba finančního kapitalismu probíhat organizovaně, chaoticky nebo nedej Bůh násilně, vždy bude potřeba jasná představa o tom, kam musíme jít, jaké vlastnosti má mít budoucí společnost a jak jí vybudovat. Na tom jsem začal pracovat již v prvním trojdílném eseji „Jak se to stalo, Jak to vypadá a Jak z toho ven?“ a teď pokračuji třetím dílem eseje o „Slovech a moci“.

Dva světy

Než půjdeme, dal, tak si shrneme, co dosud víme. První díl se jmenoval „Jejich pravda a jejich moc“. Rozebrali jsme v něm, jak elity zneužívají svůj informační monopol a vnucují nám obraz světa, který odpovídá jen jejich zájmům. Snaží se lidi zmást a zneklidnit, aby je mohli používat k dosažení vlastních cílů. Pojmenovali jsme to „popleť a panuj“. První díl eseje jsme ukončili deprimujícím zjištěním, že většina z nás vůbec neví, v jaké společnosti žije, co se v ní právě děje a co je nejhorší, vůbec neví, že to neví. Jsou ztracení ve smyšleném světě.

Ve druhém díle, nazvaném „Naše pravda“ jsme si ukázali, že se informačnímu útlaku můžeme velmi snadno ubránit, když přestaneme poslouchat vtíravé a nutkavé hlasy politiků, podnikatelů, médií a expertů a začneme si sami vyhledávat
-jen poznatky, které skutečně potřebujeme,
-jen o tom co se nás týká a
-jen o tom co můžeme ovlivnit.
Na jejich základě si vytvoříme obraz světa, ve kterém skutečně žijeme a který jsme schopni spoluutvářet.

V závěrečném dílu si ukážeme, jak nalézat a používat spolehlivé poznatky, proměnit je v politickou moc a vytvořit na jejich základě společnost, ve které lidé nejsou manipulovatelní morálně zkaženými a odborně druhořadými elitami. A proto se třetí díl jmenuje „Naše pravda je mocnější“.

Arthur Schopenhauer kdysi poznamenal: „Na světě existuje pouze jedna věc, kterou známe zevnitř i venku, a to jsme my.“ Ano, stoprocentně známe jen sami sebe. A když Petr R. stojí na louce a dívá se okolo sebe, tak pochopí, že zcela jistě ví jen všechno sám o sobě a pak už nejvýše to, co má na dosah ruky. Jak jeho pohled bloudí dál, klesá i přesnost poznatků. Včelu vidíte na pět ale ne už na dvacet metrů; přesto, že jich tam může být spousta, protože za křovím možná stojí úly. Za tím mohutným dubem, čtyřicet metrů jižně se může klidně někdo skrývat, ale nevím to jistě; za roh nevidím. O padesát metrů dál zaseli ječmen nebo je to přece jen pšenice? Prostě čím dál od nás, tím méně přesné jsou naše poznatky.

Že je to banální? Vůbec ne, protože vás informační průmysl hypnotizuje slibem, že prý ví úplně všechno. A já vám říkám, že z té louky, na které stojím, vidím v dálce erupce jeho domněnek, polopravd a dutých slov. Tam někde začíná bažina, s nechtěnou ironii zvaná informační společnost. Z ní vybublávají bezobsažné proslovy politiků, mnohoznačné výplody komentátorů a autoritativní lži koupených expertů. Ti všichni chtějí, aby jim ostatní lidé sloužili a proto je zahlcují nicotnostmi, smyšlenkami, propagandou, chytáky, omyly, nesmysly a nezřídka lžemi. Jejich informace jsou hrozba, jsou to viry ochromující váš mozek. To je dezinformace ve velkém.

Ve druhém díle jsme došli k závěru, že naše společnost je v kritické situaci hlavně ze dvou důvodů. První je naprostá morální zkaženost elit a druhý je prostoduchost, se kterou jim lidé přesto důvěřují. To první nemůžete změnit, ale musíte to vědět. To druhé změnit můžete a teď si povíme jak.

Kdysi přicházela moudrost shora. Obecně a dlouhodobě platné poznatky o životě byly vyzrálé plody staletého vývoje vzdělanosti a prosakovaly od elit dolů k obyčejným lidem. Na konci minulého století však vědci a novináři prodali svůj kritický rozum boháčům a produkují slova v jejich žoldu a podle jejich potřeb. Od té doby se na lidi shora valí a zmítá jimi názorový mainstream. Slavná informační společnost je nástroj, kterým chce samozvaná elita ovládat většinu.

V předchozích dvou dílech jsme si ukázali, že poznatky, které nám informační průmysl vnucuje, mají poznávací hodnotu tvrzení, že zeměkoule je plochá. To možná zní vtipně, ale veselé to není. Politici, podnikatelé, média a experti se již dobré tři dekády snaží
-zadupat do země to, co většinová společnost ví o světě,
-dát slovům jiný význam,
-oddělit slova a činy a
-zrušit nebo zakázat nežádoucí názory.

Cílem toho všeho je, znemožnit lidem, aby rozpoznali, co se okolo nich děje. Vládní úředníci, televizní kazatelé, prodejní experti a zištní aktivisté vám nic užitečného neřeknou, protože se o váš život nezajímají, a i kdyby, tak ho nikdy nemohou znát tak dobře jako vy. Celá slavná informační společnost vám spolehlivě ukazuje jen jedno: Kudy cesta určitě nevede.

Bohužel se dosud většina z nás spokojí s tím, co jim vypráví ti nahoře a má proto v hlavě zcela nepřesnou mapu sociální krajiny, ve které se snaží postarat o sebe a své blízké. Tihle lidé sice vědí, kam by chtěli dojít a přitom nevědí ani to, kde právě jsou. A hlavně nevědí to, že jsou napjati na skřipci mezi dvěma protikladnými světy.

Na jedné straně se rozvaluje vymyšlená globální digitální Atlantis v moři bezobsažných slov, nezávazných slibů a neplatných zákonů. Sáhnout si na tento smyšlený velkosvět můžete hlavně ve městech, uprostřed mečícího davu intelektuálních ovcí, které za pravdu vydávají právě módní absurdity, které jim shora nešeptávají uplacení vědci, lstiví lobbisté a slovní žongléři. Do tohoto jakobysvěta nás chce vrchnost jednou provždy přesídlit a udělat z nás poslušnou šedivou masu otroků, přikovaných k internetu.

Proto si informační společnost nezaslouží druhou šanci. Dost dlouho dokazovala, že nám nabízí jen zavádějící a nepotřebné informace. Nemáme ani čas ani důvod šátrat v té skládce informačního smetí po těch pár použitelných střípcích vědění. Lepší je hledat poznání tam, kde žijeme a kde můžeme ovlivnit běh věcí.

"Dunbarovo číslo"

Ve druhého dílu jsme si řekli, proč nepotřebujeme vědět, co se děje v Bruselu nebo ve Washingtonu, a většinou ani to, co se děje v Praze. To co k nám doléhá z televize, rozhlasu a internetu je pro nás asi tak důležité jako vzdálené hučení dálnice; provoz tam jde zcela mimo nás a nemůžeme ho ovlivnit. To není svět, ve kterém skutečně žijeme.

Lidé, kteří ke své obživě musí vytvořit něco opravdu užitečného, potřebují spolehlivé poznatky, které se osvědčily v praxi. Pracují tvrdě a nemají čas chiméry, protože se musí postarat o sebe a své blízké. V jejich světě musí slovo přímo souviset s činem a pravdivé je pro ně to, co věrně popisuje, jak jejich život den po dni plyne.

To je svět většiny lidí. Je sice mnohem menší než vylhaná “Globalis“, ale má to i své výhody. V něm máme pohromadě všechno, co je pro nás opravdu důležité a zároveň i to, co můžeme skutečně ovlivnit. Tady se vyznáme a vyznat se znamená vědět, že po A přijde s velkou pravděpodobností B a ne najednou W nebo nedej pánbůh EU.

Před chvílí jsme si řekli, že pravdu máme doslova „na dosah ruky“. Nejvíce spolehlivých informací, o tom, co se vás týká a co můžete ovlivnit, najdete tam, kde žijete a pracujete. Potřebné a použitelné poznatky jsou vám blízko a nablízku jsou i ti, kteří vám je pomohou objevit; lidé z vašeho městečka a kolegové z práce. Jako oni chcete ve světě obstát, a proto musíte porozumět,
-jak doopravdy vypadá,
-co se v něm právě děje a
-jak na to reagovat.

Lidé jako vy a já žijí ve skutečném světě, který je bohatý na tvrdou práci a chudý na spravedlivou odměnu. Ale za to je to svět, kde se přemýšlí a mluví o tom, co se opravdu děje. Je to svět, ve kterém funguje příčina a důsledek, svět ve kterém se vyznáte, protože slova v něm mají důvěrně známý význam a většinou po nich následuje očekávatelné chování. Vyznáte se v něm hlavně proto, že obývají lidé, které znáte. Žijete a pracujete blízko sebe, a máte podobné zájmy a problémy.

Anglický antropolog Robin Dunbar zjistil, že největší možná skupina, v níž je člověk schopen
udržovat stabilní vztahy má 150-230 členů. Co to znamená? Hlavně to, že se o lidech nejvíce dozvíte, když s nimi mluvíte tváří v tvář, protože tak snáze zjistíte, co vlastně chtějí říci a jestli je to pravda. Když se s lidmi vídáte často, tak brzy poznáte hlupáka, lháře, lenocha a tlučhubu. V tomto vašem malém světě snadno a rychle zjistíte, co je důležité, užitečné a pravdivé, protože si své odhady a očekávání neustále ověřujete v praxi.

Samosprávné a svépomocné lidské pospolitosti, jako třeba náboženská skupina Hutteritů, ale i úspěšné firmy respektují Dunbarovo číslo. A protože v tomto eseji přemýšlíme o tom, jak bude vypadat postglobalistická společnost, tak si rovnou řekněme, že 150 až 230 lidí je vhodná velikost základních stavebních kamenů samosprávné, svépomocné a zdola nahoru organizované společnosti.

Robin Dunbar nám ukazuje i to, jak se vyprostit ze chřtánu informační společnosti. Musíme přesunout těžiště našich životů do malých sociálních prostorů a do formy tváří v tvář. Z očí do očí nám umožňuje
-klást otázky,
-trvat na odpovědích a
-srovnat slova s činy.

Z očí do očí obnoví srozumitelnost světa. Takže k tomu, abyste se co nejlépe postarali o sebe a své blízké, musíte opustit informačním průmyslem vylhanou „Globalis“ a soustředit se na svůj, na míru šitý, „malý" svět.

V tomto malém světě potkáte lidi, kterým rozumíte, věříte a svou důvěru v ně si často přezkušujete. Nebudete mít vždycky stejné zájmy, ale vždycky budete rozumět, co má ten druhý na mysli. A často budete mít i společné nepřátele. Dnes jsou to ti, kteří vás považují jenom za věci, které chtějí používat ve svůj prospěch.

Vládne ten, kdo určuje význam slov

V prvním dílu jsme si řekli, že se moc vládnoucích elit odvozuje hlavně od možnosti, libovolně měnit význam slov. Vzpomínáte si? Mluvil jsem o štamprlatech na barovém pultu, naplňovaných podle toho, jestli vás chce právě opít vláda, podnikatelé, experti, média nebo všichni dohromady.

Samozvané elity nám vnucují svá slova a my máme předstírat, že nepoznáme rozdíl
-mezi informovat a manipulovat,
-mezi spořit a rozhazovat,
-mezi demokraticky vládnout a tyranizovat anebo
-mezi léčit a škodit.

V jejich vylhané “Globalis“ neexistují
-ani sliby, které se musí splnit,
-ani poznatky, které se dají vyvrátit,
-ani zákony, které platí pro všechny.

Informační průmysl jednoduše odřízl slova od jejich významu a od s ním spojených činů.

Již jsme si řekli, že to co se lidé tradičně dozvídali o fungování společnosti, přicházelo shora a bylo to plodem staletého vývoje myšlení. Ale po zániku komunismu zradily elity své národy a teď je jen matou na zakázku mocných a bohatých. Výsledkem je to, že prakticky neexistuje sociální prostor, kterému většina lidí rozumí a kde může úspěšně jednat. Jako mnohokrát v historii zradily elity národy, a proto může návod na to, jak funguje společnost, přijít pouze zdola.

Digitální svět je neuchopitelný, dočasný a svádí ke lži. Za to náš malý svět dokonale známe a proto v něm nemají místo zbytečnosti, nesmysly, propaganda a chytáky z informační společnosti. V našem světě můžeme opět myslet, mluvit a jednat, místo (jako dosud) jen čekat, mlčet, a poslouchat.

Jen my sami, tzv. „obyčejní lidé“ máme zájem, schopnosti a příležitost oživit a upevnit ověřené a objevit nové vědění, které nám umožní, vyznat se ve společnosti a důstojně v ní žít. Jak to konkrétně uděláme?

Předchozí díl tohoto eseje jsem ukončil návodem k tomu, jak se vysvobodit z vylhaného jakobysvěta politiků, podnikatelů, médii a expertů. Zopakují nejdůležitější body:

1. Nejprve se úplně odpojit od mainstreamového zpravodajství
2. Přestat sbírat informace o věcech, které se nás netýkají a o těch, které nemůžete ovlivnit
3. Zbyde přehledná hromádka poznatků o tom, co se přímo týká vašeho života a co můžete změnit. Jen tuhle malou hromádku vědění opravdu bezpodmínečně potřebujete.
4. Z těchto střípků vědění si sestavíte svůj vlastní „na míru šitý“ obraz světa, který odpovídá vaší situaci a zájmům a pomáhá vám je uskutečnit.
5. Přitom všem jsou vždy váš život a vaše zájmy měřítkem všech věcí a váš úspěch je zlatý standard pravdy. Elity se podle tohoto pravidla řídí a vychází jim to.

Tohle všechno tedy už víme a teď si ukážeme, proč se tento díl eseje o slovech a moci jmenuje, „Naše pravda je silnější“. Vysvětlím vám, jak můžeme spolu s ostatními lidmi uspořádat náš malý svět a přejít do ofenzivy směřující k obnovení svobody a humanismu v celé společnosti.

I. Ze všeho nejdříve si musíme vzít zpátky náš jazyk a dekontaminovat jej. Slova, který byla po léta znásilňovaná informačním průmyslem nutně potřebují odmořit. Elity udělaly ze slov jen masky skrývající jejich zištné úmysly. My musíme slovům aspoň částečně vrátit jejich význam a nechat je opět vyprávět o tom, jak žijeme a co nás zaměstnává. To vnese do mezilidských vztahů zase spolehlivost a pravdivost, protože jen tehdy, když sdílíme význam slov jako je moc, právo, svoboda, rodina, soucit úspěch, poctivost, zdraví, zvůle, lež, atd. tak se můžeme domlouvat, plánovat a dosahovat cíle.

II. A za druhé musíme opět pevně spojit slova s činy. Slovům vrátíme věrohodnost tím, že po nich musí následovat očekávatelné činy a ne (jako je mezi politiky, podnikateli, médii a experty zvykem) jenom další a další dutá slova.

Když očistíte znásilňovaná slova a pevně je „sepnete“ s věcmi a činnostmi, ke kterým patří a když opět spojíme slova s činy, tak naše řeč může zase plnit svou hlavní funkci; totiž pomoci nám pochopit a pojmenovat to jak svět doopravdy vypadá a úspěšně v něm jednat.

Prosadit naše pravidla

Řekli jsme si, že vládne ten, kdo určuje význam slov. Jestliže vládne ten, kdo určuje význam slov, tak můžeme i my „obyčejní lidé“ vládnout všude tam, kde máme moc to také udělat. Všude tam můžeme hru o moc otočit v náš prospěch.

Za tím vězí jednoduchý mechanismus, který krátce a duchaplně popsal Paul Watzlawick: „Skutečnost je to na čem se lidé dohodnou.“ To pak znamená, že se náš život z velké části odehrává v prostoru, kde lidé sdílí společné představy. To se nejsnáze podaří v malých skupinách a na tom je i založen jejich úspěch, jak nám to popisuje Robin Dunbar.

Tím, že se skupina lidí chová podle podobných pravidel, tak utváří své vlastní sociální prostředí. V něm je i pro další lidí užitečné jednat podle podobných pravidel, protože tak s větší pravděpodobností dosáhnou svých cílů.

Ano, moc máme jenom tam, kde se odehrává náš soukromý a částečně i pracovní život, tedy v malých skupinách a prostorech. Jenom v nich můžeme určit a prosadit jiná pravidla než nám v globálním rozměru vnucují sebestřední politici, podnikatelé, média a experti. Ale to (pro začátek) úplně postačí.

Tím, že zmenšíme prostor, který chceme poznat a ovlivňovat, tak sice na první pohled ustoupíme, ale fakticky tím zvětšíme moc, kterou v něm můžeme vykonávat. Získáme tak znovu kontrolu nad svými životy, ale hlavně současně vytvoříme mocenskou páku společenské změny.

My nepotřebujeme diktovat světové náboženství, jak se o to rvou globalisté. Potřebujeme jen poznatky, o věcech, které se nás týkají a o tom, co můžeme využít nebo změnit. A k uskutečňování našich cílů potřebujeme daleko méně lidí. Tím, že slovům vrátíme jejich skutečný význam a spojíme je s činy, získáme moc utvářet společnost zdola. V tu chvíli přestáváme být jenom mizerně placený kompars při pohřbu západní civilizace, ale stáváme se předvojem obrození západní civilizace.

1.Malé světy jsou i pohřebištěm politických stran a sebestředných funkcionářů.
2.V nich nejsou potřeba političtí prostřednicí, kteří údajně reprezentují, ale stejně zastupují hlavně sami sebe.
3.Malé světy jsou základem společnosti, která je organizována opačně než dosud, totiž zdola nahoru.

Jestli jste četli nebo slyšeli mojí první třídílnou esej tak znáte „čtyři pravidla osvobození“. Žít podle zásady „pomalé lepší než rychlé“, „lokální je lepší než globální“, „tváří v tvář je lepší než na dálku“ a „vlastní je lepší než cizí“ je změna pravidel vedoucí k přestavbě špatného systému, nebo hezky česky řečeno, způsob jak se osvobodit z pazourů kramářů a despotů. No a teď jsme na konci eseje o moci slov. Je to můj druhý návrh změny pravidel hry v náš prospěch. Předestřel jsem vám návod na to,
-jak a kam odejít z digitalizovaného jakobysvěta,
-jak znovu získat kontrolu nad svým životem a místy kde se odehrává a
-jak vedle rozpadajícího se velkosvěta vytvořit zárodky nové samosprávné, svépomocné a zdola nahoru organizované společnosti.

Závěrem

Před lety jsem v několika statích velmi energicky vyjádřil své přesvědčení, že obyčejní lidé jsou chytřejší než tzv. elity. Od roku 2020 až do dneška byla tato moje víra vystavena těžké zkoušce. Ale přes neuvěřitelně frustrující zkušenosti s neochotou lidí kriticky přemýšlet a pochybovat, trvám na moudrosti většiny i dnes. Je moudrá, když se nebojí. A proto na úplný závěr tohoto eseje kladu důraznou výzvu:

-Nenechte se vystrašit těmi, kteří vás chtějí používat jako bezduché nástroje pro uskutečnění svých zájmů.
-Hledejte a uskutečňujte svou vlastní pravdu a pomůžete jak sobě tak své zemi.
-A nezapomeňte na slova britského politika a filosofa Edmunda Burkeho:

„Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl.“

podcast:
https://www.youtube.com/watch?v=vbGq9J_nQCk