Vězňové datové schránky II.

09. 01. 2024 | 12:45
Přečteno 2969 krát
V předchozím, prvním dílu tohoto eseje jsme museli vzít na vědomí, že dlouho (a právem) za elixír dobra pro lidstvo považovaná technika dnes prospívá jen stále menší a stále bohatší části společnosti. Shodli jsme se na tom, že musíme hrozícímu techno-feudalismu zabránit. Dnes si vyjasníme, čím musíme začít.

Shrňme si však nejprve, k čemu jsme došli.
1.Vládnoucí ekonomické a politické vrstvy v západních zemích se nesnaží a zřejmě ani nedokáží používat technické vynálezy k tomu, aby vytvořili prosperující ekonomiku a svobodnou společnost.

2.Vznik a využití inovací kontrolují neúprosní megalomanští počtáři a ti uskutečňují jen takové vynálezy, které jim umožňují ekonomické vytěžování lidí. Od algoritmů nákupního chování, manipulování volnočasových aktivit, vnucování standardizovaných a předražených kotců na bydlení, až po plány na vynucenou lékařskou „péči“, určování složení jídelníčku a přetváření lidského genomu. To všechno jsou snahy zužitkovat lidskou surovinu.

3.A proto v západních společnostech roste počet lidí, kteří jsou pomocí strojů „osvobozeni“, i od výdělku, svobody a důstojnosti. Na počátku 21. století zažíváme historicky naprosto bezpříkladný rozmach techniky a zároveň návrat, již technickým pokrokem „dávno vyřešené“ sociální otázky. Potřebujeme lepší důkaz o tom, že technické inovace samy o sobě ještě nepřináší prospěch celé společnosti? Jaká ironie dějin a jak zvrácená role techniky pro lidstvo.

4.Elity reagují tím, že s pomocí moderních technologii, přerovnávají vlastnické a mocenské poměry tak, aby ladily s jejich bezmeznou chamtivosti, omezenou kompetencí a chybějícími morálními instinkty. Proto jsme v předchozím dílu tohoto eseje mluvili o trojnásobné ekonomické degradaci člověka. Nejprve ztratil výsadní pozici zákazníka, který byl kdysi „náš pán“, pak ho podnikatelé zredukovali na instinkty řiditelný nákupní košík a posléze, (zcela nezakrytě od roku 2020) na surovinu k ekonomickému vytěžování.

5.Zároveň člověk ztratil status politického suveréna, kterému se vláda musí zodpovídat. V tak zvaných reprezentativních demokraciích vykonávají moc, anonymní a nesesaditelní experti. Svou neschopnost demokraticky zacházet s rozdílností a svobodnou vůlí lidí, chce vrchnost „vyřešit“ tím, že národy uvězní v datové schránce. A sebevědomého občana degradují na malátného konzumenta zkazek, které mu o jeho životě našeptávají marketéři a propagandisté.

6. Zjistili jsme, že zejména v posledních třech letech vzrostla odhodlanost vládnoucích, řídit pomocí kontrolních technologií nejenom hospodářství a politiku, ale úplně všechno. Celá společnost se má proměnit ve výrobní linku a stát se socio-politickou verzí tayloristické fabriky. Bezchybným fungováním pásové výroby posedlý, Frederick Taylor se kdysi snažil udělat z dělníka jenom součástku stroje. Dnešní globální superelity chtějí prosadit tayloristickou standardizaci chování a myšlení všech lidí ve všech situacích a udělat z nich bezduché součástky společenského stroje. Technologické inovace se staly nástroji třídního boje a lidé posedlí věcmi, mají výjimečně dobré vyhlídky stát se věcmi sami.

7.Digitální smršť ženoucí se právě západním světem, je hypermoderní technologie použitá k nastolení středověké struktury společnosti; (finanční) šlechta, (političtí) drábové a (elektroničtí) nevolníci.

První díl tohoto eseje odhalujícího prolhanost mýtu o nesporné prospěšnosti technického pokroku a modernity jsme ukončili vernisáží pláten amerického realisty Edwarda Hoppera, zobrazujícími odlidštěnost moderní společnosti. A shodli jsme se na tom, že musíme hrozícímu techno-feudalismu zabránit. Dnes si vyjasníme, čím musíme začít.

Zakázat vynálezy?

Ekonomie nás učí, že kapitalismus nepřežije bez hospodářského růstu, ten ale neexistuje bez technických inovací. Tato závislost spolehlivě fungovala od parního stroje až skoro do dodneška. Ale v éře nadbytku ztrácí ekonomický růst jak celospolečenský smysl, tak svou uskutečnitelnost. Více než 250 let pomáhaly stroje uspořit lidem práci. Dnes hrozí, že technika v rukou chamtivostí posedlé a bohatstvím pomatené elity „uspoří“ i samo lidstvo. Technika za to nemůže, ale protože je v rukou duševně chorých mogulů, tak patří do svěrací kazajky.

Ale copak smíme zakázat vynalézání? Ano, když svoboda výzkumu znamená svobodu vymýšlet, jak nás vykořisťovat, zotročit anebo dokonce zabít. To, co se odehrává od jara 2020, vyvrací víru v to, že technické vynálezy prospívají celému lidstvu. A přitom další hrozby megalomany kontrolované techniky jenom matně tušíme. Je nejvyšší čas přiznat si, že Hawkingova varování před umělou inteligencí, nejsou jen nesrozumitelné vzorečky v hlavě nepraktického génia. Umělá inteligence, vás může připravit nejenom o práci, majetek a svobodu, ale se stejně lhostejnou efektivitou také o život.

Že se vynalézání stejně nedá zakázat? Ale jak to, že kvůli epidemii covidu byly ze dne na den zastaveny hospodářské aktivity a zrušena volnost pohybu? Nebo to, že v Německu nedávno zakázali jaderné elektrárny, které jsou jinde považovány za pokrok.

A proveditelné, přestože ekonomicky škodlivé, je i potlačování spalovacích motorů ve prospěch dysfunkční elektromobility. Dalšími svědectvími o tom, že se inovace zastavit dají je nevyužívání málo výnosných průmyslových nebo farmaceutických inovací, stejně jako (prý zmizelé) vynálezy Nicoly Tesly. A co právě probíhající, mocenskopoliticky vynucená deindustrializace Evropy?

Jestliže během epidemie korony bylo možné, aby nám naši „experti“ zakazovali všechno, včetně zpěvu a jen tak tak, že nezakázali dýchat, tak je možné a nutné, abychom se radikálně vypořádali s mnohem nebezpečnějším a skutečně pandemickým zamořením světa agresivní technikou. A chcete-li namítnout něco o svobodě, tak nezapomeňte, že předchozí totality, fašistická a komunistická pořád ještě děsí lidi, přestože neměly k dispozici ani zlomek současných technických možností. Myslel na to Einstein, když řekl: „Bojím se dne, kdy technologie bude strukturovat lidské chování.“

Německý filosof minulého století Hans Jonas promyslel nutnost, zajistit služební roli techniky pro společnost. Jasnozřivě pochopil hrozící zneužití technických vynálezů proti lidem a pojmenoval obory, v nichž viděl největší nebezpečí. Jejich názvy si nechte rozplynout na jazyku. Jonas jmenoval medicínu a biotechnologii a pronesl prorocká slova: „Svět sám se stal laboratoří a člověk objevuje to, co by potom, až pozná, co vlastně objevil, raději neobjevoval.“ Přemýšlejte o významu téhle věty pro nás a příští generace a přimyslete si umělou inteligenci. Víme o jejich hrozbách málo, ale už teď je jasné, že je to civilizační atomová bomba. Necháme jí v rukou mocí posedlých a bohatstvím pomatených elit?

Oppenheimer není jediný génius, který nepochopil, jak děsivé následky bude mít jeho objev. To je hodně podivná úchylka mnoha vynálezců. Umí toho spoustu vymyslet, ale jak to, že neumí domyslet, k čemu vynález povede. Třeba je pro ně výhodnější na to nemyslet.

My nejsme geniální vynálezci, ale prakticky myslící lidé a proto chápeme, že je nutné a možné, dát penězi pomatenou techniku a hlavně její majitele do svěrací kazajky přísných regulací. Ale stejně jistě víme, že politici právě tohle nikdy neudělají. Naposledy to potvrdili svým chováním při covidu. Používali jen taková opatření a inovace, které se jim a jejich podnikatelským patronům vyplácela. Takže jestliže mluvíme o krizi a reformě reprezentativní demokracie, tak mluvíme o nezbytné změně systému. Té se tak jako tak nevyhneme. Již v prvním dílu tohoto eseje jsme si řekli, že světová superelita prosazuje změnu systému, ve kterém nepočítá s reprezentativní demokracií. V úvodu tohoto druhého dílu jsme si to v bodě 7. zopakovali: Digitální smršť ženoucí se právě západním světem, je hypermoderní technologie použitá k nastolení středověké struktury společnosti; (finanční) šlechta, (političtí) drábové a (elektroničtí) nevolníci. Takže západní systém se změnit musí a jde jenom o to, pod čí režií se to stane. Zamysleme se nad tím!

Bezděčná rebelie

Politický filozof Pierre Bourdieu se podivoval „poddajnosti, s jakou se lidé vzdávají svých pocitů a potřeb ve prospěch těch, kdo jim vládnou, přestože síla je vždy na straně ovládaných“. Bourdieu a my s ním se ptáme, jak to, že „přes neustále rostoucí počet dokladů opaku, zřejmě většina lidí považuje chování vlády za „nezištné a oprávněné“.

Jedna ze základních tézí mého výzkumného projektu o vykolejení západní společnosti zní právě opačně: Podnikatelé, politici, média a experti nechtějí vaše dobro. A v současnosti již ani nemohou jinak, protože kapitalistický systém ztratil na sklonku 80. tých let minulého století schopnost vytvářet dostatek blahobytu pro všechny. Proto si ve třech posledních dekádách vládnoucí vypomáhali bezuzdným zadlužováním, které i takříkajíc v přesčase, umožňovalo udržovat chiméru blahobytu pro všechny. Ale dnes již nestačí ani zadlužování, protože západní ekonomický systém již není dost výkonný na to, aby zbylo nejenom pro nenasytnou elitu ale i pro stejným hmotařstvím postižené národy. Je to sice osudné, ale jak si za chvíli povíme, do jisté míry příznivé, že vládnoucí a ovládaní mají stejné cíle, peníze a věci. Co z toho plyne pro naše téma?

V prvním eseji o „čtyřech pravidlech osvobození“ v ekonomice, stejně jako ve druhém, věnovaném úpadku informační společnosti jsem podrobně popsal, co všechno může zdánlivě „bezmocná“ většina dělat. Také v tomto eseji o agresivní technizaci světa, navrhuji stejnorodou léčbu. Její základní myšlenka zní takto: Protože elity mají zájem pouze o změnu systému ve svůj prospěch, což pro zbytek obyvatel automaticky znamená změnu k horšímu, tak skutečné obrození může přijít jen zdola; tedy od dosud mlčící, ale stále nespokojenější většiny, jejíž nečinnosti se tak divil Pierre Bourdieu. Předpokladem skutečné reformy je, aby rostoucí počet lidí začal o své společnosti přemýšlet jinak, než mu to vnucuje vrchnost. Jak k tomu dojde?

To naznačuje moje druhá téze, kterou již také znáte: Výkonnost západního společenského modelu je nedostatečná a celosvětová geo-ekonomická situace taková, že se elity rozhodly ukončit éru masového konzumu a zabavit soukromý majetek středních a nižších vrstev. Mlčící masa si tento záměr dosud neuvědomuje a vnímá ho „jen“ jako rostoucí počet chyb a nedostatků současného systému.

Proto zejména od roku 2020 rychle přibývá počet obyčejných lidí, kteří (ač jsou zcela nepolitičtí a starají se jen o svůj materiální prospěch) již nedokáží uspokojovat svoje potřeby standardními způsoby, protože jim v tom překáží stát; a to vždycky, jak svou činností, tak svou nečinností.

Elity tedy omezují konzumní možnosti masy a dělají první kradmé kroky k jejímu pozvolnému vyvlastnění. Mlčící většina, která si chce udržet svou životní úroveň a majetek na to reaguje po svém. Jinak řečeno: Nedostatečně výkonný systém finančního kapitalismu a tak zvané reprezentativní demokracie nutí obyčejné lidi vyrovnávat jeho nedostatky pomocí nestandardního chování, které je zárodkem paralelní společnosti, nebo chcete-li reformy systému zdola. Abychom si opravdu rozuměli, tak popíši tento proces ještě jinak: Lidé jsou při dosahování svých konzumistických cílů dotlačeni k hledání nekonformních cest. Toto chování se dá označit jako nechtěná, přesněji řečeno bezděčná rebelie, protože její účastníci mají jen ekonomické a ne mocenskopolitické cíle. Většině obyčejných lidí nejde o ideologický rozdíl, ale o jejich vlastní podíl na hmotařském životním stylu. Chtějí si prostě jen udržet svůj konzumistický životní styl, ale ten jim elity již nejsou schopny a ochotny nabídnout.

Pohonem této bezděčné rebelie masy tedy není touha po svobodě, ale touha po konzumu. To sice není zvlášť ušlechtilý, ale za to velmi silný a trvalý motiv. A proto jsem před chvílí řekl, že je osudné, ale zároveň příznivé, že vládnoucí a ovládaní chtějí totéž - peníze a věci. Vede to totiž k tomu, že se dva dosavadní opěrné sloupy finančního kapitalismu, tedy chamtivé elity a hmotařská masa nezadržitelně staví proti sobě.

Zatímco se prakticky od konce II. světové války vlády západních zemí, a dokonce (v rámci jejich omezených možností) i komunistické vlády ve Střední a Východní Evropě snažily občany konzumem smírně naladit, tak má současná západní elita zcela opačnou agendu. Právě jsme zjistili, že se samozvaní vládci světa rozhodli ukončit éru masového konzumu. Ale v nákupních centrech trvale zabydlená masa si jen pomalu a velmi neochotně připouští, že se od roku 2020 nejedná o krátkodobou hospodářskou krizi, ale o vznik přídělové společnosti, „posvěcené“ ekologickým náboženstvím. S tím jak se nevyhnutelně blíží okamžik, kdy si kritické množství lidí bude muset přiznat, že je elity opravdu chtějí trvale ubytovat v kasárenské verzi scénáře „bída s nouzí“, tak roste i pravděpodobnost, že se staronová sociální otázka vyhrotí ve vzpouře milionů z ráje vyhnaných hedonistů.

To si nemůže nikdo přát, a proto je nezbytné, konstruktivně využít násilný potenciál hromadící se v lidech drsně vytržených z konzumního blouznění. Je nezbytné, aby mohli své zklamání odreagovat bez krveprolití a aby neposkytli elitám záminku k vyhlášení výjimečného stavu.

Proto ve svých esejích nabízím jednoduché, srozumitelné a okamžitě použitelné návody rozhodování a jednání, které nahradí nefungující postupy používané v zanikajícím systému finančního kapitalismu. Oba předchozí eseje obsahují návody konstruktivních metod chování v oblasti ekonomiky a v oblasti informace. Jejich použití povede nenásilným a elegantním způsobem ke vzniku paralelního systému, který slibuje pozitivní budoucnost. Nabízí lidem sice jen odlesk bývalého super-konzumismu, ale i ten je daleko přitažlivější, než kasárenská atmosféra přídělové společnosti, s omezenými vycházkami v 15 minutových městech a technofeudalismu vyztuženém elektronizovaným dozorem eko-inkvizice. Také v tomto třetím eseji, věnovanému agresivní technizaci společnosti, postupuji stejně, jako ve dvou předchozích. V jeho poslední třetí části naleznou čtenáři jednoduché a účinné návody chování. A i tady platí stejný princip, jako v ostatních dvou esejích. Mlčící většina sice nemá dost sil na to, zastavit zneužívání technických inovací v hospodářství a v politice, ale přesto se může vymknout z procesů vedoucích k technotyranii a zachránit tak svou svobodu a majetek.
Než si povíme jak na to, tak si upřesníme, to co již tušíme. Co to konkrétně znamená, k tyranii vedoucí technizace společnosti?

Zpátečnický modernismus

Elektronické peníze, zprávy, úřady, nákupy a volby. Proč ti nahoře, s takovým elánem elektronizují naše životy? Odpovědí je další hlavní téze mého výzkumného projektu o vykolejení západní společnosti, která zní takto: Profesionální a morální úpadek vládnoucích tříd západního světa vedl k tomu, že nedokáží ani demokraticky vládnout, ani vytvořit blahobyt pro všechny. Jinými slovy to znamená, že si elity neumí poradit se složitostí světa, který vytvořily.

A proto si vrchnost již po léta systematicky snaží, usnadnit vládnutí. V předchozích dvou esejích jsme podrobně rozebrali, jak vytváří zjednodušenou napodobeninu světa, ve kterém neexistují ani poznatky, které lze vyvrátit, ani sliby, které se musí splnit, ani zákony, které platí pro všechny. Proto se snaží zamlžit kontury skutečnosti tak, že jisté není nic a možné cokoliv. Proč to všechno? To je jednoduché. Kdyby se jim podařilo vnutit lidem fikci rozpitého a neuchopitelného světa, pak by nebylo možné měřit a kritizovat jejich odborné selhání. Rozděl a panuj, by bylo vystřídáno pravidlem „popleť a panuj“.

Většina lidí se však dosud mlčky vzpírá účastnit se této spiritistické seance a trvá na tom, že existuje nepochybný rozdíl mezi médii vysílaným, politiky popisovaným a jimi samotnými zažívaným světem. A proto mlčící většina dosud odmítá přesunout své bydliště do mediálně, vyčarovaného světa a zůstává jak fyzicky tak duševně tam, kde musí vydělat na nájem a nezaplatitelné energie, kde na ní vláda dotírá s nevyžádanou péčí o zdraví, s vnucovanou solidaritou s kýmkoliv a se záchranou klimatu, ať to stojí cokoliv. To je sice velmi nehostinný, ale zato opravdový svět, v němž platí jejich zkušenosti, zvyky a hodnoty a ve kterém se dokáží orientovat a rozpoznat, co chtějí a co nechtějí.

Elitám se tedy dosud nepodařilo zhypnotizovat národy do té míry, aby jejich špatnou politiku nevnímaly a nebránily se jí. A proto nás teď chtějí přestěhovat do říše obrazovek. Pod záminkou technického pokroku nás chtějí uvěznit v elektronické simulaci světa, ve video-hře, jejíž pravidla určují podle potřeby samozvaní vládci světa. V této říši obrazovek jsou peníze, zprávy, úřady, nákupy a volby jen atrapy skutečnosti, jen neuchopitelné padělky. V říši obrazovek mohou elity ve jménu práva porušit ústavu, ve jménu demokracie omezit svobodu a ve jménu zdraví ohrozit život. A zítra se stejnou lehkostí popřít, že se vůbec něco takového stalo. Tento hluboce reakcionářský modernismus má před námi v bludišti hologramů skrýt to, že vládci používají techniku a „modernizaci“ k vlastnímu prospěchu a ke škodě lidstva.

Ve všedním životě se to projevuje, jako mocensko-politické zneužívání slov a čísel k přestavbě společnosti na elektronicky organizovaný pracovní tábor. Ale copak mají slova a čísla takovou moc, zeptáte se? Celý druhý esej jsem věnoval úpadku „informační společnosti“ a teď je na řadě konkrétní příklad.

Evangelium modernity

Způsob, jakým dnes lidé mluví, myslí a jednají v souvislosti s technikou, inovací a pokrokem určují výlučně elity podnikatelů, politiků, médií a úplatných expertů. Z mediálních tlampačů nepřetržitě hučí třídílné evangelium modernity:
-Nové je lepší než staré
-Rychlé je lepší než pomalé
-Pokrok je přímý důsledek času

Dlouhá desetiletí to byla i z pohledu obyčejného člověka pravda. Nové bylo skutečně lepší než staré a vyplatilo se to mít rychle. Lepší život na nás přátelský mával z budoucnosti a cesta k němu se právem jmenovala pokrok.

Ale tehdy ještě existovaly názorově rozdílné politické strany, nezávislá média a samostatné, vzájemně konkurující firmy. Život většiny lidí probíhal podle pravidla vyrobit, koupit, mít a vyhodit - vyrobit, koupit, mít a vyhodit. Tato desetiletí trvající konzumní éra vtiskla do podvědomí společnosti, že nové je automaticky lepší, než staré, rychlost je záruka úspěchu a pokrok je přímý důsledek času. Většina lidí to stále ještě věří, přestože nic z toho již není pravda.

Pár set miliardářů a půl tuctu investičních fondů kontrolují celá průmyslová odvětví, média ale i politické strany západního světa. Kapitalismus již není jedna příjemně klimatizovaná nákupní zóna, ale techno-džungle, v níž se to hemží megalomanskými predátory, z ekonomiky, politiky a médii. Ti se rozhodli ukončit éru masového konzumu a jdou nám všem po majetku, po svobodě a dokonce i po krku. Aby svůj cíl snáze dosáhli, tak omamují národy propagandistickou marjánkou namíchanou z vět jako „nové je lepší než staré“, „rychlé je lepší než pomalé“ a „pokrok je přímý důsledek času“. Přesvědčivost těchto zaklínadel si elity pojišťují tím, že stanovují přípustná slova a jejich (na hlavu postavené) významy. S jejich pomocí vytváří „oficiálně platný“, zákony vyztužený a mocenskou represí vynucovaný obraz světa, který (věrni inženýrské metodě technických inovací) uskutečňují pomocí čísel.

Metodou kreativního účetnictví vytvořená čísla byla používána ke zdůvodnění protiústavních opatření státu při covidu. A podle stejného vzorce má tzv. uhlíková stopa zdůvodnit šikanování a vyvlastňování lidí. Vůbec nejoblíbenější čísla vrchnosti jsou 0 a 1, symboly a nástroje tzv. digitálního státu. A ten je od techno-totalitarismu vzdálen jen pár kliků.

Obyčejným lidem nepatří ani slova a čísla a proto nedokáží samostatně uvažovat o tom, jak žijí a jak chtějí žít. A proto si je musí vzít zpět. Stačí, aby lidé elitou znásilňovaná slova, naplnili pravdivým významem, který se opírá o jejich vlastní zájmy a životní zkušenosti. Jinak řečeno: Bezpodmínečným předpokladem humanistické obnovy západní společnosti a záchrany naší důstojnosti je to, aby vzrostl počet těch, kteří začnou popisovat a myslet svět jinak, než jim to vnucuje sebestředná vrchnost.

Abychom se ubránili nadvládě polopravd a lží, kterými političtí a mediální marketéři zamlžují to, co jejich šéfové dělají, tak musíme odmítnout falzifikát světa a vytvořit si svůj vlastní originál. První slůvko, které se musíme naučit říct a žít je „ne“. O tom budeme mluvit ve třetím dílu tohoto eseje.

Co říci závěrem? Dosavadní éra inovací sloužících celému lidstvu právě skončila. Na počátku 21. století zažíváme naprosto bezpříkladný rozvoj techniky a zároveň pokus finanční šlechty vzít národům občanská práva vybojovaná již francouzskou revolucí. Světová superelita chce lidstvo, s chválou pokroku na rtech, strhnout o staletí zpátky a spoutat do techno-nevolnictví. A kdo chce tak vidí, že pokrok není principem dějin.

Všimli jste si toho, jak politici, média a tzv. experti náramně souzní v tom, co je pokrokové?
Jen namátkou: politická korektnost, elektronické peníze, povinné očkování, určování vašeho jídelníčku, způsobu vytápění budov, pohánění vozidel, solidaritou s kýmkoliv, „15ti minutová města“, datové schránky atd. atd.
Všimli jste si, že vás tento pokrok stojí peníze, námahu a svobodu?
Všimli jste si, že zažíváme nebývalý technologický rozvoj, ale vám samotným se vede stále hůře?
Všimli jste si, že zažíváte historicky jedinečný rozmach techniky a zároveň návrat té otázky, kterou měl právě technický pokrok jednou provždy vyřešit a sice sociální a hmotné nerovnosti?
Potřebujete další důkazy toho, že technické inovace nepřináší prospěch lidstvu, ale jen stále menší a stále bohatší části společnosti?
A potřebujete ještě nějaké další důvody pro to, abyste zastavili další technizaci vašeho světa?
O tom, jak to udělat, budeme mluvit ve třetím dílu tohoto eseje.



Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy