Vůdci eurozóny odkývali pomoc Řecku a zbytek víkendu věnovali spasení eura. Prý neexistovaly alternativy. Dejme tomu. Ale jak je možné, že spolek, jenž chtěl být letos nejrychleji rostoucím a nejkonkurenceschopnějším ekonomickým regionem světa, se dostal na pokraj bankrotu? Odpověď je jednoduchá. Nerealistický cíl a nevhodné kroky k jeho uskutečnění.

Výjimka v roli pravidla

Kvalita opatření určených k dosahování cílů může být vyšší nebo nižší, lhostejno, zda je navrhuje manažer, vědec nebo politik. Obrovskou výhodou politiků oproti ostatním elitám je však moc. Politici si mohou vynutit kroky, které považují za účelné. Tuto možnost však EU nevyužívá. Místo aby evropští státníci použili svou politickou moc k prosazení věcně přiměřených a efektivních opatření, hledají vždy především politická řešení – kompromisy.

Proč je to problém? V roce 1998 byly do eurozóny přijaty Belgie a Itálie, země zadlužené více než stem procent HDP; ani Řekům se pak vstup nedal odmítnout. Výběr členů eurozóny byl kompromisem, proběhl podle politických kritérií a ekonomická výkonnost nehrála ani druhořadou roli.

V evropské integrační politice stojí od nepaměti na prvním místě politická shoda. Důsledkem je zamlžování faktů, zpochybňování principů, výjimky v roli pravidel a beztrestné porušování smluv. Motto evropské integrační politiky zní: „Ono už to nějak dopadne.“

Evropští státníci sice vesele formulují epochální cíle, ale nedělají pro jejich uskutečnění to, co je věcně potřebné, nýbrž jen to, co je politicky průchodné; problémy se v EU zvládají rétoricky, ale nikoliv prakticky. Není proto divu, že hlavním obsahem evropského vládnutí posledních let je polovičaté napravování předchozích polovičatostí. Důvodem není analytická neschopnost ani omyly, ani zaslepenost. Politikům nechybějí účelná řešení, nýbrž pouze vůle je uskutečnit.

Řecký doutnák

Do světové finanční krize to evropským státníkům procházelo. Ekonomika víceméně fungovala, nepohodlná opatření se dala odkládat od summitu k summitu a místo toho se zakazovaly žárovky a bojovalo se proti klimatickým změnám.

Hospodářské ztráty v důsledku světové finanční krize a ofenziva států skupiny BRIC však výrazně zúžily prostor pro otálení a průtahy. Virtuosové vytáček a géniové floskulí to však zřejmě nepostřehli. Strávili měsíce úporným hledáním bezzubého kompromisu nad irelevantní otázkou odměn pro bankéře a pod jednacím stolem zatím hořel doutnák řecké bomby.

Účelná řešení se v EU provádějí až se systemickým zpožděním nikoliv proto, že by dříve nebyla známa, nýbrž proto, že již není vyhnutí. Cosi – říkejme tomu prozřetelnost, fyzika moci nebo zub času – odřízlo evropské politické avantgardě i tentokrát únikové cesty k nezávaznému, intrikou opepřenému schůzování a nutí ji k rozhodné akci.

Za každou cenu

Jejich odpověď na krizi eura však opět není věcně správná, ale zato je politicky průchodná – a zatraceně drahá. Ještě není vyhráno, ale zdá se, že trhy se nechaly předběžně uchlácholit. Zůstane-li to tak, stane se měnová unie spolkem založeným na finančních transferech.

Z toho plynoucí ekonomická zátěž povede přesně k tomu, čemu chtěla evropská integrace zabránit – ke konfliktním vztahům mezi evropskými národy. Eurozónu prý chtějí zachovat za každou cenu. Nevím, jestli jsou ochotni zaplatit i dezintegrací Evropy.

Petr Robejšek, psáno pro E15

Poznámka na závěr
Stejně jako zdrcující většina čtenářů nemiluji generály po bitvě. A jelikož jich jsou v souvislosti s eurem celé pluky tak přikládám mou prognózu otištěnou v únoru roku 2002 (č. 6/2002, časopisu „Týden“).

„Ekonomicky zaostalí členové měnové unie nebudou moci vyvážet jak drahé a nekvalitní výrobky, tak levné pracovní síly; pokusí se vyvléci ze svěrací kazajky eura požadavkem zvýšené finanční pomoci, nebo hrozbou vlastního zadlužení. Ti, kteří se pojmy jako „výkon“ a „spořivost“ příliš nezatěžují, pomocí společné měny přenesou zodpovědnost za své hospodářské problémy na bohatší členy měnové unie.
Již dnes slyšíme ozvěnu budoucích tirád politických demagogů typu Jörga Heidera proti příživníkům, parazitujícím na cizím blahobytu. Zavedení společné měny vyvolá přesně ty nacionalistické nálady, kterým chtěli otcové evropského sjednocení jednou provždy zabránit. Okázalý rozmach měnového sjednocení přináší sémě nebezpečí politického rozvratu. Euro má politické sjednocení Evropy urychlit. Ve skutečnosti se stane jeho překážkou.“
Petr Robejšek