Odpověď na často skloňovanou otázku, zda byla reakce našich partnerů na nová zjištění o explozích ve Vrběticích dostatečná, bychom neměli formulovat bez přihlédnutí k širšímu kontextu ve kterém naši spojenci záležitost posuzují. Dále je nutné se zamyslet také nad vzorem, na základě něhož budeme hodnotit míru jejich odezvy.

Nesouměřitelné Salisbury
Zasedání prezidentů a premiérů členských zemí Evropské unie, které proběhlo v Bruselu začátkem uplynulého týdne (24.-25. května), bylo poslední větší metou, ke které Praha mohla upínat své naděje stran získání další solidarity spojenců v reakci na vrbětickou kauzu. Lídři unijních států v rámci širší diskuse o vztazích s Ruskem vyjádřili České republice důležitou podporu. O dalším vyhošťování ruských diplomatů se však již nejednalo. Tím lze považovat přímé reakce našich spojenců za uzavřenou kapitolu, což je též příležitost pro jejich zhodnocení a ocenění.

Jakkoli na toto téma u nás průběžně vyšel již nespočet textů, většinou je spojenecká podpora popisována jako v nějaké míře deficitní a rámována diskusí o slabinách koordinace ze strany představitelů České republiky. Odpověď na vrbětickou kauzu je totiž primárně srovnána s reakcí mezinárodního společenství na otravu dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery v anglickém Salisbury v roce 2018. Téměř 30 zemí tehdy vyhostilo více než 150 ruských diplomatů. V našem případě vyhostilo 5 zemí celkem 8 ruských diplomatů.

Srovnávání obou reakcí zde však může být některých ohledech zavádějící, jakkoli byli do obou případů zapojeni titíž agenti GRU Miškin a Čepiga. V nadsázce lze říci, že je to jako porovnávat tržby hollywoodského velkofilmu v době plných kin se zisky výjimečného snímku středoevropské provenience s podobným námětem v době pandemie.

Je pravděpodobné, že kdyby česká diplomacie nemusela přepřahat uprostřed hlubokého brodu, kdyby se mohla na jednu ze svých nejzásadnějších misí polistopadové historie alespoň krátce připravit a kdyby vládní narativ o jediné vyšetřovací verzi nebyl oslaben tvrzeními prezidenta Zemana, byli bychom na tom ohledně podpory spojenců o něco lépe. Zdaleka bychom však nedosáhli úrovně reakce mezinárodního společenství po otravě Skripalových.

V textu psaném před pár týdny pro washingtonský The Atlantic Council jsem identifikoval dalších pět důvodů nesouměřitelnosti spojenecké odezvy. Většina z nich se v našich médiích již objevila, stojí však za to je postavit vedle sebe a uvědomit si rozsah našeho handicapu, a tak i skutečnost, že podpora, které se České republice přesto dostalo, není zanedbatelná.

Pět plus jeden důvod
1. Časový odstup sedmi let od tragických událostí ve Vrběticích je obtížně srovnatelný s bezprostředním šokem po otravě Skripalových.

2. Jakkoli došlo ve Vrběticích k velké materiální škodě a dvěma úmrtím (přičemž číslo mohlo být mnohem vyšší, kdyby k výbuchu došlo jindy/jinde), otrava Skripalových způsobila větší zděšení, neboť byla vnímána jako útok chemickou zbraní (první na území členského státu NATO od založení Aliance) s potenciálem širšího ohrožení obyvatelstva. V Salisbury zemřela náhodná nálezkyně lahvičky s novičokem a na rozdíl od tragických úmrtí ve Vrběticích neměla s případem nic společného.

3. Řada klíčových spojenců ČR nedávno zavedla vůči Rusku vlastí opatření. Pouhé dva dny před zveřejněním nových informací o Vrběticích Washington na Moskvu uvalil nové sankce a vyhostil deset ruských diplomatů. Šlo o reakci na vměšování do loňských amerických voleb, kybernetické útoky vůči vládním agenturám a ruskou agresi na Ukrajině. Ruské diplomaty nedávno vyhostilo též Polsko, Německo či Švédsko. Británie, která by díky své vlastní zkušenosti měla své důvody k důraznému vyjádření solidarity s Českou republikou, je v tomto směru stále ještě vyčerpána opatřeními přijatými v roce 2018. I vyhošťování diplomatů má své limity dané potřebou zachovat fungující bilaterální komunikaci.

4. Zásadní roli v rozhodování spojenců o reakci na Vrbětice sehrála též snaha řešit eskalující krizi ve vztahu Rusku. Pozornost spojenců byla pohlcena rozsáhlými vojenskými manévry Moskvy podél ukrajinské hranice a zhoršujícím se zdravotním stavem vězněného opozičního předáka Alexeje Navalného. Když premiér Babiš 17. dubna informoval o zapojení GRU do výbuchů ve Vrběticích, byly již kroky mezinárodní společenství v čele se Spojenými státy orientovány snahou de-eskalovat a zabránit další Ruské intervenci na Ukrajinu. Prezident Biden volal svému ruskému protějšku dne 13. dubna., aby jej předem informoval o uvalení US sankcí. Zároveň mu však naznačil, že tím jsou prozatím účty vyrovnány. Řekl „nastal čas pro zmírnění napětí“ a navrhl společné jednání ve třetí zemi, kterou se několik dnů chtělo stát také Česko.

Méně výhodné načasování pro mobilizaci spojenecké reakce vůči Rusku si lze představit jen obtížně. V této souvislosti je třeba připomenout také zcela zásadní roli Spojených států během mobilizace spojenců v reakci na otravu Skripalových. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že spojeneckou solidaritu tehdy ve Washingtonu koordinovalo americké ministerstvo zahraničních věcí přinejmenším stejně aktivně, jako sami Britové. Tuto pomoc jsme však v dubnu z výše uvedených důvodů očekávat nemohli.

5. Je třeba též připustit, že pozornost, kterou ve světě dokáže generovat Česká republika, je na zcela jiné úrovni nežli v případě globálního hráče, kterým do jisté míry stálé zůstává Velká Británie. Uvažme jen, že řada světových médií má v Londýně jedno ze svých sídel.

S kým se srovnávat
To jsou tedy hlavní důvody, pro které je zavádějící srovnávat reakci mezinárodního společenství na vrbětickou kauzu se Salisbury. K tomu je třeba samozřejmě připočítat i pro mnohé nepřesvědčivý výkon české reprezentace v koordinaci s partnery. Někteří si možná ještě vzpomenou, jak důležitou roli v tomto směru sehrála v roce 2018 tehdejší britská premiérka Mayová. Na druhé straně Jeremy Corbyn, někdejší předseda Labouristické strany a nejvýraznější hlas zpochybňující vládní narativ o jednoznačném zapojení GRU, byl tehdy na rozdíl od prezidenta Zemana v opozici.

Srovnáme-li Vrbětice s jinými kauzami, kde ruské zpravodajské služby závažným způsobem ohrozily národní bezpečnost spojenců, pak se nynější podpora vyjadřovaná České republice již nemusí jevit tak skromná. Uveďme například zapojení GRU do pokusu o puč v Černé hoře v roce 2016, ruskou podporu katalánských separatistů během pokusu o vyhlášení nezávislosti v roce 2017 či snahu Moskvy katapultovat řešení dlouholetého sporu mezi Řeckem a Makedonií o jméno země. Ani v jedné z těchto kauz nedosáhla reakce mezinárodního společenství míry, jaké se nyní těší Česká republika. Jistě, žádný z těchto případů není zcela srovnatelný s tím, co se stalo ve Vrběticích, zároveň však z pohledu dotčených států šlo o minimálně podobně závažnou agresi, ohrožující integritu těchto zemí.

Solidaritu spojenců navíc nelze zužovat pouze na počet vyhoštěných zaměstnanců ruských velvyslanectví. Nejde o soutěž, kdo dosáhne většího počtu vyhoštění. Prakticky okamžitě se objevila silná slova podpory ze strany EU a NATO. Ruskou agresi na našem území tvrdě odsoudili též premiéři zemí V4. To všechno byla důležitá gesta.

Moskva se jako vždy snaží využít našich chyb a již bylo možné z ruské strany zaznamenat zmínky, že nás spojenci nechali na holičkách. To se rozhodně nestalo. Transatlantické společenství vyslalo Rusku jasný signál, jakkoli to na kalkulech Kremlu pravděpodobně nic nezmění. To je ale obecnější problém. Od roku 2014, kdy Rusko obsadilo Krym, lze však pozorovat postupné procitání Západu a připravenost přijímat čím dál tvrdší opatření, a to i v některých vůči Moskvě tradičně shovívavějších zemích. Důležitější nežli jakou diplomatickou cenu za Vrbětice Moskva bezprostředně zaplatí z tohoto pohledu je, že záležitost vyšla najevo a kauza nyní žije jako varování pro všechny, kdo mají tendenci zlehčovat rizika posilování ruského vlivu, jak ve světě, tak u nás doma.