Ve středu 6. ledna došlo ve Washingtonu k událostem, o kterých se bude psát v učebnicích americké historie. Otázkou je, jak. S největší pravděpodobností nejde o definitivní konec špatného snu. Jed v žilách americké demokracie nepřestane kolovat ze dne na den. Můžeme tu však mít co do činění s momentem procitnutí, uznáním problému, odkud vede cesta k řešení. Klíčové je nyní pojmenovat, co se stalo.

Fakta známe: Relativně pokojná demonstrace volající po revizi celkem jednoznačných výsledků amerických voleb, kterou během dne u Bílého domu osobně podpořil sám prezident Trump, se po příchodu na Kapitol zvrhla. Demonstranti přišli o své poslední neděje stran zákonných možností změny výsledků voleb, když na probíhajícím společném zasedání obou komor Kongresu Bidenovo vítězství připustili druhý i třetí nejvýše situovaní muži v zemi, viceprezident Mike Pence a republikánský předseda Senátu Mitch McConnell. Stovky lidí – tedy jen fragment přítomných příznivců prezidenta Trumpa – po překonání nepočetné policejní ochrany vnikly do budov Kongresu a zastavili tak jednání směřující k oficiálnímu potvrzení Bidenova vítězství.

Desakralizace budovy Kongresu je dramatickým pošlapáním amerických politických tradic. Adjektivum „dramatický“ zde je přitom možné chápat jak v odkazu na bezprecedentní závažnost události, tak ve smyslu dramatického umění, divadla či show. Teatrálnost toho, co jsme měli možnost sledovat na Kapitolu, je zarážející, a to především pro pozorovatele, jehož oko není přivyklé americké estrádní estetice.

Scéna působila fantaskně až surreálně. Demonstranti, kteří venku mohli připomínat fotbalové fanoušky, se na pozadí honosného interiéru hlavní budovy Kongresu proměnili v lúzu. Spíše než dobyvatele Bastily však evokovali zdivočelé turisty na prohlídce zámku či muzea. Pronikali do jednacích sálů a kanceláří zákonodárců, včetně pracovny předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi. Cestou prostory chrámu americké demokracie vandalizovali, sbírali suvenýry, a především si pořizovali fotografie. Ty s námi již zůstanou s ohledem na onu dvojí dramatičnost události: jednak její závažnost a dále podmanivou teatrálnost, podpořenou kontrastem mezi aktéry a kulisou. Muž v kožešině s rohy u senátního předsednického křesla v sobě má – zejm. pro evropského pozorovatele – cosi z Lautréaumontova setkání deštníku se šicím strojem na pitevním stole. Výjev rozhodně evokuje spíše výpravné hollywoodské produkce nežli obraz revolucionáře.

S estetickou teatrálností napadení Kapitolu souvisí též teatrálnost praxe, tedy samotného jednání. Navzdory ničení majetku, symbolických hodnot a tragické ztrátě pěti životů lze konstatovat, že k okupaci Kongresu došlo způsobem, který lze s nadsázkou označit za ludický. Vše bylo do jisté míry a do jisté chvíle „jen jako“. Bruno Maçães v textu "The Roleplaying Coup", svém komentáři napadení Kapitolu, ukazuje, že demonstranti si v budově Kongresu v podstatě hráli na převrat, přijmuli na sebe role, které pak po odchodu z budovy, po stažení opony, opět opustili.

Záběry z Kongresu budí dojem, že protestující se přišli na Kapitol hlavně pobavit, udělat si fotografie, užít si slávu mediálních hvězd a chvíli zapomenout na každodenní realitu, své životy, do kterých se často promítá kumulovaná ekonomická, společenská a instituční krize v zemi. (Stranou nechme skutečnost, že v Kongresu byli i lidé, kteří na demonstraci přicestovali soukromým letadlem.) Až na výjimky žádné šátky z obav o identifikaci ze strany policie, natožpak roušky, které jsou skalními příznivci Trumpa často považovány za odznak zbabělosti a levičátství. Demonstranti své portréty naopak promptně sdíleli na sociálních sítích a hrdě dávali rozhovory novinářům. Kdo by se obával, vždyť je k tažení na Kapitol – ke karnevalu v rámci něhož dojde na čas k výměně rolí – vyzval sám panovník, prezident Trump.

Demonstrace byla povolena. Napadením Kongresu však její účastnici opustili vyhrazený prostor. Podobně jako kdyby se hráči paintballu přesunuli ze hřiště do ulic města. Ludičnost, s jakou si v Kongresu Trumpovi militantní příznivci počínali, jejich obnažené tváře, však naznačují, že mohli doufat, že prolomením dveří dosáhli de facto změny pravidel, díky které budova Kongresu nově také „hraje“, protože se z vůle svrchovaného vládce dočasně ocitla jaksi mimo zákon.

Rovněž část bezpečnostních složek mohla být v jistou chvíli minimálně na pochybách, zda skutečně nedošlo k rozšíření herního prostoru demonstrantů o kulisu Kongresu, kde lze nejen protestovat, nýbrž akci přesunout na jinou úroveň, do roviny fikce a zahrát si na převrat. Jindy až nepřiměřeně tvrdá americká policie kladla jen omezený odpor a místy působila jako součást hry. Na videozáznamech je vidět policisty, kteří v jisté fázi rezignovali na vymáhání pořádku. Když policie po příjezdu posil získala kontrolu, nechala většinu protestujících v klidu odejít, v některých případech i s jejich suvenýry.

Na Kapitolu bylo v den obsazení Kongresu podle médií zadrženo pouze 14 osob. O širším zatýkání se začalo hovořit až později. Metropolitní policie ještě den po událostech sdělovala, že nedošlo k žádným novým zatýkáním. Až v pátek byly zveřejněny fotografie hledaných osob, často ikonické obrazy, které mezitím obletěly svět. Amerika byla šokována znesvěcením své politické baziliky, přesto trvalo téměř dva dny, než systém procitl a začal s ustavováním pořádku, hranice mezi realitou a fikcí.

K analogickému a mnohem delšímu za-váhání bezpečnostních složek došlo ostatně již v červnu 2020 v Seattlu. Zdejší vláda 24 dnů v kontextu vlny rasových nepokojů tolerovala anarchistickou komunu, která vznikla po obsazení policejní budovy u tamního Kapitolu.

Zpoždění, se kterým ve Washingtonu příslušné orgány reagovaly může souviset – kromě řady bezprostředních reálných příčin – také s tím, jak je americká společnost navyklá na sny a fikce, které pohlcují stále větší část života. Jak to popsal již v 80. letech francouzský myslitel Jean Baudrillard, v Americe je obraz skutečnosti důležitější nežli realita sama. Život je v zámoří čím dál více záležitostí produkce a re-prezentace na úkor bezprostředního prožívání. Něco o tom víme i u nás díky triumfu Hollywoodu, televizního média, amerických seriálů či – nověji – produktů ze Silicon Valley. Trump jakožto showbyznysový politik produkující alternativní realitu je pak jednou z posledních aktualizací této linie. Amerika se však ve svém flirtu s fikci, který začal útěkem před skutečností na (divoký) Západ, nyní dostala do situace, kdy virtuální realita začíná ohrožovat základy její vlastní politické kultury. Tím, jak Trump posvětil pochod svých příznivců na Kapitol, vytvořil uprostřed reality fikční bublinu, prostor, ve kterém jsou suspendována pravidla či právo, prostor odkud lze vést útok na realitu a výsledky voleb.

Výše uvedené postřehy týkající se ludického rozměru napadení Kongresu by mohly vést ke zlehčování těchto událostí. To by však byl tragický omyl. Většina Němců poprvé slyšela o Hitlerovi v listopadu 1923, kdy vedl neúspěšný pokus o nacistický převrat, který vstoupil do historie jako tzv. pivní puč. Hitler tehdy nechal obklíčit mnichovský měšťanský pivovar, kde se konala schůze bavorského politického establishmentu. Hitler je chtěl přesvědčit k pochodu na Berlín a svržení vlády. Jeho puč v sobě měl cosi teatrálního, jako ostatně jeho pozdější projevy a vystupování obecně. Spíše než obavy prý tehdy budil posměch. Z pětiletého vězení, kde zahájil práci na Mein Kampf, byl propuštěn po devíti měsících. Zahraniční pozorovatelé a německé elity, jak ukazují někteří historici, Hitlera považovali za klauna ještě na začátku 30. let. Po volbách v roce 1932, kdy se nacisté v důsledku velké hospodářské krize stali nejsilnější stranou v Reichstagu, se lidé utěšovali, že Hitlera budou moci chytřejší politici vodit po jevišti jako loutku. V roce 1933 se stal kancléřem a nastal proces transformace Výmarské republiky v totalitní nacistické Německo.

Lidé, kteří zaútočili na budovu washingtonského Kapitolu nepředstavovali homogenní skupinu, nýbrž značně nesourodé a nereprezentativní spektrum podporovatelů prezidenta Trumpa. Jak se však ukazuje, nejaktivněji si počínali členové zavedených ultrapravicových skupin, rasisté a činorodí stoupenci konspiračních teorií jako je QAnon. Vedle konfederačních vlajek bylo na pozadí výsostných symbolů americké demokracie možné zahlédnout trička s nápisy Camp Auschwitz, 6MWE či Civil War: January 6, 2020.

Současné Spojené státy rozhodně nejsou Německem, platícím reparace za porážku ve světové válce navíc v kontextu světové hospodářské krize. Jisté paralely, jako politická polarizace vedoucí k násilným střetům, jsou však varovné. Arnold Schwarzenegger, poslední republikánský guvernér Kalifornie, v neděli zveřejnil video s projevem, ve kterém připomíná temnou historii své rodné země a vlastní rodiny. Rozbíjení okenních tabulek na washingtonském Kapitolu pak hyperbolicky přirovnal ke křišťálové noci, kdy německé úřady jen přihlížely ničení židovského majetku.

Napadení budov Kongresu bylo pro většinu Američanů a zahraničních pozorovatelů šokem. Zcela přitom zapadají do Trumpovy éry plné podobných – a dlužno dodat zbytných – překvapení. Svět stále nevěří a není připraven na to, že se podobné věci mohou stát. Celé čtyři roky nás přitom Trump překvapoval jen tím, že dělal, co dlouhodobě říkal. Stejně tak nás Trumpovi příznivci zaskočili, když udělali, co avizovali. Nic na tom nemění, že namnoze překvapili i sami sebe, stejně jako si překvapení způsobil Trump ve volbách v roce 2016.

Poukazují-li sami Američané v kontextu napadení Kongresu na paralely s „banánovými republikami“ či protesty na Blízkém východě, pak je podle nás analogie třeba hledat především v Evropě a na Západě obecně. V Orientu a na Jihu protestují převážně demokratické elementy proti autoritářským vládám. To v Evropě jsou terčem extremistických útoků demokraticky zvolení představitelé. Jakkoli může srovnání např. se žlutými vestami ve Francii v mnoha ohledech kulhat, je obsazení Kongresu varováním především pro Evropu. To, co se může zdát vzdálené, marginální a komediální dokáže náhle a překvapivě zbytnět.

Jakkoli tragické jsou události na Kapitolu, nabízejí důležité poučení, a tak i naději. Varují před tím, co může způsobit populistické vedení země, bez ohledu na to, jak hluboko jsou posazeny její demokratické základy. Opět se potvrzuje, že v tomto směru není nikdo imunní. Trump se dále obnažil a republikáni mají příležitost pokusit se vymanit z jeho vlivu, procitnout z tohoto špatného snu. Pokud by dokázali Trumpa postupně odsunout na vedlejší politickou kolej, pak by historie na události na Hillu mohla pohlížet jako na pomyslné dno a finále Trumpova působení, od kterého se americká politika měla příležitost odrazit.