Výsledky ženevského jednání Biden-Putin dokázaly rozptýlit obavy, že nová americká administrativa bude usilovat o appeasement s Ruskem, aby měla volnější ruce pro řešení řady dalších naléhavých problémů, v čele s Čínou. Biden postavil Putina před sérii minimalistických pravidel („red lines“) a nyní bude záležet na tom, jak efektivně je dokáže vymáhat. Klíčovou roli bude hrát též postoj Evropy a transatlantická spolupráce.

Obavy
Během příprav ženevského summitu zaznívaly ve střední a východní Evropě obavy, že schůzka může otevřít cestu k sérii kompromisů a mocenských dohod. To, co samotnému jednání Biden-Putin předcházelo bylo vskutku varovné. Americká administrativa prakticky nereagovala na poslední ruské provokace jako kybernetické útoky (proti společnostem Colonial Pipeline a JBS) nebo rozsáhlé cvičení ruského námořnictva západně od Havajských ostrovů. Českému čtenáři lze připomenout též spíše uměřenou reakci Washingtonu na zjištění o zapojení GRU do výbuchů ve Vrběticích.

Zaslouženě nejvíce pozornosti však v tomto ohledu vzbudilo zrušení amerických sankcí na společnosti budující plynovod Nord Stream 2 vedoucí pod dně Baltského moře z Ruska do Německa. Toto americké rozhodnutí bylo sice prezentováno jako snaha vyjít vstříc Berlínu, nic to však nemění na skutečnosti, že poškozuje zájmy zemí, které obchází (zejm. Ukrajina a Polsko). O Bidenově rozhodnutí se navíc jejich vlády údajně dozvěděly až z médií, jak s rozhořčením upozornil polský ministr zahraničí Zbigniew Rau v rozhovoru pro list Rzeczpospolita.

Bidenovy „red lines“
Ano, přistoupit na schůzku s Putinem je svého druhu appeasement. Leč samotný průběh summitu dokázal rozptýlit přinejmenším část výše uvedených obav. Biden ukázal, že k Rusku chce přistupovat jinak nežli jeho předchůdci. Trump věřil v možnost politického obchodu a v případě výhodné nabídky z Kremlu by nebral ohledy na partnery. Obama zpočátku doufal v možnost narovnání vztahů (reset) a Bush ml. zval Putina na svůj ranč v Texasu. V Ženevě spolu oba státníci chléb nelámali a Biden odmítl i společnou tiskovou konferenci.

Biden si uvědomuje, že dokud bude v Kremlu sedět Putin, Rusko se nezmění a nestane kooperujícím partnerem. Co lze do jisté míry ovlivnit je taktický kalkul Kremlu, dílčí cíle, proto má smysl jednat. Schůzka s Putinem nebyla podle něj záležitostí budování vzájemné důvěry, nýbrž ověřování zájmů obou stran a hledání jejich průniků.

Sám Putin na tiskové konferenci po jednání shrnul svůj pohled na vztahy se Spojenými státy citátem spisovatele Tolstého: „v životě není žádného štěstí, spatřujeme pouze jeho záblesky“. Putin zde realisticky poukazuje na aktuální stav relace se zábleskem nadějě v možnost nalezení omezeného prostoru pro spolupráci. Citát lze však interpretovat též prizmatem platónského mýtu o jeskyni: rusko-americká relace nemůže být z definice transparentní, ideální, setkáváme se pouze s přeludy.

Biden si nenamlouvá, že by se Rusko mohlo stát konstruktivním partnerem, věří ale v možnost omezení jeho destruktivního přístupu. Putinovi předestřel sérii základních pravidel, červených čar, „red lines“. Jejich dodržování by mělo zabránit další degradaci bilaterálních vztahů a ohrožování stability a bezpečnosti ve světě. Týkají se následujících oblastí: 1. kybernetická bezpečnost, 2. lidská práva, 3. Ukrajina.

1. Pro řadu odborníků měla být schůzka Biden-Putin stále především záležitostí kontroly jaderného a raketového arzenálu, jak tomu bývalo v minulosti. A bylo zde skutečně dosaženo důležité shody na potřebě zahájení nových rozhovorů o kontrole jaderných zbraní (Strategic stability dialogue). Bezpečnostním tématům však dominoval kyberprostor. Biden předestřel seznam šestnácti strategických infrastrukturních objektů, které by měly zůstat uchráněny před kybernetickými útoky. Zároveň diplomaticky upozornil, že Spojené státy jsou připraveny použít blíže nespecifikované ofenzivní nástroje. Snaha nastavit pravidla hry v této oblasti je v rusko-amerických vztazích relativní novum a oba státníci se navíc dohodli na etablování expertního dialogu.

2. Biden stanovil „red lines“ též v oblasti lidských práv. Případná smrt opozičního předáka Navalného by podle jeho slov měla pro Rusko „devastující následky“. Některé komentáře se pozastavují nad tím, zda Biden „úmrtím“ nenasadil laťku příliš nízko. V tom je však základ Bidenova přístupu vůči Rusku. Propuštění Navalného je v tuto chvíli nerealistický požadavek, stejně jako zastavení všech ruských útoků v kyberprostoru. Cílí proto níže, na realistické mety, jasně definuje zájmy. Méně je někdy více.

3. Z Bidenových komentářů rovněž vyplývá, že Putinovi představil „red lines“ týkající se svrchovanosti a územní celistvosti Ukrajiny.
Lze očekávat, že Moskva dříve či později v nějaké formě prověří americké odhodlání vymáhat Bidenem stanovené limity ruského maligního počínání. To bude prubířský kámen nově formulované americké politiky vůči Rusku. Pokud administrativa příslušným způsobem nezareaguje, ocitne se před velkým problémem. Vzpomeňme jen, co znamenalo pro Obamovu politiku v Sýrii nenaplnění hrozby americké reakce v případě použití chemických zbraní.

Přitom jasně formulované a důrazně vymáhané „red lines“ jsou něčím, čemu Rusko rozumí. Příklad lze hledat opět v Sýrii. V roce 2018 se zde ruští žoldnéři z tzv. Vagnerovy skupiny podíleli na testování americké připravenosti hájit území, která byla v provincii Dajr az-Zúr na severovýchodě země čerstvě osvobozena od Islámského státu silami Koalice pro porážku ISIS. Spojené státy tehdy na útok tvrdě odpověděly, v přímém konfliktu s Američany tehdy zahynulo bezprecedentní množství Rusů, vedle mnoha syrských prorežimních bojovníků. Kreml tehdy signál pochopil a rozsáhlejší útoky z ruské strany na území pod ochranou spojeneckých vojsk se již neopakovaly.

Návrat Kissingera?
Z amerického pohledu byla schůzka s Putinem snahou vyhnout se další eskalaci v bilaterálních vztazích a ve světě. Připomeňme, že Biden osobní setkání Putinovi navrhl v polovině dubna, kdy se ruská vojska soustřeďovala podél ukrajinské hranice. Moskva následně přistoupila ke stažení větší části těchto jednotek. Rovněž Navalnému se po potvrzení summitu dostalo omezené lékařské pomoci, což samo o sobě může do jisté míry ospravedlňovat Bidenův přímý kontakt s Putinem. Ženevský summit však bude samozřejmě možné plně posoudit až ze střednědobé perspektivy, s ohledem na počínání Ruska vůči Ukrajině, v kyberprostoru, vůči představitelům domácí opozice atd.

Část expertní komunity poukazuje na paralely mezi Bidenovým přístupem a vyhlášeným proponentem zahraničně-politického realismu Henry Kissingerem, který v 70. letech vůči Moskvě formuloval sérii „red lines“. Na rozdíl od Kissingerových časů je dnes pro Spojené státy hlavním soupeřem Čína, nikoliv Rusko. Během Trumpova prezidentského mandátu – kdy Spojené státy ohledně Pekingu plně procitly – se ve Washingtonu začala skloňovat možnost jakéhosi kissingerovského obratu, přičemž oba hlavní američtí rivalové by si jen vyměnili role.

Ne všechny geopolitické stopy, zanechané Trumpovou administrativou, se nyní demokraté snaží zahladit. Příkladem jsou tzv. Abrahámovské dohody mezi Izraelem a arabskými zeměmi či koncept obnoveného soupeření mocností. Bidenova administrativa k těmto tématům přistupuje po svém, reinterpretuje je, zůstávají však na stole. Ženevský summit proto obnovil spekulace, nakolik bude nová americká politika vůči Rusku orientována snahou přivést Moskvu do protičínského tábora, podobně jako Kissinger instrumentalizoval rostoucí spory Pekingu a Moskvy.

Srovnání Bidenova přístupu s Kissingerem však může být zavádějící. Čínská agenda mohla při přípravách summitu s Ruskem jistou roli opravdu sehrát, nikoli však v podobě explicitní snahy vytvořit podmínky pro rozkol v čínsko-ruském tandemu. Takto situaci mimo jiné čte též John Herbst, bývalý americký velvyslanec na Ukrajině a nyní ředitel Eurasijského centra washingtonského think-tanku The Atlantic Council. Obavy, že by Biden kvůli Číně připravoval appeasement s Ruskem, označil za neo-metternichovské blouznění. Rusko je z jeho pohledu pro Spojené státy stále příliš velkým problémem, který nelze pustit ze zřetele. Samo nám k tomu svými subversivními aktivitami ani nedá příležitost.

Zásadnější rozkol mezi Ruskem a Čínou je projekcí do vzdálené budoucnosti daleko překračující časový horizot Bidenova prezidentského mandátu. Moskvě spolupráce s Pekingem stále dává z mnoha ohledů smysl. Společně mohou efektivněji oslabovat Spojené státy a světové společenství demokracií, protínají se též jejich ekonomické zájmy (Rusko je bohaté na přírodní zdroje, které čínská světová manufaktura potřebuje). Také z vojenského hlediska by tenze s Pekingem představovaly pro Moskvu obrovskou zátěž a odčerpávaly prostředky, které nyní může investovat na jiných frontách. Často se rovněž zapomíná, že Kissinger pouze využil rostoucích sporů mezi Čínou a Sovětským svazem. Dnes je zcela jiná situace, jakkoli se objevují indicie o rostoucích obavách Moskvy stran Pekingu.

Role Evropy
Hlasy volající po smírnější politice vůči Rusku s ohledem na čínskou hrozbu však ve Washingtonu rezonují a bylo by chybou je brát na lehkou váhu, zejména z perspektivy střídání amerických vlád. Proto je třeba nyní využít příležitosti, kdy je americký prezident připraven Kreml tlačit k dodržování alespoň základních pravidel. Biden se tu však neobejde bez přispění z Evropy, transatlantická spolupráce bude klíčová. Obtížně by doma prosazoval politiku, kterou by za oceánem nepodpořili ani ti, pro které je řešení ruského problému životně důležitou záležitostí. Biden nabízí pomocnou ruku, využijme toho, nemusí k nám být napřažena dlouho, mimo jiné s ohledem na řadu dalších palčivých problémů, které má na stole. Naopak Putin může v Kremlu zůstat až do roku 2036.

Zde je prostor pro země střední a východní Evropy důrazněji vstoupit do formulování evropské politiky vůči Moskvě. S Ruskem máme bohatší zkušenosti nežli většina našich západních spojenců, z nichž ti nejvlivnější – Francie a Německo – se v minulosti předháněli v ústupcích vůči Kremlu. I to se však postupně mění. Ruská agrese v zahraničí je trend, který již v Evropě nikdo nemůže přehlížet. O posunu svědčí mimo jiné minulý týden přijatá strategie EU k Rusku. Na unijní poměry jde o odvážně formulovaný dokument, který by v předchozích letech Berlín, Paříž a většina zemí jižního křídla nesporně odmítli. V této souvislosti bude zajímavé sledovat též probíhající diskusi o návrhu setkání lídrů evropských zemí s Putinem.