Včera proběhlo ve Francii první kolo prezidentských voleb. Hlavní zprávou je, že do druhého kola, které proběhne 24. dubna, postupují z dvanáctky kandidátů stávající prezident Macron se ziskem okolo 27, 3 % (v době psaní textu nebyly sečteny všechny hlasy) a předsedkyně krajně pravicového Národního sdružení (dříve Národní fronta) Marine Le Penová (24 %). Dvouciferného zisku dále dosáhl a překvapivě blízko k postupu měl levicově-populistický Jean-Luc Mélenchon (21, 7 %).

Stejné ale jiné
Ve druhém kole tak budeme svědky opakování duelu Macron / Le Penová z roku 2017. Jakkoli na první pohled stejný, bude tento souboj v mnohém jiný. Oba hlavní kandidáti totiž do něj vstupují z trochu odlišné pozice a francouzští voliči je dnes vnímají jinak nežli v roce 2017. Ve výsledku to znamená, že pravděpodobnost vítězství Le Penové je aktuálně vyšší nežli tehdy, Macron však zůstává favoritem.

Ještě před několika týdny se zdálo, že půjde o jednoznačné potvrzení druhého mandátu stávajícího prezidenta. Volební klání se však zdramatizovalo, neboť setrvale posilovala Le Penova, které se podařilo mimo jiné přetáhnout část voličů dalších kandidátů pravice v čele s Éricem Zemmourem a Valérie Pécresse. Ještě před měsícem měl Macron náskok 17%. Včerejší první kolo voleb ukázalo, že se snížil na necelých 5 %. Poslední předvolební průzkum Ifop-Fiducial pro týdeník Paris Match dával Macronovi dokonce jen dvouprocentní vedení. Včerejší výsledek je proto pro Macrona spíše dobrou zprávou. Prezident zároveň obratem varoval před pocitem, že je již vyhráno. Cítí, že bude muset výrazně přidat.

Macron to podcenil
V roce 2017 Macron vstoupil do francouzské politiky jako nová tvář slibující změnu a krok za tradiční stranickou politiku. Dařilo se mu sbírat hlasy napříč politickým spektrem. Po pěti letech v Elysejském paláci to však již úplně nefunguje. Navíc nepřišel se žádným přitažlivým volebním tématem. Vytvořil si nemálo odpůrců, ale příliš nerozšířil řady svých stoupenců. Ztrátu utrpěl zejména na levoboku, neboť je stále více vnímán jako prezident pro úspěšnější a bohatší část populace. To se může ukázat jako značný handicap zejména ve druhém kole voleb, kdy budou oba postupující kandidáti bojovat o hlasy levice. V roce 2017 právě tito voliči do velké míry rozhodli o Macronově vítězství. Letos bude klíčové, komu dají hlas voliči Jean-Luc Mélenchona. Ten sice po volbách řekl, že je třeba zabránit vítězství krajní pravice, větu ale nedořekl a své voliče zatím explicitně k volbě Macrona nevyzval.

Célia Belin z washingtonského think-tanku Brookings mi v rozhovoru o francouzských volbách řekla, že Macron platí daň za vertikálu moci. V Elysejském paláci je mnohem více izolovaný, nežli jako kandidát během kampaně v roce 2017. Tehdy šlo do značné míry o kolektivní projekt, měl velký tým spolupracovníků a dařilo se mu nadchnout lidi během předvolebních shromážděních. Tuto svoji schopnost nyní zatím prakticky nevyužil. Odmítl veřejné debaty s ostatními kandidáty (které by pravděpodobně vyhrál) a jeho tým dosud zorganizoval jen jeden velký předvolební mítink, navíc v Paříži.

Macron se rozhodl minimalizovat kampaň, kterou oficiálně zahájil až v březnu. Věřil, že se bez ní do jisté chvíle obejde a chtěl se více věnovat zahraniční politice. Francie od ledna do června předsedá Radě EU. Do předvolebního dění ve Francii však silně zasáhla také ruská válka na Ukrajině. Pro Macrona to byl další silný důvod, proč oddálit kampaň. Mohl však doufat, že ruské zločiny na Ukrajině diskreditují kandidáty známé slabostí pro Putina. Vedle toho Macron mohl počítat se „semknutím národa okolo vlajky“ v době krize. Tento efekt však fungoval jen v prvních týdnech, následně se rozplynul a Macronovi začaly klesat preference.

Le Penová se poučila
V jiné pozici ve srovnání s rokem 2017 však není jen Macron. Le Penové se podařilo – přinejmenším opticky – posunout více do středové a obecně přijatelnější polohy. Posílila svůj potenciál přitáhnout voliče zklamané Macronem, pro které však byla sama dříve nevolitelná. Le Penová postavila svoji kampaň na otázce kupní síly střední a nižší třídy a zároveň upustila od svých požadavků na odchod Francie z EU či návrat k národní měně. Méně se veřejně vymezuje vůči přistěhovalcům, z jejího programu však téma nevymizelo. Zaujetí jasnějšího postoje se vyhýbá odkazem na potřebu uspořádání referenda o změně ústavy.

K její „normalizaci“ přispěl též kandidát extrémní pravice Zemmour, vedle jehož xenofobního projevu mohla Le Penová působit umírněně a státničtěji. Dobře zareagovala na Ruskou invazi na Ukrajinu, když odsoudila postup Moskvy. Zemmour naopak obviňoval Západ z provokování Ruska, pokračoval ve své protiimigrační rétorice a v době vzedmutí proukrajinských sympatií brojil proti přijímání lidí prchajících před ruskou agresí. Zemmour tak zafungoval jako hromosvod, který pomohl Le Penové vykrýt její dlouhodobou vstřícnost a obdiv k Putinovi.

V Elysejském paláci
Druhé kolo prezidentských voleb může být velmi těsné a nelze vyloučit ani překvapení, jakých jsme se dočkali například v podobě Trumpova příchodu do Bílého domu či Brexitu. Pokud by za dva týdny v prezidentských volbách zvítězila Le Penová, dojde k politickému zemětřesení, a to nejen ve Francii, nýbrž také v Evropě a vztazích se Spojenými státy. Sice se v otázce Evropy pragmaticky posunula a již nevolá po vystoupení Francie z Unie a návratu k národní měně, brojí však proti pokračování evropské integrace. Jako alternativu nabízí spolupráci suverénních národních států. Došlo by k zastavení řady evropských integračních programů. Do budoucna by byly nemyslitelné projekty jako je v roce 2021 schválený balíček na podporu ekonomického oživení Evropy po pandemii.

Příchod Le Penové by významně ochromil francouzskou pozici ve světě. Francie by pod jejím vedením pravděpodobně opustila Společné velení NATO. Le Penová by přistoupila k protekcionistickým opatřením, s podobně smýšlejícími lídry v Evropě by se zároveň snažila o budovaní koalice konzervativních nacionalistů.

Vítězství Le Penové by se podepsalo také na situaci na Ukrajině. Francie – a do jisté míry i Evropa jako celek – by oslabila svoji pomoc. Le Penová by možná hned nerušila sankce uvalené na Rusko, stála by však proti zavádění nových. Odstřižení od ruských energií by nepřipadalo v úvahu. Po válce by stála na straně těch, kdo budou požadovat rychlé obnovení vztahů s Moskvou.

Posun Le Penové z politického okraje k mainstreamovější poloze však má své výrazné meze. Pohled do jejího volebního programu ukazuje, že její původní témata z jejího repertoáru nevymizela. Pouze jsou nyní účelově upozaděna. Le Penová se navíc může po volbách spojit se Zemmourem, kterého podporuje mj. její neteř Marion Maréchal.

Příchod Le Penové je někdy srovnáván s vládou Donalda Trumpa ve Spojených státech. Je tu ale také řada rozdílů. Americký systém dvou dominujících stran Trumpovy umožňoval relativně pohodlné vládnutí, neboť se za ním po chvíli váhání sešikovala celá republikánská strana. Le Penová by naopak musela mnohem více investovat do budování koalice a přistupovat na kompromisy, tak aby se neocitla v politické izolaci. Francouzským Trumpem je spíše Éric Zemmour. Politicky nekorektní jako bývalý americký prezident, francouzský naopak ve své artikulovanosti bývalého publicisty. Le Penová se ve snaze oslovit nové voliče posunula směrem k politickému středu. To Trump ani nikdy v takové míře neučinil.

2027
Francouzské prezidentské volby potvrzují hlubokou transformaci polické krajiny v zemi, zejména mizení dvou tradičně největších politických stran, středopravých Republikánů a středolevých Socialistů. Z jejich lůna vyšli všichni prezidenti poválečné Francie. Kandidátka Republikánské strany Valérie Pécresseová získala 4, 8 % a zástupkyně Socialistů Anne Hidalgová pouze 1, 8 %. Obě strany budou muset po volbách projít hlubokou sebereflexí, v případě Socialistů to bude hraničit s bojem o přežití. Macron se stavěl do pozice dědice těchto středových stran, zároveň je však připravoval o voliče. Vedle něj se vyprofiloval sílící proud pravicových nacionalistů. Mélenchonův velmi solidní výsledek zároveň ukazuje, že je tu též třetí alternativa. Letos to Macronovi může na Le Penovou ještě stačit, výhledy politického středu pro další prezidentské volby – kdy navíc již nebude kandidovat Macron a strhne se boj o jeho dědictví – jsou ale v tuto chvíli neradostné.