Po vítězství konzervativní strany Právo a spravedlnost se nová parlamentní většina snaží ovládnout ústavní soud, aby prosadila své zákony. Demokracii však nelze redukovat na pouhou vládu většiny. Jakou roli v tom hraje ústavní soud?
V říjnu vyhrála polské parlamentní volby konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS) tak výrazně, že v Sejmu získala nadpoloviční, ba dokonce ústavní většinu. Po 25 letech je to tam první vláda jedné strany vůbec.
V českých zemích a na Slovensku se polský konzervativismus často redukuje na katolicismus. A katolicismus se tu často vydává jen za obranu tradičních křesťanských hodnot, hlavně těch, které liberální část Evropy a Ameriky už aspoň sto let postupně překonává. Polské konzervativní hodnoty si značná část české společnosti spojuje hlavně s monogamním manželstvím, vylučujícím promiskuitu, s postojem k potratům, k umělému oplodnění a antikoncepci a také s paternalismem a s tradičním, tedy podřízeným postavením ženy.
Jedním z nejtypičtějších projevů diskriminace je její popírání. Někteří čeští občané, mezi nimi i politikové a novináři, dnes provolávají nedotknutelnost takzvaných českých zvyků a tradic. Neplnění závazků je bohužel jednou z nich.
Deník Blesk zveřejnil zprávu http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/361964/diskriminace-deti-konci-posta-jim-vyda-balik-i-bez-doprovodu-rodicu.html. Její text, zpracovaný podle tiskové zprávy z webových stránek veřejného ochránce práv, byl korektní, zarazil mě jen jeho titulek: „Diskriminace“ dětí končí. Pošta jim vydá balík i bez doprovodu rodičů. Co mě zarazilo, byly uvozovky u slova diskriminace. Vyjadřují asi postoj redaktora, který – zřejmě na rozdíl od autora zprávy – dbá na přitažlivost titulku, zajišťující čtivost zprávy a tím prodejnost listu. Uvozovky jistě znamenají, že to je jen diskriminace zdánlivá, že je to, řečeno s tvůrcem „-ismů“ a bojovníkem proti nim, takové zlé slůvko.
Na jaře 2002 se ve Francii konalo druhé kolo prezidentských voleb, v němž se utkali pravicový kandidát Jacques Chirac, dosavadní prezident republiky, a předseda nacionalistické Národní fronty Jean-Marie Le Pen. Chirac tehdy zvítězil s osmdesáti procenty. Krátce nato jsem byl na pár dní v Paříži a navštívil jsem tam jednoho kamaráda ještě z dávných šedesátých let, kdy jsme chápali slovo „kamarád“ i jako „soudruh“.
„Naplij mi do tváře!“ zvolal kamarád pateticky, jak to Francouzi dovedou. „Já, marxista, a šel jsem volit, abych dal svůj hlas buržoazii a Chirakovi!“ A nebyl sám. Celá levicová Francie šla v druhém kole volit Chiraka, tedy politika pravicového, i když méně konzervativního a méně proamerického, než je třeba německá křesťanská demokracie, jen aby náhodou nebyl zvolen krajně pravicový, nacionalistický a antisemitský Le Pen.
K tomu tehdy vyzvala své voliče i socialistická strana, jejíž kandidát Lionel Jospin, jenž stál v čele socialistické vlády, se tenkrát umístil v prvním kole o pár desetin procent za Le Penem, takže se nedostal do druhého kola, kam při prezidentských volbách postupují jen dva kandidáti. Napětí bylo velké, vždyť Jospin před volbami předsedal socialistické vládě po dlouhých pět let a s prezidentem Chirakem se socialistům vládlo jen obtížně, vláda a prezident byli v této „kohabitaci“ opačných politických orientací.
Miloslava Ransdorfa znám od června 1990, kdy jsme byli oba zvoleni jako poslanci Federálního shromáždění, on za KSČ, já za Občanské fórum. Nějak jsme si tam nerozuměli, a to na rozdíl od mé spolupráce s většinou jeho soudruhů v tomto parlamentu. V paměti mi ale utkvělo jen to, že jsme jednou, při malé potřebě čůrali do sousedních mušlí a já jsem mu vyčítal, že svůj postoj k projednávanému návrhu novely zákoníku práce, který se týkal práv odborových organizací, obhajuje v parlamentní rozpravě chválou předlistopadových odborů, které přece ani odbory nebyly. Byla to jen převodní páka strany, zaměřená na bonboniéry při Mezinárodním dnu žen a na rekreaci pracujících. „Váš nekritický postoj k někdejším odborům dnešnímu odborovému hnutí škodí, pane kolego,“ řekl jsem tehdy.
Už dvacet let ale veřejně kritizuju Miloslava Ransdorfa, a to pro jeho anticiganismus. V roce 2005 schválil Evropský parlament výzvu české vládě, aby zrušila vepřín, stojící na místě protektorátního koncentračního tábora v Letech na Písecku. Návrh výzvy tam pomáhal prosadit zelený europoslanec Milan Horáček. A Ransdorf, už tehdy člen tohoto parlamentu, k tomu řekl doslova: „Jako historik vím, že se ohledně Letů bezuzdně lže. Žádný skutečný koncentrák tam nikdy nebyl.“ Ransdorf v tom byl na jedné lodi s prezidentem republiky Václavem Klausem. Ten tehdy řekl, že tábor v Letech nebyl zřízen primárně pro Romy, ale pro ty, kdo odmítali pracovat.
Zaráží mě, když se tu říká, a stále se to opakuje, že cizinci, kteří tu chtějí žít, musejí přece uznávat a dodržovat naše zákony a zvyky. Zaráží mě to proto, že dodržování zákonů a jiných předpisů je samozřejmost, a kdo je porušuje, může být právě podle zákona potrestán, ať je český občan, nebo cizinec a zákonné zákazy nejen v celé Evropě, ale také na Blízkém Východě jsou s malými výjimkami podobné, ne-li stejné jako v ČR. Naopak dodržování „našich“ zvyklostí je zjevný nesmysl. V české společnosti panují nejrůznější zvyky a tradice, mravní, kulturní, společenské, náboženské (či spíše sekulární až bezvěrecké) a také gastronomické. Tyto zvyky se navíc průběhem let mění, česká společnost dnes je hodně jiná než společnost po druhé světové válce, jak ji znám z dětství. Za posledních 25 let svobodnějších poměrů se změnila hodně, nyní i vlivem české integrace do Evropské unie, a to i přesto, že Češi jsou - z hlediska Evropské unie - výrazně nepřizpůsobiví.