Po vítězství konzervativní strany Právo a spravedlnost se nová parlamentní většina snaží ovládnout ústavní soud, aby prosadila své zákony. Demokracii však nelze redukovat na pouhou vládu většiny. Jakou roli v tom hraje ústavní soud?

V říjnu vyhrála polské parlamentní volby konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS) tak výrazně, že v Sejmu získala nadpoloviční, ba dokonce ústavní většinu. Po 25 letech je to tam první vláda jedné strany vůbec.

V českých zemích a na Slovensku se polský konzervativismus často redukuje na katolicismus. A katolicismus se tu často vydává jen za obranu tradičních křesťanských hodnot, hlavně těch, které liberální část Evropy a Ameriky už aspoň sto let postupně překonává. Polské konzervativní hodnoty si značná část české společnosti spojuje hlavně s monogamním manželstvím, vylučujícím promiskuitu, s postojem k potratům, k umělému oplodnění a antikoncepci a také s paternalismem a s tradičním, tedy podřízeným postavením ženy.

Mnozí Češi se právem pohoršují nad tím, že mezi tyto „polské“ hodnoty dokonce patří – ještě v 21. století – i homofobie, rasismus (včetně antisemitismu) a hlavně prozyletství, v Polsku ovšem katolické. To je státní cílené získávání nových věřících změnou jejich původního náboženského či většinou nenáboženského přesvědčení, hlavně ve veřejných školách, veřejnoprávních médiích a ve veřejném prostoru, tedy mimo kostely a církevní budovy. K tomu všemu patří ovšem i poslušnost – vůči otci, státním orgánům a kněžím. V češtině je sám pojem prozyletství, tedy prozyletismus, prakticky neznámý. I to je příznačné pro regulační manka, jimiž trpí česká společnost.

Existuje ovšem i jiný katolicismus než konzervativně polský. Známe ho ze západní Evropy, hlavně její jižní části, a ještě více z Latinské Ameriky. Překvapené Evropě i světu ho svými postoji a názory nyní představuje papež František, tedy Jorge Mario Bergoglio, jehož v roce 1973 zvolili představeným argentinských jezuitů proto, aby teologii osvobození a (krajně) levicový a sociální katolicismus potíral. Zpočátku se o to snažil, ale po vnitřní krizi se postupně sám stal „biskupem slumů“. Toto poselství předkládá urbi et orbi.

A existuje ovšem i jiný konzervativismus než jen katolický či obecně církevní. Známe ho z islámských zemí, z ortodoxních židovských komunit, z vojenských, nacionalistických, maoistických či puritánských autoritářských režimů či z tendencí k nim, ale třeba i z Československa šedesátých let. Stranické „konzervy“ se kvůli němu postupně ocitly v tehdejší československé společnosti v nenáviděné menšině, hájily tuhý stalinismus a předepsanou poslušnost k Sovětskému svazu.

Že konzervativismus je či že byl v různých dobách a různých zemích vždy něco jiného? Přestávám si to myslet, duchovní a psychologický základ konzervativismus má, obávám se, stejnou podstatu, v Kalvínově Ženevě, Pinochetově Chile, stalinistickém Podněstří i ve Varšavě Kačerů, jak se říkalo dvojčatům Kaczyńských. Lech Kaczyński zahynul při leteckém neštěstí u Smolensku v dubnu 2010 a jeho bratr Jarosław sice hned poté prohrál v souboji s pravicovým liberálem Bronisławem Komorowským prezidentské volby, ale jako předseda PiS řídí dnes i současného prezidenta Andrzeje Dudu a hlavně polskou premiérku Beatu Szydłovou. Posiluje ho přitom pevné vědomí části Poláků, že letadlo s polskou vládní delegací na čele s Lechem Kaczyńským nechal sestřelit Putin.

Je katolické Polsko konzervativní?

Pohled na Polsko jako na baštu katolicismu a konzervativismu nikdy neodpovídal plně skutečnosti a s výrazným oslabením vlivu tamní katolické církve na společnost v posledních letech je, obávám se, už zcela mylný. Polská společnost přitom udržovala tradice liberální demokracie výrazněji než společnost česká, protože jí pomáhaly v jejím odporu a často i boji proti carismu, proti německé a pak nacistické nadvládě a také proti „komuně“, jak říkají Poláci komunismu, importovanému ze Sovětského svazu. Nepřátelé Polska totiž liberální či demokratičtí nebyli.

Ve jménu liberální demokracie vznikl nyní, 18. listopadu, Komitet Obrony Demokracji (KOD), tedy Výbor na obranu demokracie, který nejen svým názvem, nýbrž i náplní navazuje na slavný Komitet Obrony Robotników (KOR), Výbor na obranu dělníků, lidskoprávní a od počátku i opoziční (politickou) organizaci ze září 1976, jímž se inspirovala při svém založení i československá Charta 77 už v prosinci 1976. KOR byl jedním z hlavních zdrojů při vzniku nezávislého a samosprávného odborového hnutí Solidarność, jež v letech 1980 až 1989 překonalo státněsocialistickou diktaturu a dovedlo zemi k relativní demokracii a svobodě.

Solidaritě se to podařilo i díky plodné spolupráci s tamním klérem a katolickým obyvatelstvem, navíc za současné aktivní podpory poměrně nepočetné vrstvy levicových či sekularistických intelektuálů typu Jacka Kuroně, Adama Michnika a Bronisława Gieremka. Ti v Polsku představovali Západ a budoucí Evropskou unii, dokonce včetně antiklerikalismu. Viděno z českých zemí, zdá se, že se tam podařila kvadratura kruhu.

Proto je dnes nutno ocenit i reakce KOD a značné části polské společnosti na snahu PiS Polsko ovládnout stát a lidem vnutit konzervativní (v polském smyslu toho slova) představy o státu a o životě. V mnoha polských městech se před Vánocemi sešly tisíce lidí, aby protestovaly proti krokům vlády PiS vůči tamnímu ústavnímu soudu. Ve Varšavě se taková demonstrace konala už o týden dříve. Protesty svolává právě KOD, podporovaný většinou opozičních stran. Jsou zaměřeny na snahu PiS ovládnout ústavní soud.

Vítěz bere vše

Nová vláda PiS vyměnila během prvních týdnů po říjnových volbách policejního prezidenta a ředitele čtyř tajných služeb a dosadila do vysokých státních funkcí několik osob s pochybnou minulostí. Úspěšně se pokusila i o změny ve složení a pravidel fungování ústavního soudu, které opozice i právní experti odmítají jako neústavní, jako odstraňování „poslední bezpečnostní pojistky“ před zvůlí většiny PiS, která ovládá i Sejm i Senát.

Oponenti nového režimu hovoří o tom, že předseda PiS Jaroslaw Kaczyński kráčí ve šlépějích maďarského premiéra Viktora Orbána. Dodal bych, že vzorem mu jsou jistě i Robert Fico a Miloš Zeman, kteří se ve svých zemích, na rozdíl od Orbána, prezentují jako politici levicoví, takže se o nich v Polsku moc nepíše a nemluví. Kritika na adresu vlády PiS se ozývá i z Evropského parlamentu a Evropské komise, a od vlivných zahraničních médií. PiS odpovídá tím, že svolává demonstrace svých přívrženců, česky bychom řekli, že volá po mobilizaci.

Známe to trochu z dob slovenského premiéra Vladimíra Mečiara – víťaz bere všetko, říkalo se tehdy na Slovensku a ODS to opakovala česky i v Praze. I v českých zemích se mnohokrát projevily tendence k většinovému převálcování politického protivníka.

Po několika personálních změnách v mocenských složkách se v Polsku letos po říjnových volbách nejprve řešilo personální obsazení ústavního soudu. Ještě starý Sejm, v němž měla většinu pravicově liberální Občanská platforma s koaličními, rovněž pravicovými lidovci, zvolil v říjnu pět chybějících ústavních soudců, takže jich byl plný počet, patnáct. Nový Sejm ale tuto volbu zrušil a zvolil pět „svých“ soudců.

Prezident republiky Andrzej Duda odmítl přijmout od těch starých slib, takže ústavními soudci podle názoru parlamentní většiny nejsou. Na oplátku ústavní soud, který bojuje o přežití, začátkem prosince prohlásil rozhodnutí nového Sejmu o zrušení říjnové volby pěti ústavních soudců za protiústavní. Takže ústavních soudců je hned dvacet, místo patnácti. Nebo možná jen deset. Kabaret? Jistě ne, jen nová forma boje, dříve národního, rasového či třídního, dnes boje PiS za „právo a spravedlnost“.

Před Vánocemi přijal nejen Sejm, ale i Senát vládní návrh novely zákona o ústavním soudu. Prezident Duda schválený zákon v pondělí po vánočních svátcích podepsal a týž den vyšel i v tamní Sbírce zákonů. Podle nového zákona bude o plenárních věcech ústavního soudu rozhodovat nejméně jeho třináct z jeho patnácti členů, přičemž ke schválení nebude stačit prostá většina jako dosud, nýbrž bude nutná většina aspoň dvoutřetinová, tedy devět členů v případě třinácti přítomných, nebo členů deset v případě čtrnácti nebo patnácti přítomných soudců. Jinak zůstane spor nerozhodnut.

To je podle parlamentní většiny nutné proto, aby se ústavnímu soudu značně ztížilo rušení jejích zákonů, vydaných parlamentem, kde se uplatňuje právo většiny. Parlamentní opozice se ale obává, že ústavní soud kvůli tomu nezruší žádný zákon, byť by byl zjevně v rozporu s ústavou. Už v noci z úterka na středu 30. prosince prošel v Sejmu prvním čtením vládní návrh novely zákona o veřejnoprávních médiích, která má vládě umožnit dosazovat do televize a do rozhlasu osoby podle jejího výběru. Bude to podstatná změna, až dosud byly rady a řídící funkce obou těchto médií obsazovány veřejnými konkurzy.

Ústavní soudy střední a východní Evropy vycházejí ze stejných obav, na nichž byl po druhé světové válce založen německý spolkový ústavní soud. Je to představa pluralitní demokracie jako řádu, jenž odmítá násilí coby prostředek k dosažení svých cílů, mezi které patří především zajištění základních práv a demokratických svobod.

Ano, v demokracii rozhoduje svobodným hlasováním většina, ale ústava a zákony dbají ochrany menšin – názorových, politických, náboženských, etnických, generačních i jiných. Proto státy střední a východní Evropy tolik lpějí na neměnnosti demokratického jádra ústavy. „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná,“ říká česká ústava.

Ústavní soud jako záruka demokracie

Není proto možné, aby se parlamentní většina shodla na obnovení trestu smrti, na automatickém ukládání nějakého trestu za něco zvlášť odsouzeníhodného, na trestu doživotního věznění bez možného propuštění na svobodu, na tělesném trestání nebo jiném používání násilí za účelem získání informací, nebo třeba na potírání neřesti či hříchu homosexuality či na všeobecné a úplné amnestii.

Na cestě k upevňování demokratického řádu lidských práv je ovšem mnoho populistických svodů. Dnes je to zákaz islámu nebo beztrestnost pro ty, kteří podněcují k nenávisti, třeba vůči muslimům nebo uprchlíkům. Zítra to může být omezování práv Romů či cizinců. Na řadu může přijít i nahrazení evropské zásady legality v trestním řízení, tedy povinnosti stíhat každého důvodně podezřelého, americkou zásadou oportunity.

S Milošem Zemanem, který bude ve své ústavně neodpovědné funkci, dovolí-li mu to zdraví, ještě více než sedm let, můžeme čekat spoustu nápadů na zavedení nejrůznějších prvků do právního řádu, a to z hlediska dnešní Listiny základních práv a svobod prvků nedemokratických. To ony budou vyhrávat volby, a nejen Zemanovi. Českou republiku sice zatím fakticky chrání Evropská unie a právně ještě více Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy. Chrání ji však jen částečně a opravdu jen zatím.

Brzdou legislativního prosazování populistických či asociálních nápadů je v České republice stále ústavní soud, i když i ten už několikrát zklamal, třeba když nezrušil zákony, zavádějící zjevně neústavní regulační poplatky při poskytování zdravotní péče nebo v několika věcech bojového antikomunismu. I proto bychom měli polský vývoj okolo tamního ústavního soudu bedlivě sledovat i jako varování pro Českou republiku. Braňme český Ústavní soud ještě dříve, než se nějaká temná politická síla pokusí ho paralyzovat.

Deník referendum 29. prosince 2015