Vylučování členů a okresních organizací Českého svazu bojovníků za svobodu vede k zamyšlení nad tímto Svazem a k hledání analogií s dalšími skupinami, které se podle mne také přiživují na uznávaných hodnotách a silách nedávné historie.
V úterý zrušil ústřední výbor Českého svazu bojovníků za svobodu své dvě vzpurné oblastní organizace, kladenskou (kladensko-slánskou) a jičínskou. Ty bude nadále řídit sám ústřední výbor Svazu. Navíc ze Svazu vyloučil tři členy, včetně předsedkyně kladenské organizace Gabriely Havlůjové. Tyto kroky zdůvodnili vylučitelé přesně v duchu staré dobré normalizace 70. a 80. let: vyloučení členové prý pomlouvali a dlouhodobě kritizovali a – to už pojala hrůza i mne – hrubě dehonestovali předsedu Svazu Jaroslava Vodičku.
Po volbách býváme zaplaveni řadou sportovních nebo vojenských analogií, které výsledky značně zkreslují.
Prezident republiky Miloš Zeman, který z bujnosti a nedostatku činnosti, jež by byla v souladu s jeho ústavní a zákonnou rolí, působí jako občasný politický komentátor. Nyní řekl, že vytváření koalic bez hnutí ANO v krajích, v nichž se ve volbách umístilo jako první, je zradou na voličích. Anebo přinejmenším „nesportovním chováním“.
Dostat nejvíce hlasů přece nemusí nic znamenat, utvoří-li se jiná „vítězná“ koalice. V demokratické společnosti neplatí, že vítěz bere všechno.
Zemanův soud o zradě mě rozesmál, připomněl mi výrok „nepřítel nás zradil“, užívaný v různých situacích pro válečné bitvy 18. a 19. století. Zato Zemanovo hodnocení, že povolební vytváření koalic je nesportovní, mě ale spíše znepokojilo, protože jsem si uvědomil, že s tím asi bude souhlasit hodně lidí. Zrovna od Miloše Zemana takové hodnocení sedí. Život, zvláště ten politický, je totiž podle něho sport, že ano.
Bývalý europoslanec Libor Rouček (ČSSD) je proti kvótám. Argumentuje svou emigrantickou minulostí a kromě chimérické ostrahy jižních unijních „hranic“ nenabízí žádný konstruktivní lék na obavy z migrantů a uprchlíků, k níž přispívají čeští sociální demokraté včetně Roučka .
Minulý týden zařadil Český rozhlas plus do svého pořadu 'Pro a proti' bývalého europoslance ČSSD Libora Roučka a současného europoslance ODS Jana Zahradila. Protože komunisté mají v Evropském parlamentu blízko k ODS a protože se k euroskeptikům konzervativního střihu v atmosféře strachu z uprchlíků a z migrantů zařadil i Jan Keller, který byl na prvním místě kandidátky ČSSD, byl tento výběr asi nejvhodnějším pro dosažení kýženého efektu – zaujmout diváka (veřejnoprávního!) rozhlasu sporem, aby zbylo co nejméně času na klidné, ale nepohodlné přemýšlení.
Tři Syřané, kteří pomohli s dopadením nebezpečného zločince, se pravděpodobně dočkají německého státního vyznamenání.
Přitom je Německo rozhádané. To v České republice jsou jiné poměry. Ta je jednotná, aspoň pokud jde o migranty a uprchlíky, kteří v posledních letech přicházejí ve větších počtech do Evropy. Žádná zdejší politická strana se nepostavila za návrhy Evropské komise na jejich přerozdělování po zemích Evropské unie a všechny nahlas odmítly „kvóty“, tedy samu myšlenku, že by se tu vůbec nějací uprchlíci měli „povinně“ přijímat.
V pondělí zemřela v Praze ve svých sedmaosmdesáti letech socioložka, mluvčí Charty77 pro rok 1987 a pozdější předsedkyně Českého helsinského výboru Libuše Šilhanová.
Líbu Šilhanovou jsem poznal až v roce 1974 v Zahradním Městě v Praze, v bytě manželů Stehlíkových, který jsme oba často navštěvovali. Byl jsem tehdy krátce po čtyřletém „trestu“ odnětí svobody, kde za stejný trestný čin – „podvracení republiky“ – seděl i Josef Stehlík, vyloučený komunista v opozici. Cílevědomě jsem se seznamoval s bývalými komunisty, kteří se nesmířili s normalizačními poměry. K bližšímu poznání tohoto potenciálně opozičního okruhu mě vedl i osobní důvod – „přiženil jsem se“ do onoho prostředí, jehož byl můj nový (tehdy už léta vězněný) tchán Jaroslav Šabata jednou z jeho nejvýraznějších postav.
Patřil jsem spolu s Václavem Havlem ke spoluzakladatelům Charty 77 i Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, spolu nás i na léta uvěznili. Při 80. výročí Havlových nedožitých narozenin vzpomínám nyní na Havla jako na levicového intelektuála
.
Ano, podobně jako Václav Klaus jsem považoval Václava Havla za levicového intelektuála. Klaus v tom vždy spatřoval zásadní Havlův nedostatek, a já naopak jeho celoživotní přednost. Na svém soudu o Václavu Havlovi jako člověku usilujícím o svobodu člověka a o jeho práva a také o demokracii ve společnosti nemám co měnit ani pět let po jeho smrti, a to přes kult Václava Havla, jenž tu vytváří část české pravice a na němž parazituje mnoho lidí, kteří si Havla přisvojují, včetně některých kněží římskokatolické církve.
Poctivě však musím říct, že v zásadním pohledu na Havla jako na levicového intelektuála, který české společnosti velmi prospěl, mě nyní posilují nechutné útoky jiné části české pravice (a domnělé levice) na „pravdoláskaře"
Česká tisková kancelář s odvoláním na server deníku The Guardian před týdnem informovala, že londýnská policie zadržela tři muže, jež podezírá, že ve středu pozdě večer na ulici surově zaútočili na jednatřicetiletého českého občana, bydlícího nedaleko. Čtyři mladí Britové srazili Čecha v saku ranou do hlavy řetězem k zamykání kol. Když spadl na zem, ještě do něj kopali. Muž pak na následky zranění zemřel. Po útoku odjeli na kolech. Tři z nich policie hned chytla, jeden byl vzat do vazby.
Agenturní zpráva vraždu stručně popsala. Později ČTK zveřejnila i zprávu o trestním řízení a o útočnících. Česká veřejnost má informace o fyzických a slovních útocích na Poláky, Litevce a další lidi z východních zemí EU, provázející brexit. Britové (tedy někteří Britové, že ano) nemají strach z pákistánského muslima, nýbrž z polského katolíka, vysvětloval nedávno ve Sněmovně a v televizi provinciálním Čechům jeden lidovecký poslanec, maje sám údivem nad tím oči navrch hlavy.