Text, který jsem zveřejnil na tomto blogu k ukrajinské krizi a tamní občanské válce, měl přes 5,5 tisíce přečtení, téma zjevně táhne. Čtenáři na něj reagovali neuvěřitelnými sedmi sty komentáři. Protože mnozí měli komentáře dva nebo i více, odhaduju počet reagujících na tři stovky. Až na pár výjimek byly ale všechny reakce anonymní, pod nějakou značkou, zkratkou nebo krycím jménem, které zřejmě soutěžilo o titul nejvtipnějšího pseudonymu, jako Čochtan nebo Jagor Mirous. Někteří čtenáři také nepíšou ad rem, nýbrž ad hominem. Ale jen několik málo z nich se dokonce snaží jiné osoby ponížit či urazit, což je pro mne příjemné zjištění.

Anonymní vystupování
Tři situace mě naučily nevšímat se anonymních vyjádření. První byla výchova v dětství. Rodiče mě učili, že anonymní dopisy se prostě nečtou. Člověk přece ručí za své postoje a názory svým jménem, a to i ústní dohodou, říkával můj otec – obchodník, pracující za provizi. Na jeho vyřčené slovo poskytovali v cizině krátkodobé úvěry až do milionu korun, chlubíval se.
Druhá škola byla Charta 77. Koncem roku 1976 při jejím zakládání Charty 77 jsme se napříč ideologickým či politickým zaměřením (a hlavně asi díky i absenci takového zaměření) dohodli na otevřeném vystupování proti politickým poměrům. Samozřejmě jsme toho museli v nezávislém hnutí a v Chartě 77 před StB i hodně utajovat, například všechny své záměry a osobní kontakty, ale zásada otevřeného vystupování proti něčemu či naopak otevřeného usilování o něco se v Chartě stále více uplatňovala, hlavně koncem 80. let.
Tuto zásadu lidí, kteří jsou svobodní i přesto, že žijí v nesvobodných poměrech, považuju za největší přínos Charty 77. Probojovávala se těžce, konspirace byla v čs. společnosti hodně zažitá. Její postupné prosazení mělo několikerý efekt. Oslabovala Státní bezpečnost, která byla založena na několikerém utajování – vůči „vnitřnímu nepříteli“, vůči československé i mezinárodní veřejnosti (státní moc porušovala své závazky), i uvnitř, kdy jednotliví tajní policisté a jejich skupiny si vzájemně své styky a postupy utajovali, aby získali nějakou výhodu. Také při odhalování „nepřátel“ vycházela StB naprázdno, nebylo už co odhalovat, pokud občané, které postihovala, vystupovali na veřejnosti otevřeně.
Třetí situace, kdy jsem řešil rozpor „anonymita versus otevřené vystupování“ bylo mé působení ve funkci zmocněnce vlády Miloše Zemana pro lidská práva. Dostával jsem mnoho stížností a podnětů od fyzických osob na porušování lidských práv – to až od začátku roku 2001 zřídil zákon funkci veřejného ochránce práv, který je tu právě od toho, aby se individuálními případy zabýval. Záležitosti byly mimo mou působnost. Problém byl v tom, že jsem odmítal nepodepsané dopisy vůbec číst, a to se mým nadřízeným (tedy vládě) nelíbilo, dopis prý může obsahovat hrozbu, kterou možná půjde odvrátit. Ustoupit jsem ale nemohl, byl jsem tak vychován a vyškolen.
Nikdy jsem neměl rád stadionovou demokracii na maoistický způsob, a teď si už nezvyknu. Tedy závěr je ten, že ani na blogu nebudu na anonymní komentáře reagovat, ba dokonce je nebudu ani číst. Zvyk nepředstavovat se příjmením, nýbrž jen rodným jménem, rozšířený v audiovizuálních médiích, ohrožuje podle mne demokracii. Považuju za korektní upozornit čtenáře, že anonymní text z těchto důvodů nečtu.
Na můj text o Ukrajině a Krymu reagovali – mimo blog a mimo komentáře k mému textu – i dva moji někdejší soudruzi z Hnutí revoluční mládeže (HRM), také vězni svědomí, aniž se domluvili. Trochu se omluvám za to slovo „soudruzi“, či spíše je vysvětluju: my jsme si v HRM tak občas říkali, a měli jsme to ve stanovách.

Krymští Tataři – je lépe na Ukrajině, nebo v Rusku?
Reakce mých, říkejme kamarádů, se týkaly Krymských Tatarů, i když jejich osud byl v mém textu jen okrajovým tématem. První mi vytýkal, že nepíšu, že Krymští Tataři nebyli původními obyvateli Krymu, že tam před Zlatou hordou sídlili Janované, Řekové a lidé z dalších etnických skupin. To je jistě pravda, ale spíše jsem měl uvést, myslím si teď, že počínaje květnem 1944 bylo z Krymu násilně vysídleno nejen 180 tisíc Tatarů, nýbrž i 40 tisíc osob jiných národností, nejčastěji Bulharů, Řeků, Arménů a Němců. Cílem deportací byl nejčastěji Uzbekistán a další středoasijské sovětské republiky. Moskva vyhnané rehabilitovala až v roce 1967 a teprve od druhé poloviny 80. let se směli vracet na Krym. Ve Výboru nespravedlivě stíhaných a v Chartě 77 jsme se brali za Mustafu Džemileva, statečného člověka, který i za cenu krátkodobého věznění a deportací „zpátky“ do Střední Asie probojovával právo vyhnaných Tatarů na jejich domov – Krym a stále se tam tvrdohlavě vracel. Po roce 1990 stál v čele Medžlisu, orgánu Krymských Tatarů sídlícího v Simferopolu, od roku 1998 je poslancem ukrajinského parlamentu v Kyjevě. Je ostře protiruský a toleruje kyjevskou moc (jíž je součástí), kterou považuje za menší zlo než Putina, a v tom se rozcházíme. Vychází z názoru, že jediní původní obyvatelé Krymu jsou Tataři, ostatní jsou pozdější přistěhovalci. Je to postoj devatenáctého, nikoliv jednadvacátého století. Nacionalismus je mi protivný i u hrdinných bojovníků proti bezpráví. Džemileva ale podporuje jen část Krymských Tatarů, jak ukázala jejich účast na loňském krymském referendu v okrscích, které převážně obývají, např. v Bachčisaraji.
Od Jaroslava Haška až po mého kamaráda pozoruju určitou averzi vůči Krymským Tatarům. „Ne panimat, ja krymskij Tatarin, Allah akbar“ říkal dobrému vojáku Švejkovi zajatý ruský voják, který se modlil. To jeho druh byl Čerkes, a až ten říkal „golovy režu“, což se připisuje tomu Krymskému Tatařínovi, jak ukázala i komentářová diskuse pod mým článkem, také o tom, jak Tataři po Evropě ty hlavy řezali. I můj kamarád z HRM k tomu napsal: „Kateřina II. zlikvidovala Krymský chanát v podstatě ze stejného důvodu, jako Francie o něco později zlikvidovala pirátské emiráty v Alžíru a Tripolisu. Byli to prostě neúnosní sousedé, žijící z lupu a provozování obchodu s otroky.“
Celková kamarádova námitka byla ale ta, že rozpor mezi volebním neúspěchem Pravého bloku a jeho velkým politickým vlivem v zemi a mocenských strukturách plyne z toho – a to se na Západě nechápe – že na Ukrajině prostě volby nejsou základním východiskem pro politické rozhodování. S touto charakteristikou rád souhlasím, v oligarchickém systému jsou volby jen zástěrkou autoritářského či diktátorského způsobu vládnutí.
Ruské poměry jsou pro mne přijatelnější než ukrajinské (je jedno, zda po Janukovyčovi, za něj nebo před ním) a Putin si zaslouží mé uznání tou měrou, jíž se mu podařilo oligarchickou síť gubernátorů z dob Jelcina rozbít či aspoň oslabit. A Ruská federace si zaslouží mou kritiku nejen za částečnou moc oligarchů, nýbrž i za podporu a uctívání kozáků, církve a carské šlechty, za byzantinskou pompu a státní nacionalismus a hlavně za autoritářský způsob vládnutí, omezující (i pomocí zákonů) občanská práva a demokratické svobody. Byl by toho dlouhý seznam, ale má kritika na adresu ruského politického systému je méně rozhodná ve srovnání s mým zásadním odmítáním poměrů na Ukrajině. Opakuju, že je jedno, zda to bylo po Janukovyčovi, za něj nebo před ním, i když po Majdanu a protiústavním převratu loni v únoru je Ukrajina asi v nejhorším období za posledních 20 let. To, že tam je občanská válka, je dostačujícím argumentem pro takové hodnocení. Nikdy předtím žádná kyjevská vláda nedala bombardovat obyvatelstvo území, na něž si činí ona vláda územní nárok.

Různá vyhánění
Vyhnání Krymských Tatarů a dalších etických a náboženských skupin z Krymu v roce 1944 chápu ovšem v kontextu jiných, po druhé světové válce početných vyhánění. Jako čtyřletý chlapeček jsem se v únoru či březnu 1946 díval s rodiči z okna našeho bytu v Anglické ulici pražských Vinohradech na nekonečný zástup pražských Němců, kteří s plnými kočárky a prostěradly s věcmi na zádech šli husím pochodem na blízké Wilsonovo nádraží. Byli to ženy, starci a děti. Muži téměř chyběli, padli na frontě nebo byli v sovětských zajateckých táborech. „Je to hrozné, co s nimi děje,“ oni přece tu žili po dlouhé generace, a teď je z domova vyhánějí,“ řekl jeden z rodičů a druhý s ním souhlas. „Ale patří jim to,“ dodal. Rodiče zemřeli před mnoha desetiletími, a já se celý život, při hledání vlastní identity, trápím, kdo z nich se přece jen přiklonil k revanši a k retribuci.
Dlouho jsem považoval „odsun“ Němců za sporný. I já jsem slovo „odsun“, do němčiny obtížně přeložitelné, užíval, i když jsem věděl, že „die Wagonen verschoben wurden“, a že na lidi se to slovo nehodí. Avšak vhledem k demokratickým poměrům v Československu těsně po válce, jsem měl nucené vysídlení, do určité míry tolerované třemi vítěznými velmocemi (ty o něm ale nerozhodly!) za nutný a pochopitelný. Postupně jsem ale poznával, že ony poměry byly méně demokratické, než se tvrdilo. V roce 2000 mi předseda jednoho spolku Poláků na Těšínsku ukazoval grafy vyznačující počet polskojazyčných škol, tříd a žáků oné oblasti ve školních letech 1945 až 1955. A po válce to rapidně klesalo, a až od září 1948 začalo vyučování v polštině rychle přibývat. Polák se opatrně rozhlédl kolem sebe a pak pravil: „Komunisti nás zachránili,“ cítě, že si tuto malou provokaci jako nekomunista vůči bývalému vězni svědomí, jenž ale nebyl nikdy antikomunista, může dovolit. Šlo mu o to polskost, a moji myšlenku na zakládání dvojjazyčných polsko-českých škol, kterou jsem převzal z Rakouska a Itálie, kde jsou dvoujazyčné školy běžné, rozhodně odmítl.
Státní vyznamenání demokratických zemí mě nějak v posledních letech začala těšit a vážil jsem si i německého Velkého kříže, který mi v roce 2000 udělil spolkový prezident Johannes Rau, také za prosazování ochrany a práv německé národní menšiny v ČR. Ale mám-li být upřímný, mnohem větší radost jsem měl z Ceny Karla IV. (Karlspreis), kterým mě poctilo Sudetoněmecké krajanské sdružení v roce 2008. Postupně jsem překonal své výhrady k výrazu „sudetoněmecký“ – mě šlo také o pražské, na jejichž vyhnání jsem se díval z okna, a také o Němce brněnské, plzeňské, jihlavské, karpatské atd. Sudetoněmecké sjezdy v Mnichově, Norimberku a Augšpurku s pokorou vůči křivdě, jež vyhnané postihla a která je stálým mementem i pro jejich potomky. A jednou z nejmladších účastnic byla před lety i moje vnučka, tehdy batole, kterou jsem tam představoval s jejím německým rodným jménem i příjmením jako sudetskou Češku.
Dalšími vyháněními, která formovala mé politické postoje, byly zločiny vůči Palestincům od roku 1949 a etnické čistky v Jugoslávii v 90. letech. Solidaritě s arabským lidem Palestiny jsem se věnoval už v 60. letech a překonával jsem potíž, která vznikla z toho, že Palestince podporovali, aspoň slovně, i Sověti a čs. vláda. Dnes je ale ČR státem, který chce být demokratickým. Je to přitom zcela jednoznačně stát, který v EU nejvíce podporuje stát Izrael, tedy podle mého tamní apartheid a rasismus. Dost se za to stydím.

Krymskotatarské samozachvaty dostaly ultimatum
Druhá reakce na můj text přišla od kamarádky, také z HRM. Píše mi o pronásledování Džemileva, který se nesmí vrátit na Krym, a dalších Krymských Tatarů, o domovních prohlídkách, bití lidí atd. To jsou ovšem infomace z loňského srpna, kdy byla ukrajinská tajná služba ještě schopna produkovat neurčité a nepravdivé zprávy o ruských hrůzách. Kamarádka se ale nejvíce věnuje samozachvatům: Píše: „Především se "samozachvaty" nikdy netýkaly pozemků či objektů, o které po deportaci krymští Tataři přišli - není znám jediný takový případ. Byla to při návratu jednotná ideologie - lidé, kteří v jejich domech desítky let žijí, nemohou za to, že jim je úřady přidělily nebo prodaly, a nelze je vyhánět ani po nich nic chtít. Kromě toho je otázka pozemkových práv krymských Tatarů už víc než deset let vyřešená, dostali "mikrorajony", podle možností si tam postavili domy, nebo koupili domy, které byl někdo ochoten prodat, a v těch hospodaří. Problém, který popisuješ jako dnešní, zhruba od začátku tohoto tisíciletí prostě neexistuje.“
Není to pravda. Navíc to je stejná argumentace jako v ČR okolo restitucí a vydávání například církevního majetku. Jako poslanec Federálního shromáždění jsem se v létě 1990 děsil výčtového zákona, jímž se církevním řádům a Arcibiskupství olomouckému „vracel“ majetek, o němž byl zákonodárce (zastoupený úředníkem Cyrilem Svobodou) přesvědčen, že patřil církvi a byl jí neprávem odňat. Tak byl vydán řádu voršilek i dům, který byl (a naštěstí za cenu mnoha milionů za odkoupení zase je) součástí Nové scény Národního divadla a divadelního zázemí. Novou scénu postavili koncem 70. let místo Chourových domů. I já vím, že lidé, kteří v nějakých domech desítky let žijí, nemohou za to, že jim je úřady přidělily nebo prodaly, a nelze je vyhánět ani po nich nic chtít. Jen zákonodárce to někdy nevěděl, tady i na ukrajinském Krymu.
Stačí zadat si nyní do Googlu slovo „самозахваты“ a pak si rozkliknout například http://news.allcrimea.net/news/2015/1/1/uchastnikam-samozahvatov-v-krymu-dali-god-chtoby-poluchit-zemlju-po-zakonu-28104/. Je to o zákoně z loňského podzimu, vydaného už za ruské federální správy Krymským sovětem (parlamentem), v druhém čtení letos 1. ledna. Nejde jen o majetek, tedy budovy a pozemky, Krymských Tatarů, ale i jiných lidí. Ukrajinská státní moc problémy prostě neřešila. Je pravda, že ruské státní orgány se teď musejí na Krymu hodně snažit. Zákon proto dal lidem, kteří se svévolně zmocnili obecního nebo státního majetku, roční lhůtu, do 1. ledna 2016, aby si vlastnické vztahy upravily. Ohledně výjimek a třeba minimální pětileté době pobytu na Krymu jsou velké diskuse o tom, co je spravedlivé. Diskutuje se i po internetu.