Lidové noviny upozornily 24. 3. na večírek někdejšího ministra spravedlnosti a dnešního advokáta Pavla Němce v pražském hotelu Casa Marcello letos v lednu. Sešlo se na něm několik proslulých postav české justice z minulých let, LN jmenovaly Pavla Němce, Renatu Veseckou, Danielu Kovářovou, Libora Grygárka a také někdejší premiéry Mirka Topolánka a Petra Nečase. Toho i s chotí, tedy chotí současnou, Janou, dříve Nagyovou.
Proslulými se někteří z nich stali svými „kauzami“, počínaje aférou Hámida bin Abdal Sáního, známého jako katarský princ, který byl v Praze od září 2004 rok vazebně stíhán a nepravomocně odsouzen za pohlavní zneužívání 16 dívek, z nichž čtyřem nebylo ještě 15 let. Podle LN byl ale na večírku i dnešní předseda pražského Vrchního soudu (VS) Jaroslav Bureš, ministr spravedlnosti z vlády Miloše Zemana a veřejnosti známý z kandidování na úřad prezidenta republiky v roce 2003 i z pozdějších sporů o funkci místopředsedy Nejvyššího soudu (NS).

Katarské dědictví a Čunkiáda
V nepotrestání bin Sáního, člena velmi bohatého panovnického rodu ještě bohatšího státu Katar, figurovalo několik justičních činitelů, a nejen na straně prince. Pro celou věc byl významné, že vláda Jiřího Paroubka odvolala z její funkce nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou, protože pro nezákonnou beztrestnost bin Sáního nějak neměla Benešová pochopení. Ministr spravedlnosti Pavel Němec hrozil Paroubkovi demisí, pokud Benešová zůstane ve funkci, Paroubek dal přednost vládnutí před průchodem práva. Vyštván z funkce prvního náměstka Benešové byl i Jaroslav Fenyk, dnes ústavní soudce, který ještě ve funkci náměstka Benešové stačil připravit tehdy přijaté změny zákona o státním zastupitelství, jež posilovaly nezávislost soustavy i autonomii jednotlivých státních zástupců na nejvyšším úřadu.
Vláda tehdy jmenovala na Němcův návrh do funkce Renatu Veseckou. Ta v ní byla od roku 2005 téměř šest let, než ji vystřídal Pavel Zeman, sloužící dodnes. Léta, kdy soustavu státního zastupitelství řídila ona, hodnotím jako nejtemnější období tohoto státního orgánu.
ODS se nechtěla své Vesecké vzdát, o její odchod usilovali mátožně jen zelení a také TOP 09, aby se neřeklo. Po aféře prvního místopředsedy vlády Jiřího Čunka, obviněného v roce 2007 z přijetí úplatku, bylo setrvávání Vesecké ve funkci až neuvěřitelné. I vláda panské kolice se totiž musela tvářit demokraticky a právně. Pak přes rok chránila Veseckou Daniela Kovářová, ministryně spravedlnosti v roční vládě (2009 – 2010) Jana Fischera.
Vesecká je dnes místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu. Na předsedkyni tohoto úřadu Alenu Vitáskovou a na dalších devět lidí podal státní zástupce v září 2013 obžalobu. Věc se týká dvou fotovoltaických elektráren na Chomutovsku. Podle žalobce šlo o podvodné získání licence na konci roku 2010, jehož záměrem mělo být získání vyšší ceny za výkup elektřiny, ačkoliv obě elektrárny tehdy nebyly ještě dokončeny. Škoda, která tím za dvacet let mohla vzniknout státu, je prý 1,9 miliardy korun.
Soustava státního zastupitelství byla – až na Prahu – za poslední léta od klientelistických vazeb už hodně očištěna. Stalo se tak díky snahám Pavla Zemana, Lenky Bradáčové a mnoha dalších státních zástupců, takže si dnes státní zástupci a hlavně vedoucí funkcionáři všech čtyř stupňů, aspoň doufejme, nedovolí větší nezákonné manipulace.
Jako detektivku jsem ale ještě před třemi roky sledoval občanskoprávní spor, v němž sedm justičních funkcionáři žalovalo Marii Benešovou za mediální výrok, že byli součástí justiční mafie. Pod tímto názvem je onen spor znám díky zdravé prostořekosti Marie Benešové. Žalobci byli: nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká a její první náměstek Karel Černovský, dále Pavel Němec, soudce a místopředseda NS Pavel Kučera, náměstek pražského vrchního státního zástupce Libor Grygárek, krajský státní zástupce v Brně Petr Coufal a jihlavský státní zástupce Arif Salichov. Benešová poukázala přitom na to, že v trestním stíhání Jiřího Čunka několik dní před skončením vyšetřování odňali tuto trestní věc Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově a nechali ji přikázat do Jihlavy, kde pak Arif Salichov v součinnosti s Coufalem a Veseckou Čunkovo stíhání zastavil. Obé bylo protizákonné. Z pochopitelných důvodů ležela Benešové v žaludku i manipulace s vydáním či spíše nestíháním katarského prince, tedy s „předáním jeho věci“ do Kataru, kde pak už stíhán nebyl. Její neústupnost před Paroubkem ji tehdy stála místo. Znaky represí nesly i postupy vůči dalším státním zástupcům.

Justiční mafie
Uvedených sedm justičních funkcionářů tedy Marii Benešovou žalovalo. V roce 2008 vynesl v této občanskoprávní věci soudce místně příslušného pražského Krajského soudu Vojtěch Cepl první rozsudek. Uvedl v něm, že ačkoliv je označení „justiční mafie“ nadsazené a nepřesné, má určitý reálný skutkový základ v nestandardních postupech uvedených osob a v jejich podezřelých vzájemných setkáních. Svědci totiž popisovali jejich jednání v Jihlavě, v brněnském hotelu International, při intervencích na olomouckém vrchním státním zastupitelství a na krajském v Ostravě. Statečně vystupovali jako svědci i státní zástupce Ivo Ištván, Zlatuše Andělová, Igor Stříž a další, zatímco žalující Vesecká je naopak nechtěla zbavovat mlčenlivosti.
Soud uložil Benešové, aby se omluvila jen Liboru Grygárkovi, jehož účast na označených postupech a setkáních se neprokázala. Pro ty, kteří trpěli ohýbáním práva a justičním klientelismem, bylo vynesení tohoto rozsudku svátkem spravedlnosti a právního státu.
Proti rozsudku podaly obě strany odvolání. Pražský VS v únoru 2009 Ceplův rozsudek zrušil a věc vrátil k projednání Krajskému soudu v Praze, a soudci Ceplovi ji rovnou odebral. Odebrání věci konkrétnímu soudci hned „v prvním kole“ zcela neobvyklé, a bylo i protiprávní. Byla to od senátu VS taktická chyba. Ta umožnila Benešové obrátit se na Ústavní soud (ÚS), který, a to bylo další vítězství nad justiční mafií, v roce 2009 zrušil tu část rozsudku VS, jíž se věc odnímala soudci Ceplovi.
V roce 2010 14. června 2010 vynesl pak Vojtěch Cepl nový rozsudek, prakticky stejného znění, tedy že se Benešová za svůj výrok o justiční mafii nemusí omlouvat. Proti tomuto rozhodnutí soudu se k VS odvolali už jen čtyři účastníci sporu, Vesecká, Němec, Kučera a Černovský. Rozsudek VS napadla Marie Benešová ještě dovoláním, které u NS vyhrála. Čtyři žalující a žalovaná Benešová pak uzavřeli smír, v němž šlo už jen o vrácení téměř 400 tisíc korun Benešové, které jim ona musela už zaplatit jako náklady řízení.

Staré spojenectví se musí udržovat
Osud žalující různě rozvál. Jen Libor Grygárek je od roku 2013 trestně stíhán pro zneužití pravomoci úřední osoby. Měl také podivné, klientelistické styky s Romanem Janouškem, jenž je ve výkonu trestu odnětí svobody pro ublížení na zdraví při silniční nehodě.
Mezitím prožívala česká veřejnosti další drama, podobné soudnímu sporu o justiční mafii, až v létě 2012 byli donuceni odstoupit ze svých vedoucích funkcí na pražském Vrchním státním zastupitelství i odejít z funkcí státních zástupců i Libor Grygárek a jeho nadřízený Vlastimil Rampula. Jejich pražské Vrchní státní zastupitelství přejmenovali novináři na Vrchní státní zametačství (také VSZ), média značně přispěla k jejich žádoucímu odchodu, když zákon byl na ně krátký. I podle návrhu na jejich odvolání přispěl k jejich pádu jejich postup při (ne)vyšetřování kauz Gripen, Mostecká uhelná společnost nebo Investiční poštovní banka. Málo se toho ale změnilo na pražském Městském státním zastupitelství.
Pavel Kučera musel kvůli věku – v roce 2010 mu bylo 70 let – funkci soudce, a tím i místopředsedy NS opustit. Vyhnul se tak o pár dní dokončení kárného řízení, které s ním zahájila jeho nadřízená, předsedkyně NS Iva Brožová právě pro jeho účast v oné čunkiádě, tedy aféře „justiční mafie“. Ani advokát Pavel Němec už nedostává státní zakázky jako v době Topolánkovy vlády.
Na stará spojenectví však neradno zapomínat, proto uspořádal Němec ten večírek v Casa Marcello. Jaroslav Bureš neměl šťastný den, když tam šel, nebo když neodešel, když tam viděl obviněné osoby, které možná stanou před soudem, jemuž předsedá. Bureš sám to pak vysvětloval tak, že jen přijal pozvání na slavnostní setkání v novém roce od bývalého ministra spravedlnosti, se nímž se – stejně jako prý s jinými bývalými ministry či premiéry – prý občas potkává při různých slavnostních příležitostech. Ještě upřímnější byla Kovářová. Uvedla: „Řekněme, že těch tři sta důležitých lidí v republice se potkává. V podhoubí plném kriminalizace bývají někteří trestně stíhaní a pak zproštěni,“ řekla s posteskem, že těch tři sta důležitých nemá zajištěnu beztrestnost.
Tak tři sta jich je, těch důležitých, a jen část z nich je trestně stíhána. Ministerstvo spravedlnosti i nový ministr Robert Pelikán se nyní rozhodují, zda předseda VS pouhou účastí na večírku neporušil zákon o soudech a soudcích tím, že snížil důvěryhodnost soudu a svého budoucího rozhodování a zda s Burešem nezahájí kárné řízení. U VS soudu totiž mohou být v budoucnu projednávány trestní věci proti Janě Nagyové, Liboru Grygárkovi a případně i dalším účastníkům večírku.

Válka soudů? Ne, jen válka soudců!
Sám Jaroslav Bureš má zajímavou soudní (kárnou) anamnézu. V květnu 2009 zakázal protiprávně soudce pražského VS Vojtěch Trojánek veřejnosti při soudním jednání pořizování zvukového záznamu. K námitce o nezákonnosti tohoto postupu prohlásil jednání za neveřejné a nechal lidi justiční stráží ze soudní síně vyvést. Jeho nadřízený – nadřízený ve smyslu státní správy soudů, (tehdy) místopředseda VS Jaroslav Bureš, jenž vyřizoval stížnost na Trojánkův postup, podanou sdružením Občané za svá práva, ho shledal v pořádku.
Tehdejší veřejný ochránce práv Otakar Motejl ale usoudil, že Bureš měl správně zahájit s Trojánkem kárné řízení. Protože tak neučinil, podal na něj k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS) kárnou žalobu sám. Dříve než NSS kárnou věc projednal, Motejl zemřel. Jeho nástupce ve funkci ochránce, Pavel Varvařovský, Motejlovu žalobu podpořil. Ochránce má zákonnou pravomoc podat kárnou žalobu jen proti soudním funkcionářům, ne proti soudcům, tedy kárně stíhat jen jednání předsedy či místopředsedy soudu, a ne činy soudců. Proto kárně nežaloval Trojánkův postup, nýbrž až následné Burešovo přezkoumávání věci.
Do toho přišlo intermezzo, ÚS ještě na návrh NSS a z Burešova podnětu projednával stížnost z roku 2010, zda zákonné oprávnění veřejného ochránce práv podávat kárné žaloby na předsedy a místopředsedy soudů pro jejich činnost ve státní správě soudů, jímž byla působnost ochránce zákonem v roce 2008 doplněna, není v rozporu s ústavním pořádkem. ÚS ale tuto stížnost naštěstí odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
V roce 2011 pak senát NSS, jemuž předsedala Ludmila Valentová, Bureše kárného obvinění zprostil. Odpůrci české justiční mafie z toho radost neměli, nejen proto, že v jednání Jaroslava Bureše spatřovali porušení zákona, ale i proto, že toto rozhodnutí NSS, třeba i nechtěně, zabetonovalo vlivové vazby, jež v české justici stále panují.
Za Bureše se v těchto dnech vzal Pavel Blažek a trochu i předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová. Škoda jen, že se nevyjádřila Vesecká, Kučera nebo Kovářová. Za pochybení naopak mají Burešovu účast na večírku s trestně stíhanými dva bývalí ministři spravedlnosti, Marie Benešová (2012 až 2013) a Karel Čermák (2003 až 2004).

Sedm ministrů
Sedm bylo ministrů spravedlnosti od roku 2004, za střídajících se vlád a oněch jedenáct let těžkých bojů o tvář justice právního a demokratického státu. Pavel Němec (Unie svobody), Jiří Pospíšil (ODS), jenž byl v oné funkci dvakrát, Daniela Kovářová (ODS), Pavel Blažek (ODS), Marie Benešová (ČSSD), Helena Válková (ANO) a Robert Pelikán (ANO).
Při hodnocení jejich činnosti či spíše škod, které za jejich působení vznikly, je možné vycházet z různých kritérií. Jedno z hlavních je jistě podávání stížností pro porušení zákona (SPZ). Ministr je jediný, kdo takovou SPZ může NS podat. NS o ní rozhoduje v senátu, takže i když byl jeho místopředsedou Pavel Kučera, nebyla jistá „součinnost“, a naopak, i když tam Pavel Kučera už nepůsobí, není taková „součinnost“ vyloučena. Je nutno se také dívat, kdo – třeba nějaký stážista spojený s justiční mafií – takovou SPZ psal.
Na SPZ se lámou charaktery. Když na začátku roku 2007 po obvinění místopředsedy vlády Jiřího Čunka odmítl ministr Pospíšil podat SPZ.kde se psalo, že zahájením Čunkova trestního stíhání porušil přerovský státní zástupce Radim Obst zákon, odmítl ji Pospíšil podepsat, i když už byla napsaná na hlavičkovém papíře ministra. Stalo se to v noci, Pospíšil z toho nevyvodil jiné důsledky a toto lámání zákona před veřejností podle svého zvyku utajil. Pak to bylo střídavé, někdy Pospíšil podlehl a vyčítal si, že není statečnější, jindy přece jen setrval na právu a spravedlnosti.
V případě SPZ, ale i v dalších situacích, bylo důležité, zda pachatelé ve vazbě či ve výkonu trestu stále disponují ukradenými či uloupenými miliony, které se „nenašly“, zda je ve věci „cizí prvek“, tedy možnost ministra (je to jeho stará, feudální pravomoc!) přistoupit k trestu vyhoštění odsouzeného cizince brzy po vynesení pravomocného rozsudku, nebo naopak až po létech či po vykonání trestu odnětí svobody. Institutů z feudálního právního řádu převzala ČR více, obvyklá cesta jejich přejímání byla směrem od Bonapartovy Francie, přes Prusko, sousední Rusko, stalinský SSSR až do poúnorového Československa.
Vzpomínám na jediný případ, kdy ministr – byl to právě Pospíšil – prosadil ve vládě a ve Sněmovně změnu trestního řádu tak, že ministr, podávající ve prospěch obviněného či odsouzeného SPZ, už nemůže vězněného sám propustit na svobodu, nýbrž že smí jen NS podat návrh na jeho propuštění. Personální situace na NS je podle mého názoru stále špatná, horší než u ÚS a podstatně horší než u NSS.
Klausova amnestie z ledna 2013 byla zvlášť závažným zásahem do práva a spravedlnosti-Obviněným, stíhaným léta na svobodě (léta proto, že jejich osud ovlivňovala justiční mafie), zajistila beztrestnost. Mnozí se tak vyhnuli mnohaletým trestům odnětí svobody. Kvůli tomu a kauzám Mostecké uhelné, gripenů, a jiných vojenských zakázek, kvůli věcem Tomáše Pitra, Radovana Krejčíře, Pavla Tykače a desítek dalších, má ČR v Evropě pověst státu, kde vládne bezpráví, svévole a korupce. Pavlu Zemanovi a jeho lidem ve státním zastupitelství se tento odsudek českého státu povedlo jen trochu zmírnit. Nemůže být útěchou, že jsou evropské státy, kde je to ještě horší, jako je Kosovo, Albánie, Bosna a Hercegovina, Bělorusko, Ruská federace a zcela bezkonkurenčně a už dvacet let Ukrajina.
Urgentní vytvoření a přijetí zákona o státním zastupitelství, který by zajistil, aby vláda a ministr už nemohli ovlivňovat jednotlivé trestní věci. Návrh tohoto zákona předložil vládě už na jaře 2011 tehdejší ministr Pospíšil. Vypracoval ho tehdy nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, jsou tedy už čtyři roky. Důvody, proč do toho házela ministryně spravedlnosti Helena Válková loni celý rok vidle, nejsou ani odborné veřejnosti známy.
Ze zákonných úprav, jež by dále omezily justiční svévoli založenou na penězích či jiných výhodách a na ovlivňování soudců a státních zástupců jinými osobami, především vládou a ministrem, považuju přijetí nového zákona o státním zastupitelství za klíčové. Další nutnou změnou je ústavní zrušení absurdní čtyřstupňové soustavy soudů a její nahrazení třemi stupni. Na ústavní a zákonnou úpravu čeká také přechod ze státní správy soudů k soudní samosprávě, obdobně v případě státního zastupitelství. Sobotkova vláda a její minstr spravedlnosti Robert Pelikán k tomu, obávám se, nebudou mít politickou vůli, ani dost sil.