Český Nejvyšší správní soud vynesl letos 3. března rozsudek ve věci kasační stížnosti, kterou podalo české Ministerstvo vnitra ve vleklém sporu, v němž se Tomáš Pecina, Jan Šinágl a Wolfgang Habermann od roku 2013 domáhali, aby vnitro registrovalo skupinu nazvanou „Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku" jako občanské sdružení.


Spor s vnitrem vedli u Městského soudu v Praze. Ten třikrát zrušil rozhodnutí, jímž odmítlo jejich „občanské sdružení“ zaregistrovat. Nejvyšší správní soud ale nyní zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze v tomto správním sporu, tak i rozhodnutí Ministerstva vnitra o odmítnutí registrace. Zákonným důsledkem zrušení rozhodnutí vnitra o odmítnutí registrace je už registrace tohoto sdružení. Uvedl to i Nejvyšší správní soud v tiskové zprávě:
http://www.nssoud.cz/Nejvyssi-spravni-soud-rozhodl-ve-veci-registrace-obcanskeho-sdruzeni-Sudetonemecke-krajanske-sdruzeni-v-Cechach-na-Morave-a-ve-Slezsku-/art/2204 . Ve zprávě odkazuje i na svůj rozsudek:
http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2014/0067_8As__1400069_20150317091013_prevedeno.pdf
Senátu Nejvyššího správního soudu předsedal Michal Mazanec, který je zároveň místopředsedou tohoto soudu. Soudcem-zpravodajem byl Jan Passer. Třetím členem senátu byl David Hipšr. Protože spor má politický rozměr, v němž hrajou úlohu i různé generační postoje, poznamenávám, že Mazanec je 23 let starší než stejně staří Passer a Hipšr. I ti ale už překročili čtyřicítku.
Rozsudek Městského soudu Nejvyšší správní soud zrušil, jak píše „z věcných důvodů“. Ve sporu totiž šlo o to, jakého zákona pro registraci použít, když žádost o ni byla podána v době, kdy tu ještě nebyl ani nový Občanský zákoník, ani zákon veřejných rejstřících, zatímco nyní se v ČR nezakládají už sdružení, nýbrž spolky, což je nový termín. S právními názory Městského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil, nebo je aspoň neodmítl. Hlavní rozpor, nejen právní, se tedy otevřel mezi oběma soudy na straně jedné a ministerstvem vnitra na straně druhé.
Soudy vyšly z práva demokratického právního státu, zatímco ministerstvo vnitra setrvávalo na dvou zásadách: První byla, že sám název „sudetští“ je revanšistickou provokací, protože všichni Češi přece vědí, že Němci tu rozbili naši republiku a po právu a z rozhodnutí vítězných velmocí byli odsunuti nejen z republiky, ale i vůbec z dějin, skončivše na smetišti dějin a v Orwellově jámě pamětnici.
Druhá zásada plyne z politického přesvědčení, že tu jámu pamětnici musí vnitro, když už všichni ostatní zradili nebo už nejsou držiteli státní moci, uchovávat za každou cenu. Je proto vůbec nepřípustné použít taková slova jako „vyhnání“ nebo „sudetoněmecký“, nic takového přece neexistovalo. Nás, tedy vnitro, to uráží. Mlčet budeme nejraději i o Benešových dekretech. A to by tak hrálo, abychom si nechali brát své dějiny a zpochybňovali poválečné státní hranice. Ani zpochybnit náš postup, v němž právo vykládáme tak, aby sloužilo naší pravdě, nedovolíme.
Nejvyšší správní soud k tomu ale uvedl:
„Pokud zakládané sdružení deklaruje, že odsuzuje vyhnání a etnické čistky, ke kterým došlo po druhé světové válce ve střední Evropě, že považuje za válečné zločince ty, kteří se jich dopouštěli, a že některé z tzv. Benešových dekretů považuje za projev bezpráví, pak zcela pochopitelně budou tato východiska předmětem kritiky, nesouhlasu, zdrojem názorové opozice. Zpravidla však nebude možné rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti mezi národy spatřovat pouze v tom, že budou k diskusi předkládána témata, na kterých není názorová shoda, byť by jejich vnímání bylo pro mnohé oprávněně citlivé. Takový přístup by totiž naopak potvrzoval, že je ona nenávist či národnostní nesnášenlivost latentně přítomna a diskusi či vyjadřování nepohodlných myšlenek je třeba zapovědět proto, aby se nestala zjevnou.“
Dále tento soud píše: „Ve svobodné společnosti je tabuizování citlivých témat – tím spíše témat, kořenících ve vzdálenější minulosti, kterou naprostá většina populace již neprožila, ale s jejímiž důsledky stále žije – zásadně nežádoucí. Potlačovatelská schémata, cílící proti myšlenkám a názorům, typická pro státní mechanismus autoritativních států, jsou v právním státě nepoužitelná a nepřijatelná.“ Moje poznámka: „autoritativních“ čti jako „autoritářských.
Ve sporu přitom šlo o základní zásady práva sdružovacího a potažmo shromažďovacího. Soudy musely vnitru vytknout, že uplatňuje de facto povolovací princip, i když v této oblasti platí už 25 let princip registrační. Vnitro stále jasně odlišuje „závadné“ cíle spolku od cílů, které „jsou v pořádku“. I když i Městský soud v Praze měl pochybnosti o názvu obsahujícím slovo „sudetoněmecký“, je podstatné, že Nejvyšší správní soud „neshledal, že by v posuzované věci bylo odmítnutí registrace nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých“, a to podle české Listiny základních práv a svobod, na jejíž článek 20 odstavec 3 se odvolal. Pro to, aby sdružení nebylo registrováno, tedy není podle soudu zákonný důvod.
Mimo tento spor a jeho vyústění u Nejvyššího správního soudu tu ovšem jako balvan leží spor jiný, který zatěžuje českou, ale trochu i německou společnost. Je to spor o poválečné vyhnání téměř tří milionů lidí z těch 3,5 milionu Němců (včetně Karpatských Němců na Slovensku), kteří v Československu před válkou žili.
Zacházení s nimi, včetně vražd a jiných zločinů, a politické, majetkové a právní aspekty vyhnání v souvislosti s předchozí okupací země národněsocialistickým Německem a nacistickými zločiny a také v souvislosti s různými postoji německy mluvících lidí v Československu asi nejlépe popsali a rozebrali dva historici, Adrian von Arburg (nyní Portmann), původně ze Švýcarska, a Tomáš Staněk z opavského muzea, s početnými spolupracovníky. Učinili tak v mnohasvazkové práci „Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951“. Nejsou zatím vydány všechny svazky a čeká se i na to, zda dílo bude, doufejme, přeloženo do němčiny a v ní i vydáno. Je to i v zájmu německé společnosti, která se také, i když mnohem méně než česká, musí vyrovnávat s předsudky vůči Sudetským Němcům.
Vyhnané Němce představuje už od poválečných let Sudetoněmecké krajanské sdružení, v jehož čele léta stojí a jehož mluvčím je Bernd Posselt. Osobně ho hodnotím jako jednoho z nejvíce demokratických a zároveň nejvíce evropských a moderních německých politiků. To jemu a jeho přátelům se nedávno povedlo v tomto konzervativním sudetoněmeckém prostředí změnit stanovy Sudetoněmeckého krajanského sdružení tak, že byly vypuštěny věty o právu na vlast a vše, co by mohlo připomínat majetkové nároky vyhnaných. I když tyto nároky vyhnaní Němci téměř nikdy neuplatňovali (a pokud výjimečně ano, pak u soudu prohráli), byl tento zkonfiskovaný majetek stálým politickým strašákem, který demagogicky uplatňoval zejména prezident České republiky Václav Klaus.
Sudetoněmecké krajanské sdružení sídlí v Mnichově. Sdružuje v Německu (a podobný spolek i v Rakousku) statisíce lidí, aktivní začínají být vnuci vyhnaných. Sdružení má své sympatizanty i v ČR. Jsem jedním z nich, sdružení mě v roce 2008 poctilo cenou Karla IV. (Karlspreis). Jako vládní zmocněnec pro lidská práva jsem se ve vládě Miloše Zemana  v letech 1998 až 2001 zasazoval o zlepšení postavení německé národní menšiny v ČR a také, což už bylo mnohem obtížnější, o změnu českých (vládních i společenských) postojů k Sudetským Němcům. Několikrát jsem byl i na sudetoněmeckém sjezdu v Mnichově, Norimberku či Augšpurku.
Toto Sudetoněmecké krajanské sdružení má v Praze v Tomášské ulici svou Sudetoněmeckou kancelář, která je zapsána v českém obchodním rejstříku, i když si dovedu představit její významnější a důstojnější postavení. S občanským sdružením „Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“, které na závažném společenském problému podle mých informací a mého názoru jen parazituje a které má sotva více než tři členy, nemají Sudetští Němci a jejich skutečné krajanské sdružení nic společného.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu je však spravedlivý. Ukončil jeden absurdní spor. Vyhnaní Němci nebo dnes už spíše jejich potomci jsou trpěliví, postoje lidí i v ČR se pomalu poevropšťují, a fosilní antigermánské postoje jsou už v menšině.