Vysokoškolský učitel ústavního a správního práva Jiří Němec zveřejnil v deníku Právo (3.4.) svůj názor, že by se státní zástupci „neměli hodnotit podle toho, zda v konkrétním případě věc vyhodnotí tak, že není důvod podávat obžalobu“.

Ano, státního zástupce nelze hodnotit podle procenta úspěšných obžalob. Důvod je však v tom, že on je povinen obžalobu podat vždy, i když má pochybnosti. A až soud tu věc hodnotí; ten naopak v pochybnostech nesmí obžalovaného odsoudit. Čím je stát blíže ideálu státu právního, tím jsou i častější soudní zproštění obžaloby.
Už od doby vydání čtvrtého pražského artikulu a pak kompaktátu platí, že smrtedlní hřiechové, dnes řečeno zločiny, mají být světskou mocí (ne tedy katolickou církví jako kdysi, či nedávno komunistickou stranou) a těmi, kteří k tomu ouřad mají – nyní tedy soudy, – kaženi, tedy trestáni.“ Tuto zásadu legality přijaly postupně všechny evropské státy. V EU se tomu říká právní stát a demokratická společnost.
Prokurátor či státní zástupce je povinen stíhat každý trestný čin, o němž se dozvěděl, nestanoví-li zákon pro případy lidí, požívajících zvláštní ochrany, něco jiného. Mezi ně patří i poslanci, ovšem ty může Sněmovna ke stíhání vydat. A dnes je to snazší, protože přátelé kmotrů a šíbrů už zřejmě nemají ve Sněmovně většinu.
Zákon a judikatura uvádějí, jak silné musejí být při obvinění důkazy, aby se jimi dostatečně odůvodnil závěr, že pachatelem je právě tento podezřelý. Nemá-li policie dost důkazů, pak podezřelého neobviní, a věc odloží. Zákon stanoví, kdy státní zástupce může místo podání obžaloby stíhání zastavit. Například tehdy, když se skutek, pro nějž se stíhání vede, nestal, protože obviněný úplatek nevzal. Musí to ale být mimo jakoukoliv pochybnost, že se stíhaný skutek nestal, a v usnesení o zastavení trestního stíhání se to rozebere, aby to mohl nadřízený orgán přezkoumat.
Judikatura vymezuje i další možné důvody zastavení stíhání – proto, že se skutek stal, ale není trestným činem, nebo proto, že skutek nespáchal obviněný, neboť pachatelem je zjevně jiná osoba. Státní zástupce může sice „vyhodnotit, že není důvod podávat obžalobu“, jak to píše Jiří Němec, ale poruší tím zákon, spatřuje-li ve svém vyhodnocení ony „nedůvody“ v něčem, co je mimo trestní řád. Takové „vyhodnocování“ jsme zažívali od roku 2006, a až s příchodem Pavla Zemana do funkce nejvyššího státního zástupce se to změnilo, ve prospěch právního státu.
Svou pozornost zaměřil Jiří Němec na zastupitele obcí a na starosty. Nelíbí se mu, že odsuzující rozsudek v jejich trestních věcech, týkajících se prý hospodářské trestné činnosti, padne (jen) v polovině případů, zatímco ta druhá polovina byla podle něj obviněna neprávem. Prý je to poškodilo psychicky, fyzicky a na dobrém (?) jménu a pověsti. Až na výjimky ale nejsou stíháni pro hospodářské trestné činy, nýbrž pro trestné činy proti majetku a proti pořádku ve věcech veřejných, tedy činů úředních osob a úplatkářství. Celá EU ví, že je jimi česká společnost nemocná.
Právníci a politici, kteří usilují o větší volnost státních zástupců trestní stíhání po „vyhodnocení“ věci zastavovat, tedy o větší „svobodu“ než jim dnes dává zákon, často uvádějí, že v případech, kdy soud nebo už státní zástupce stíhání zastaví, nebo v případě soudního zproštění obžaloby, byla ona původně obviněná osoba stíhána neprávem. I to se může stát, a ten, kdo při obvinění podezřelého porušil trestní řád, by měl být kárně stíhán.
V právním státě s jeho pojistkami proti zneužití práva je takové porušení zákona vzácné. Tři poslanci ODS, kteří se vzdali mandátu za dobře placená místa v různých radách, byli obviněni zcela právem, to až dodatečně rozhodl Nejvyšší soud – podle mne nesprávně – že před stíháním byli jako poslanci chráněni.
Před týdnem v úterý ve Sněmovně bouřili poslanci ODS proti této „kriminalizaci“ poslanců a policejním „manévrům“ při zadržení Jany Nagyové. Trestní věci těch tří poslanců, Nagyové-Nečasové a konečně i Petra Nečase svědčí ale o úpadku práva a demokracie ne proto, že se tam stíhají lidé „politici“, nýbrž proto, že se činy vůbec mohly stát. Rozprava ve Sněmovně se vedla o zpětvzetí policejní žádosti o vydání poslance ODS ke stíhání, takže Sněmovna už neměla o čem rozhodovat. Ukázala se jen arogance ublížených poslanců.
V rámci čechrání peří si rozpravu vynutila ta část Sněmovny, která se stále hlásí k politické pravici, zatímco vládní většina a komunisté to jen trpně snášeli. Článek Jiřího Němce měl asi být právním zdůvodněním jejich mimoprávních požadavků.

Psáno pro deník Právo, kde vyšlo 10. 4.