Titulek tohoto komentáře jsem si vypůjčil z včerejší zprávy zveřejněné několika českými médii. V plném znění tam stálo: Za vraždu křesťanky Hrůzové byl nespravedlivě odsouzen obyvatel polenského židovského ghetta Leopold Hilsner. No, a nebylo to tak? Všichni, dokonce i antisemité, už přece dnes uznávají, že německy mluvící žid Leopold Hilsner (Hülsner), absolvent polenské židovské školy s vyučovacím jazykem německým, později šnorer, tedy žebrák a tulák, byl v září 1899 v Kutné Hoře odsouzen k trestu smrti (změněném později císařskou milostí v doživotní žalář) bez důkazů a jen na základě zjevně nesprávného znaleckého posouzení a „nepřímých“ svědectví.

Nespravedlivé odsouzení Leopolda Hilsnera si vyžádalo veřejné mínění, zmítané xenofobním (a proto ovšem pochopitelným) strachem ze židů, jako odplatu za to, že židi, jak bylo tehdy dobře známo, přidávají o svém svátku pesach do macesů (svátečního nekvašeného chleba) krev křesťanských panen. A nebyla devatenáctiletá švadlena Anežka Hrůzová z Vězničky u Polné křesťanská panna a nebyla zavražděna o svátcích pesach, které onoho roku připadly na období křesťanských velikonoc?

„Backgroundová“ věta o vraždě křesťanky Anežky Hrůzové je proto jistě správná. S výjimkou židů bylo tehdy snad všechno venkovské obyvatelstvo křesťanské, a křesťanství jako životní postoj tehdy ještě převažovalo i ve městech. Jako židovskou vraždu křesťanské panny prezentovali tenkrát zabití Anežky Hrůzové klerikální a národovečtí politici, právníci i novináři (ti téměř všichni!), když veřejnost podněcovali k nenávisti k židům. Jednoho odpadlíka, sluníčkářského profesora Masaryka, který, pokud vím, jako jediný veřejně vystoupil proti antisemitskému štvaní, založeném na xenofobní středověké pověře, častovali přitom slovy: Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku! Odpovídalo to českému přísloví Poturčenec horší Turka a úsloví kálet do vlastního hnízda, jež se užívá k odhalení vlastizrádců, zemských škůdců a církevních či stranických disidentů.

Takže díky formulaci s křesťanskou obětí vraždy zůstává i dnes interpretační možnost, že dívku tehdy někdo zabil proto, že byla křesťanka. Je to absurdní, ale odpovídá to mediálnímu obrazu současných konfliktů spojených s příchodem uprchlíků a migrantů do Evropy, ukazující na svár muslimů a křesťanů jako na jejich podstatu s důrazem na to, že „naše“ kultura a tradice jsou přece křesťanské.


Nutnost řešení židovské otázky

Na tomto místě byla o Velikonocích 1899 brutálně zavražděna nevinná dívka Anežka Hrůzová. Její smrt český národ semkla a s naléhavostí mu ukázala nutnost řešení židovské otázky. Židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena. Ceduli s tímto nápisem umístili loni na symbolickém hrobě u Polné, dva antisemitští aktivisté.

Ano, sjednocen, ba semknut byl tehdy „český národ“. Pochopil totiž, profesoru Masarykovi navzdory, nutnost řešení židovské otázky, čímž o několik desetiletí předešel národ německý. Mám-li se ale vyjádřit bez sarkasmu, je druhá, ale i třetí věta textu na té ceduli podněcováním k nenávisti k Židům. Třetí věta, poukazující na neuspokojivé řešení „židovské otázky“, může být v českém kontextu chápána jako zřejmé veřejné schvalování nacistického genocidia.

Už před Vánocemi začal po předlouhém prověřování v rámci trestního řízení příslušný policejní orgán oba aktivisty, Adama B. Bartoše a Ladislava Zemánka, trestně stíhat. Bartoš a Zemánek jsou jinak předsedou a místopředsedou politické strany Národní demokracie, která se jmenovala nejdříve podle polského vzoru Právo a spravedlnost a od roku 2014 nesla název Ne Bruselu – Národní demokracie. Zemánek, narozen v roce 1992, a to je zajímavé asi nejvíce pro psychology, býval členem předsednictva Ústřední rady Svazu mladých komunistů Československa, poté působil v iniciativě D.O.S.T. Ladislava Bátory a také s Petrem Hájkem založil internetový server Protiproud. Bartošovy jiné texty, které zveřejňuje na internetu, vyjadřují nenávist k homosexuálům, Romům, Židům a přistěhovalcům žijícím v České republice. Bartoš vytváří a publikuje seznamy osob, jež skandalizuje.

Ministerstvo vnitra registruje Národní demokracii jako politickou stranu po číslem II/s-OS/1-7643/9 a uvádí, že poslední změnu jejích stanov registrovalo 20. listopadu 2015. Státní zástupce, který vykonává v přípravném řízení nad vyšetřováním dozor, jistě zváží i možnost trestní odpovědnosti Národní demokracie jako právnické osoby.

Právních cest k nápravě je víc

O stíhání Bartoše a Zemánka přinesl jako první, už na Štědrý den, zprávu na svém blogu justiční aktivista Tomáš Pecina, známý svým sporem s Britskými listy, odhalováním komunistické minulosti současných soudců a státních zástupců a také útokem na Sudetoněmecké krajanské sdružení založením spolku s velmi podobným názvem.

Podle jiného, antisemitským aktivistům blízkého blogu spatřuje policejní orgán ve zveřejnění textu na ceduli trestné jednání, naplňující skutkovou podstatu dvou trestných činů, a to jednak přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 trestního zákoníku a jednak – v jednočinném souběhu – přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 trestního zákoníku. Protože se podle mého názoru tímto skutkem oba obvinění aktivně účastnili činnosti skupiny Národní demokracie, které léta hlásá rasovou, etnickou a homofobní nenávist, jsou oba obvinění zřejmě ohroženi, pokud mají antisemité správné informace o stíhání svých soukmenovců, trestem odnětí svobody v sazbě od šesti měsíců do tří let.

V této souvislosti si neodpustím poznámku, že povinnost nezveřejňovat některé skutečnosti proto, aby se neohrozilo objasnění věci či neztížilo vyšetřování, a to případně i včetně popisu skutku a jmen obviněných, nebo mlčet i z jiného zákonného důvodu jako je ochrana osobních údajů zejména nezletilých osob, nelze zaměňovat za utajování právního stavu trestní věci, včetně názvu trestného činu a jeho momentální právní kvalifikace. Policie v tom často chybuje a neposkytuje ani informace, na něž má veřejnost (a pochopitelně média) ústavní nárok.

Já bych se ovšem obvinění i pro schvalování a ospravedlňování nacistického genocidia nebál, text na antisemitské ceduli se nedá vyložit jinak než jako lítost nad tím, že židovská otázka nebyla osud „uspokojivě“ vyřešena. Takovou činnost je možno a záhodno odlišovat od propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, trestné až do deseti let, a od projevů sympatií k takovému hnutí, trestné do tří let odnětí svobody.

Jiná a podle mne schůdná a vhodná právní cesta je rozpuštění Národní demokracie rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (NSS). Lze ji požít souběžně s trestním stíháním nebo i samostatně. Nevyžaduje uznání viny ve smyslu trestního zákona, prokazuje se jen bezprostřední ohrožení demokracie. Odpadá také možné odvolání k vyššímu soudu, nejsou zde ani další, už mimořádné opravné prostředky, nelze požádat o milost či použít amnestii. NSS jedná na návrh vlády, a nepodá-li ho vláda do 30 dnů od podání podnětu (a podnět může podat kdokoliv), může návrh podat soudu prezident republiky.

S řízením o rozpuštění politické strany, jejíž činnost je prokazatelně rizikem pro demokracii a představuje její bezprostřední ohrožení, jsou v této zemi zkušenosti z let 2009 a 2010, kdy NSS zprvu nevyhověl vládním u návrhu na rozpuštění Dělnické strany, ale o rok později, v důkazně dosti složitém řízení, tuto stranu už rozpustil. V případě této strany nešlo zdaleka jen o Romy, i když její podněcování k nenávisti k nim bylo zvlášť výrazné a časté. Dělnická strana byla zaměřena i proti cizincům, homosexuálům, Židům, bezdomovcům atd. Stát ale tehdy kázal, že dokáže demokracii bránit, i když se ministerstvo vnitra i vláda divily, že NSS návrhu nejprve nevyhověl a požadoval důkazy onoho bezprostředního ohrožení.

Trestní stíhání má ovšem smysl hlavně v tom, že jeho výsledkem může být právní závěr odvolacího, dovolacího či ústavního soudu, mající obecnou platnost, takzvaný judikát. A ten má značnou míru závaznosti pro další případy zahajování trestního stíhání a další rozhodování v řízení o trestných činech narušujících soužití lidí a trestných činech proti lidskosti. Absence takové judikatury je jedním z největších dluhů české mladé (25 let staré) demokracie. To znesnadňuje i činnost Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, které mají zákonnou povinnost „sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímají stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu“ v daném případě při nalézání viny v případech podněcování k nenávisti. Tyto soudy tak nečiní, a absence judikátů ve věcech tohoto typu není jen výmluvou, soud může totiž v trestním řízení jednat jen po podání obžaloby, zatímco státní zástupce a policejní orgán se „jen“ rozhodují, zda v nějakém jednání spatřují trestný čin.

Je skandování hesla Romové do práce nebo K čertu s migranty podněcováním k nenávisti vůči Romům nebo migrantům? A proč? A co hesla Čechy Čechům! nebo Nic než národ!, to nejsou nenávistné projevy? Myslím si, že ano. Co si myslí stát?

Cožpak je možno někoho stíhat za názor?

K trestnímu stíhání Adama B. Bartoše a Ladislava Zemánka se vyjádřil Zbyněk Petráček z Lidových novin. Tento komentátor soudí, že samotný antisemitský postoj, jakkoli hnusný, by se trestat neměl, liberálnědemokratická společnost prý musí být natolik silná, aby snesla i hnusná slova, blbé vtipy a hloupé řeči. Podle Petráčka dokonce tam, kde se štve proti muslimům a migrantům, panuje dost velká úcta k židovskému státu, a ta je pro Petráčka důležitá. Evropa, hlavně západní, v poslední době sice přísně střeží a trestá to, co se týká památky mrtvých Židů, avšak laxně přistupuje k tomu, co se týká živých Židů, zvláště Izraele, píše Petráček. Česká republika je v tomto smyslu pevná, libuje si, odmítá dělat z Izraele otloukánka Západu.

Uvádím Petráčkův geopolitický postoj jako evropskou (bohužel zatím nikoliv českou) politickou raritu – zavrženíhodný antisemitismus je podle něho základem jakéhokoliv odporu k dnešnímu státu Izrael, ba jakékoliv kritiky jeho politiky vůči Palestincům. Tento názor samozřejmě nemá nic společného s demokratickým právním státem, který je i podle svých zákonů a mezinárodních smluv, jež uzavřel a vyhlásil a jež jsou pro něj závazné, povinen stíhat všechny projevy podněcování nenávisti k jakékoliv skupině lidí. Tento rozpor s demokratickým řádem lidských práv je pro jakýkoliv geopolitický postoj typický, nejen pokud jde o Izrael a trestání podněcování k nenávisti. Petráčkovu generaci přece osvobodili Thatcherová a Reagan.

Demokratičtější postoj zaujal komentátor deníku Právo Josef Koukal: Za podněcování k nenávisti berou státní orgány podle doposud zaběhlého výkladu zákona jen takové výroky, které přímo vybízejí k násilí, píše, ne však ty, jež „pouze“ urážejí. Koukalovi to vadí a dává aspoň za příklad USA, kde je trestní stíhání pro podněcování k nenávisti možné, pokud je vyvolá podnět poškozeného. Jenže Amerika není Evropa, kde je prokurátor či státní zástupce v zásadě povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozvěděl. Nahrazení této zásady legality zásadou oportunity (a americký způsob k ní vede) bych se jako možného zdroje korupce obával. A také bych nechtěl u českého soudu prokazovat, že mě nějaké štvaní – proti uprchlíkům, Židům či Romům – osobně poškozuje.

Nejvíce jsem zaradoval nad názorem historika Michala Stehlíka, mimo jiné bývalého děkana pražské Filozofické fakulty z přelomu devadesátých a „nultých“ let, a původně lidovce.

Buďme rádi, že tu je, píše Stehlík na svém blogu na ihned.cz, několik politiků, kteří doposud neustupují ze svých zásad a drží se základních principů demokracie a občanské společnosti. Varujme se pak těch, kteří činí opak a svoji popularitu živí strachem a vyvoláváním nenávisti. Je přitom vlastností politiky v demokracii, že jsou v ní přítomny oba druhy lidí. V našem případě však prochází tato hranice i skrze zákonodárný sbor i vládu…Polenské Bartošovo extempore je bezesporu provokace balancující na hraně frašky. Obrací se však do minulosti k události, která v sobě nesla velkou vlnu nenávisti. A to v aktuální době, kdy bylo dlouholeté pohodlí naší kotliny zrelativizováno jakýmsi imigračním nebezpečím vybízející nás některými k „zdravé přirozené ostražitosti“ – k nenávisti. V podobné chvíli může být od frašky jen krůček k tragédii. Proto podobné provokace nepodceňujme a nemávejme nad nimi rukou. Od nenávistí nás nezachrání žádný nový Masaryk, který na sebe vezme tíživé břemeno nepopulárních pravd, těch musíme být schopni sami.

Tolik historik mladší generace – letos mu bude 40 let, jehož historia magistra vitae naučila moudrému životnímu postoji. A ani k tomu nepotřeboval znalost práva, říkám si sebeironicky.
Vyšlo v Romea.cz dne 7. ledna 2016