Antikomunizmus ohrožuje právní stát

24. 11. 2017 | 13:47
Přečteno 8201 krát
Všichni jsme bezvýhradně a radostně slavili 17. listopadu jako Den Svobody a demokracie, tedy náš státní svátek. Doufejme, že ho vláda a parlament už konečně přejmenují na národní svátek, on totiž výraz státní svátek je takový málo slavnostní a neodpovídá současné češtině.

Na pražské Národní třídě promluvil i Petr Gazdík, předseda politického hnutí Starostové a nezávislí. České televizi se tam svěřil se svými obavami, zda tu nakonec nebude vláda, podporovaná okamurovci a komunisty. Ve Sněmovně v tomto duchu teď pokračuje.

Ošlehán už před půlstoletím svobodomyslnými západními větry, souhlasím asi se všemi nenásilnými projevy odporu vůči rasizmu, xenofobii, homofobii a programovému šíření nenávisti, tedy vůči českému fašizmu. Zato při Gazdíkově tvrzení, strašícím komunizmem, jsem se rozpomněl na starou anekdotu, v níž na slova vtipálka, že za všechno můžou židi a kominíci, se někdo v sále, jinak zaplněném antisemity, zeptá: „Ale proč kominíci?“ A šprýmař odpoví: „A proč židi?“

Komunisté jsou židé dneška

Maje v paměti prorocká slova poslance Ivana Svitáka ve Federálním shromáždění v roce 1992 „komunisté jsou židé dneška“, ptal jsem v duchu, proč Gazdík odmítá jedním dechem okamurovce i komunisty. Gazdík to v téže televizní reportáži vysvětlil tradiční mystifikací. Nemylte se, uvedl, komunisti se nezměnili! Stačí číst jejich dokumenty, je to stále stejné, řekl.

Sebereflexi KSČM nad vlastními dějinami považuji za nedostatečnou, v České republice jistě nejen od roku 1948, ale už od roku 1929, kdy Klement Gottwald a další „karlínští kluci“ komunistickou stranu údajně bolševizovali, ve skutečnosti pak zahájili její stalinizaci.


Všechna tři hlavní ohrožení demokratického právního státu doprovází populizmus, založený na tradicích a na emocích. Mám na mysli antikomunizmus, což je strašení hrůzami „komunizmu“. Stejně nebezpečný je ale i nacionalizmus, vždy etnický, v České republice jen zřídka doplňovaný panslavizmem, zato často vyjadřovaný i geograficky, tedy geopoliticky (včera jsme se přátelili s Ruskem, dnes jsou přece naším spojencem USA). Třetím nebezpečím je technokratické vidění světa, tendence k oligarchizmu jako na Ukrajině: omezit tu žvanírnu a řídit stát jako firmu, jak říká Babiš.

KSČM je podle Gazdíka nedemokratická

Nikdy jsem nevolil ani KSČM, ba dokonce ani KSČ (tu s výjimkou roku 1960, kdy mi bylo 19 let). Už jen nepřátelské postoje KSČM k cizincům, „jinověrcům“ a k Evropské unii mi brání, abych vůbec uvažoval, zda bych ji mohl volit. Snažím se ale být spravedlivým. Demokratičnost politické strany můžeme posuzovat buď podle jejího vnitřního chodu, podle jejích politických kroků ve vládě či v opozici, nebo podle jejích deklarovaných cílů. Podle cílů domnělých, nebo dokonce smyšlených jejími odpůrci, ji tak ale posuzovat nemůžeme. A to právě Gazdík populisticky dělá, mistr v tom byl Miroslav Kalousek. Nyní vytvořily čtyři sněmovní strany (ODS, TOP 09, lidovci a Starostové a nezávislí) konzervativní blok proti Babišovu ANO. Nazvaly ho demokratický. Připomíná to Ukrajinu, tamní blok Julie Tymošenkové a „protiteroristické operace“ Kyjeva proti donbaskému povstání.

V programu a stanovách KSČM není přece ani třídní boj (ten „zapomněla“ KSČ už začátkem 60. let), ani parodie na demokratický centralizmus, není tam podle mne nic zvlášť nedemokratického, to třeba nejen na rozdíl od Babišova hnutí ANO a od Okamurovy Svobody a přímé demokracie.

Jenže Petr Gazdík není moc inovativní, jak by se na pravicového politika slušelo, jen opakuje pravicovou mantru, která se tu vytvářela už začátkem 90. let. KSČM (a původně i ČSSD) jsou prý nedemokratické strany. V atmosféře polistopadového triumfalismu to bylo mimo diskusi. A kdo to nechápe, je škůdce, skoro tak nebezpečný jako třídní nepřítel.

Ať kýč dál srůstává s touto krajinou


Pod tímto názvem vyšel v internetových novinách Deník referendum dne 18. prosince výborný článek Petra Bittnera. Neodpustím si z něho citát, který snad vystihuje podstatu jeho antiantikomunistického postoje:

„Dnes je manifestace na Národní třídě spíš připomínkovým karnevalem, na čemž by nebylo nic špatného, pokud by se ovšem celá akce jako každý rok neutopila v mantře nereformovaného antikomunizmu. Ten je zcela na místě, když se přímo dožadujete pádu zkostnatělého režimu, který sám sebe nazývá komunistickým. Týž antikomunizmus je ale úplně kontraproduktivní, chcete-li tři dekády od revoluce přispět k tomu, aby se česká společnost mohla spravedlivě vyrovnat se svou minulostí.“

V listopadu 1991 přijalo Federální shromáždění zákon o době nesvobody. Uvedlo v něm, že „v letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony“. V zákonu stojí také, že právní akty přijaté v oné době „se ruší jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní zákony“. Smysl zákona byl v této větě, nejen poslanec Bohuslav Hubálek, ale stále více lidí se domáhalo toho, aby byli potrestáni komunisté, hlavně ta jejich ideologie. Tehdy jsem poprvé pocítil strach, bylo o mně známo, že i když jsem v komunistické straně nikdy nebyl, žalářovali mě komunisté celkem devět let za to, že jsem jim veřejně vyčítal, že jsou málo komunističtí, jak už léta s mírnou nadsázkou tvrdím.

Bez zákona se trestat nesmí


Bez předchozího zákona nebyl spáchán žádný zločin a také bez něj nesmí být uložen žádný trest. To je hlavní trestněprávní zásada, uplatňovaná v rakouských zemích už od 18. století. Jenže političtí chaoti začátku 90. let ji buď neznali, nebo jí nedbali, i když předlistopadové trestání (a perzekuce) bylo založeno především na porušování této zásady, i tehdy platné. Dožadovali se čím dál tím hlasitěji „potrestání“ komunizmu, a to za použití polozapomenutého slovníku stoupenců třídního boje, kteří v únoru 1948 svůj politický zápas nekrvavě prohráli.

Proto jsem v parlamentní rozpravě v roce 1991 před přijetím zákona o době nesvobody uvedl, že vítám, že všechny dosavadní zákony platí, pokud nejsou jiným zákonem jeden po duhém zrušeny, ale že pro přijetí zákona hlasovat nemůžu. Kdyby text byl peticí podepisovanou na ulici, možná bych překousl skutečnost, že předlistopadové poměry se tam nazývají „komunistickým režimem“, i když komunistické nebyly, a petici bych podepesal. Ale zákonodárce by historii hodnotit vůbec neměl, a už vůbec ne nepravdivým či zavádějícím způsobem.

Můj tehdejší omyl

Hodnotím-li dnes svůj tehdejší postoj, soudím, že jsem se mýlil. To hodnocení „komunistický“, použité v zákoně o době nesvobody vůbec poprvé, je natolik účelové, že jsem měl napnout více sil, abych mu čelil. Následoval lustrační zákon, třetí odboj a další hrůzy. Potíž byla v tom, že většina lidí, kterým se antikomunismus už tehdy nelíbil, aktivně, či aspoň pasivně podporovali stalinismus 50. let nebo normalizaci 70. a 80. let.

„(Antikomunizmus) je zcela na místě, když se přímo dožadujete pádu zkostnatělého režimu, který sám sebe nazývá komunistickým,“ napsal nyní Petr Bittner. Jenže není pravda, že by se odpor proti státnímu socializmu a proti tehdejší diktatuře sám představoval jako odpor proti „komunizmu“. Stačí si projít dobové dokumenty Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a dalších tehdejších iniciativ. Výrazy „komunizmus“, „socializmus“, ale ani „kapitalizmus“ tam nenajdeme. Odpůrců tehdejší diktatury z pravicových pozic (například katolickointegristických nebo nacionalistických) bylo tak málo, že ani oni slovník z roku 1948 nepoužívali. Příkladem i pro češtinu by mohlo být třeba Německo, které se postupně shodlo na výrazu „diktatura SED“. Ale oni ani komunisté neužívali slova jako USA nebo dnešní antikomunistická pravice.

Komunizmus byl očekávání, byl to zářný zítřek. Stranická byrokracie vynaložila všechny síly na „budování socializmu“, původně „socializmu v jedné zemi“. Marxisticky orientované dělnické hnutí bylo vždy chiliastické. Očekávání ráje na zemi vyjadřoval už zpěv „od minulosti spějme zpátky“, sám název KSSS i Chruščovovo proroctví ze začátku 60. let, že „ještě dnešní generace sovětských lidí bude žít v komunizmu“.

Slovník z února 1948 je dnes nevhodný i proto, že tehdejší opozice, „bojující“ proti KSČ moc demokratická nebyla.

Z technických důvodů jsem připojil tuto jazykovou kritiku právě proto, že stejně jako Petr Bittner považuju antikomunizmus za jedno z hlavních, ne-li vůbec hlavní ohrožení demokratického právního státu. Jen se pokouším zabránit tomu, aby nevědomost přispěla k falšování dějin a podpoře toho výkladu, který se české společnosti snaží vnutit česká pravice.

zveřejněno v Deníku referendum 23.11.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy