Lidská paměť má vlastnost špatné vzpomínky potlačovat a hezké si ponechávat. Ale některé vzpomínky v ní setrvají, i když se usilovně snažíte je zapomenout.

Byl srpen roku 1968, před pár dny jsem zrovna oslavil své dvanácté narozeniny a byl jsem se svou matkou na rekreaci ROH v Krkonoších. Všechno bylo fajn. Jídlo dobré, příroda hezká, počasí nám přálo. I ve společnosti, myslím tím v tehdejší ČSSR, se zdálo svítat na lepší časy. Byl jsem sice ještě dítě, ale už jsem tu změnu vnímal. Dokonce má matka, zapřisáhlá odpůrkyně komunistů, tehdy vstoupila do KSČ. Věřila, že doba Gottwalda a Novotného je konečně pryč a bude líp.

Tak jdeme jako obvykle ráno na snídani, ale něco je špatně. Někteří rekreanti pobíhají po chodbách, jiní posedávají kolem rádia v jídelně. Všichni se tváří ustaraně, někteří pláčou. „Co se to děje?“ pomyslím si. „Zemětřesení, hurikán, povodně?“

„Okupují nás Rusáci!“ říká paní, co jde zrovna kolem. „Cože? Rusáci? Proč? Jak je to možné?“ ptá se moje máma a táhne mě k rádiu. Posadíme se a posloucháme – je 21. srpen 1968. Z rádia se na nás valí informace o tom, jak vojska Varšavské smlouvy vtrhla v noci do republiky, jak obsazují mosty, křižovatky, naše vojenské posádky. Připadá mi, že sleduji nějaký válečný film, Němou barikádu, nebo tak něco. „Mami, to je nějaká rozhlasová hra?“ ptám se. Otočí ke mě tvář a já vidím slzy. Ne, není to hra! Je to krutá skutečnost.

Chvatně jsme se nasnídali a okamžitě začali balit. „Snad pojedou vlaky…“ povzdechla si máma. Všichni najednou drželi spolu, pomáhali si. Z rádia mezi tím přicházely rozporuplné zprávy. Někde se střílelo, pak zase nestřílelo, pak opět ano a někdo byl zabit. „Zachovejte pasívní rezistenci, neklaďte vojskům Varšavské smlouvy ozbrojený odpor.“ hlásilo rádio. „Ničte směrové tabule na silnicích, nebo je vyměnujte, ať ukazují špatným směrem.“ byla další rada z rádia a pak další „Všichni, kdo umíte rusky, mluvte s okupanty, říkejte jim, že jsme je nezvali, že je tu nechceme.“

Nějak jsme se dostali do vlaku, už ani nevím jak. Dlouho jsme stáli a pak jsme se konečně rozjeli směrem na Prahu. Tam přestoupit a domů, do Plzně. Jenže ve Vrchlabí jsme zastavili, ač jsme stavět neměli. Podíval jsem se z okna a zahlédl ruského vojáka. Poznal jsem ho hned, podobné uniformy jsem vídal v sovětských válečných filmech.

„Mami, já mu řeknu, že je tu nechceme.“ navrhnul jsem se smělostí a odhodláním dítěte. „Umím přece rusky a v rádiu říkali…“
„Seď na zadku a ani se nehni!“ okřikla mě máma, „Ještě tě zastřelí!“
„Proč by mě střílel?“ ptám se bezelstně a vstávám, abych stáhnul okno.
„Sedni si na tu prdel!!!“
Lekl jsem se. Takhle se mnou máma ještě nikdy nemluvila. Co se to děje? Proč na mě křičí?
„Víš, oni jsou v cizí zemi, nic nechápou, jsou vyděšení.“ dodala vysvětlujícím a již mírnějším tónem. Zase jsme se rozjeli.

Díval jsem se z okna a četl nápisy namalované vápnem na zdi, komíny, mosty. Většina jich byla vtipných. Když jde do tuhého, ožívá černý humor.
Indra, Bilak, Kolder, chtějí dělat bordel.
Co Čech, to muzikant, co Rus, to okupant.
Švestka patří do povidel, ne do vlády.
Už si všechny ty nápisy po letech nepamatuji, je to už moc dlouho.

Konečně v Praze. Vystoupíme z vlaku, jdeme ven hlavním vchodem, protože musíme přejít pár desítek metrů na jiné nádraží a nastoupit do „plzeňáku“. Vyjdeme a … koukáme přímo do obrovské hlavně sovětského tanku. Nemířil někam nad budovu, ale rovnou do hlavního vchodu. Tehdy jsem poprvé pocítil skutečný strach. Odmala jsem technicky nadaný, válečné filmy se mi líbily, hodně jsem jich viděl a věděl jsem, že stačí se neopatrně opřít a pokud je nabito … Úspěšně jsme nastoupili do vlaku na Plzeň a po chvíli se rozjeli. Zase ty nápisy. Dokud projíždíme Prahou občas někde vidím ruský tank a naše lidi, jak na něj lezou a snaží se okupantům něco říkat. Jiní jim na tanky píšou azbukou идите домой, tamhle jeden ulomil Rusákům z tanku anténu. To mě rozesmálo, řekl jsem to mámě, také se smutně usmála. Vyjeli jsme za Prahu, na silnicích nejsou žádné ukazatele. Kdo to tu nezná a nemá mapu, ten se nikam nedostane. Lidi poslechli rádio. Tamhle je jeden ukazatel, přijíždíme blíž, už to přečtu: Mockba 10000 km. Až dodnes jsem nevěděl, jak to je vlastně daleko. Já byl na zeměpis vždycky slabší. Ode dneška si to budu pamatovat. A opravdu, vím to i dnes.

Dojeli jsme do Plzně, nastoupili do trolejbusu, žádné Rusáky nevidím. Možná tu ještě nejsou, možná jsou uvnitř českých kasáren, nevím. Ale budou tady, už brzo, to je už jisté. A dlouho, to jsem tehdy ještě netušil. Nikdo z nás. Dočasně umístěná sovětská vojska odešla definitivně až za dlouhých 23 let. A černý humor opět nezklamal.
Víš, jaká je měrná jednotka dočasnosti?
Ne.
Jeden furt.

Poznámka na závěr: po několika měsících od této příhody byla moje matka z KSČ vyloučena. U takzvaných prověrek řekla, že nesouhlasí se vstupem sovětských vojsk a považuje je za stejnou okupaci, jakou coby mladá dívky zažila v roce 1938.