Vždycky, když mě něco namíchne, snažím se uklidnit nějakou hezkou vzpomínkou. A tak jsem si vzpomněl na kus textu písně Vodňanského a Skoumala a trochu ho přebásnil.

Miluji Evropskou unii.
V depresi trochu si upiji
a hned vše vypadá k světu.
I tahle EU co je tu.

Možná si teď říkáte, že asi tu EU nemám moc rád. No trochu mi občas vadí a trochu nemám rád Zelené, všech barev, tedy národností. A hlavně nemám vůbec rád ty, co mě chtějí chránit proti mé vůli, ty přímo nesnáším. Co jen už jsem četl článků a úvah o tom, jak se za mladých let autora spousta věcí dělala z dnešního pohledu nebezpečně a jak je vůbec možné, že to všichni přežili. Očkování téměř nebylo, na kolech se jezdilo bez helmy, na motorce také, auta neměla airbagy a ABS, jedlo se ovoce přímo ze stromu, no prostě hrůza a běs.

A bylo spousta dalších nebezpečných věcí. Třeba takový cín s olovem. Asi každý zná cín, kterým se pájí dráty, elektronické obvody, ale třeba i měděné okapy. Cín je v čisté formě křehký, snadno oxiduje a při změně teplot mění nepříjemně moc svůj objem, proto se pro účely pájení do něj přidávalo určité procento olova. Čím více olova, tím byla cínová slitina odolnější na ohyb, na pevnost a naopak ztrácela křehkost a oxidovala jen na povrchu. Jenže olovo je jedovaté a dobrodinci lidstva to tak nemohli nechat a zakázali přidávání olova do cínu. Jedinou dostupnou náhražkou olova je stříbro, jenže kolik dáte za kilogram olova a kolik za kilogram stříbra? No ano, stříbro je dražší a výrobní náklady je třeba udržet nízko, tak kdo by asi tak používal cín se stříbrem? Správně, téměř nikdo. Když olovo ne, tak tedy olovo ne. Cín sice bude oxidovat až tak, že se spoj časem rozpadne, bude se změnami teplot rozpínat a smršťovat, což pevnosti spoje ještě více ublíží, ale co. Zákaz je zákaz, tak se bude dodržovat. Zákazník si jistě rád koupí nový výrobek už po dvou letech. Ta hrůza, že dříve si člověk koupil rádio a ono mu vydrželo třeba 20 let se prostě nedopustí. Jediné výjimky platí pro zdravotnictví a armádu. Tam totiž spolehlivost je důležitější než teoretická možnost otravy olovem.

Teď se mi zase odporoučela klávesnice. Inu koupil jsem si novou, hezkou, za pár korun. Po dvou měsících používání se mi z ní ale začala stírat písmenka. Na reklamaci to prý není. Sice na ní nelze psát, protože po paměti psát neumím a když ze 101 kláves na dvaceti nejsou žádná písmenka, tak trochu ztrácím přehled, ale klávesnice funguje. Tak jsem si řekl, že si koupím nitrobarvu a štěteček a písmenka si dokreslím. Jenže prdlačky. Nitrobarvu nelze téměř sehnat, tedy alespoň v Plzni ji nedokážu koupit, nikde ji nemají a to Plzeň není žádná vesnice a obchodů s barvami tu máme ... no hodně. Všechno jsou dnes barvy ekologické – akrylátové. Stará dobrá nitrobarva si umělou hmotu trochu naleptala, pěkně se do ní zažrala a drželo to. Nedělám s barvami poprvé v životě, mám to vyzkoušené. Při rekonstrukci domku jsme staré dveře nastříkali „nitrem“ a dodnes to drží, už 30 let. Zato plot jsme před pár lety natřeli ekologickým „akrylem“ a co dva roky to musíme obnovovat. Prostě to nedrží. Nakonec se mi podařilo v obchodu pro modeláře sehnat alespoň nebezpečnou a neekologickou syntetiku. Možná sem to neměl takhle veřejně napsat, ještě si to někdo přečte a zakáže to.

Takže výrobci i dobrodinci lidstva jsou spokojeni, jen já zuřím. Mohl bych se sice radovat, protože mi každý prasklý cínový spoj na základní desce počítače, v hardisku či na grafické kartě přivede zákazníka a to dokonce celkem pravidelně (vždy pár měsíců po konci záruční doby), ale možná jsem větší ekolog než všichni Zelení, Děti Země, Greenpeace a další greenpiss dohromady. Mě ničí to neuvěřitelné plýtvání materiálem a energií na výrobu něčeho, co mohlo ještě pár (desítek) let sloužit. A co teprve té energie a lidské práce s odpadem, který se vůbec odpadem tak brzo stát nemusel.

S děsem v očích vyhlížím do budoucnosti a čekám, kdy mě zase nějaký <pípd> bude chtít zachraňovat proti mé vůli, jaká <píp> ho napadne a co dalšího mi zakáže. A co vy? Pojďme si tu spolu poplakat. Sice na špatném hrobě, ale co už, člověku se alespoň uleví.

Psáno pro Pirátské noviny a Aktuálně.cz