Slovensko není česká kolonie
V těchto dnech je těžké věnovat se něčemu jinému, než tématu slovenských voleb a českého vměšování do nich. Česká mediální a politická scéna po celou předvolební kampaň hlásala, že jejich jediným myslitelným vítězem bude pan Šimečka se svým Progresívním Slovenskem. A že jakékoli návraty Roberta Fica jsou cestou do pekel.
Náš hlavní vymítač ďábla Tomáš Halík se dokonce modlil za Slovensko, aby nezvolilo Fica. Pan prezident, generál, se vyjádřil ve smyslu, že Fico není dobrá volba. Poměrně od podlahy to vzala paní Pekarová, předsedkyně Poslanecké sněmovny, která zahovořila v tom smyslu, že bychom měli zabránit Ficovu vítězství. Nu, já si nedokážu představit, jak bychom zabraňovali slovenským voličům, aby volili podle svého, jak sami chtějí a podle svých zkušeností s politickou reprezentací, která u nich v posledních letech vládla a která se znovu dere k moci.
Mám tím samozřejmě na mysli OlaNO Igora Matoviče nebo Šimečkovo Progresívne Slovensko, které má za zády prezidentku Zuzanu Čaputovou. Zdá se mi, že se dá klidně říci, že důvěra Slováků v Šimečku je jakousi derivací důvěry Slováků v prezidentku Čaputovou. Ale nejen že si nedokážu představit, jak bychom Ficovu vítězství mohli zabránit, ale hlavně vůbec netuším, proč bychom to dělali. Co nám je do toho? Historická zkušenost nám říká, že bychom se do těchto experimentů neměli vůbec pouštět. Žili jsme dlouhá léta ve společném státě, z toho od roku 1968 ve federálním uspořádání Čechů a Slováků. My, co to pamatujeme, víme, že to uspořádání nebylo vždy úplně ideální a vztah obou národů nebyl úplně idylický. Protože mnozí Češi – naposledy to ‚hezky‘ dokazovali svými hysterickými výkřiky na půdě Federálního shromáždění Petr Pithart nebo Pavel Rychetský – po převratu tvrdili, že není možné Slovensko nadále podporovat transfery financí.
Ostatně to byl jeden z hlavních důvodů rozpadu federace, neboť Slovensko mělo podle všech dohod nárok na podíly na společném vlastnictví. A také průběžném doplňování toho, co jsme jim zavírali. My, Češi, jsme jim zavírali zbrojovky a jiné podniky. To už si nikdo dnes nevzpomene. Stále jsme se tvářili, že jsme ti chytřejší starší bratři, kteří mají právo a dokonce snad povinnost rozhodovat o tom, co se za řekou Moravou bude dít. Nikdy jsme tuto roli neměli dostat. První nám ji přisoudil v roce 1936 pan prezident Beneš, který se po odjezdu z jednání s Andrejem Hlinkou v Černové nechal slyšet v tom smyslu, že Slovákům lze pouze velet a určovat, co mají dělat, protože jsou příliš mladí a hloupí. Doslova takhle explicitně to neřekl, ale dalo se to celkem z toho jeho výroku přečíst.
Je proto na pováženou, jestliže se dnes do toho Benešova zcela arogantního vyjádření převtělují někteří naši čelní představitelé, ať už církevní nebo dokonce státní. Stylizujeme se znovu do role mistra, který učí svého žáčka, jak má psát abecedu, jak si má mýt ruce před jídlem, jak má dělat správný předklon před vrchností a podobně. Tak to, si myslím, že je už hodně dávno za námi. Slovensko a dokonce i ti lidé – to mluvím z vlastní zkušenosti – kteří nebyli spokojeni s rozpadem federace v roce 1993, jsou dnes většinou opačného názoru. Rozdělením federace získali sebevědomí, postavili se na vlastní nohy, nemají žádné alibi, jímž by se vymlouvali, že to oni, zlí Češi, někde v Praze za nás rozhodli. Ne. To si rozhodli všechno sami Slováci a nesou si sami odpovědnost za svá rozhodnutí. Mentálně, kulturně a po všech stránkách jim to velmi prospělo.
Proto je s podivem, že najednou k nim z Prahy létají moudra, že si mají volit toho politika, který je více po chuti Pekarové, Halíkovi nebo dokonce generálovi na Hradě. To je absolutní arogance a velmi zlé chybování, na které upozornil i pan Fico sám v jednom projevu, v němž řekl, že se tito lidé snaží rozbourat nadstandardně dobré vztahy, co jsme mezi sebou jako dva národy měli.
Upřímně se stydím za chování našich hodnostářů, kteří dělají to, co by dělat neměli a co dělat nesmějí, tedy zasahovat do vnitřních věcí jiného státu. Navíc takto apodikticky a diktátorsky. Slovensko není kolonie České republiky. A naši potentáti by si to měli uvědomit.
Náš hlavní vymítač ďábla Tomáš Halík se dokonce modlil za Slovensko, aby nezvolilo Fica. Pan prezident, generál, se vyjádřil ve smyslu, že Fico není dobrá volba. Poměrně od podlahy to vzala paní Pekarová, předsedkyně Poslanecké sněmovny, která zahovořila v tom smyslu, že bychom měli zabránit Ficovu vítězství. Nu, já si nedokážu představit, jak bychom zabraňovali slovenským voličům, aby volili podle svého, jak sami chtějí a podle svých zkušeností s politickou reprezentací, která u nich v posledních letech vládla a která se znovu dere k moci.
Mám tím samozřejmě na mysli OlaNO Igora Matoviče nebo Šimečkovo Progresívne Slovensko, které má za zády prezidentku Zuzanu Čaputovou. Zdá se mi, že se dá klidně říci, že důvěra Slováků v Šimečku je jakousi derivací důvěry Slováků v prezidentku Čaputovou. Ale nejen že si nedokážu představit, jak bychom Ficovu vítězství mohli zabránit, ale hlavně vůbec netuším, proč bychom to dělali. Co nám je do toho? Historická zkušenost nám říká, že bychom se do těchto experimentů neměli vůbec pouštět. Žili jsme dlouhá léta ve společném státě, z toho od roku 1968 ve federálním uspořádání Čechů a Slováků. My, co to pamatujeme, víme, že to uspořádání nebylo vždy úplně ideální a vztah obou národů nebyl úplně idylický. Protože mnozí Češi – naposledy to ‚hezky‘ dokazovali svými hysterickými výkřiky na půdě Federálního shromáždění Petr Pithart nebo Pavel Rychetský – po převratu tvrdili, že není možné Slovensko nadále podporovat transfery financí.
Ostatně to byl jeden z hlavních důvodů rozpadu federace, neboť Slovensko mělo podle všech dohod nárok na podíly na společném vlastnictví. A také průběžném doplňování toho, co jsme jim zavírali. My, Češi, jsme jim zavírali zbrojovky a jiné podniky. To už si nikdo dnes nevzpomene. Stále jsme se tvářili, že jsme ti chytřejší starší bratři, kteří mají právo a dokonce snad povinnost rozhodovat o tom, co se za řekou Moravou bude dít. Nikdy jsme tuto roli neměli dostat. První nám ji přisoudil v roce 1936 pan prezident Beneš, který se po odjezdu z jednání s Andrejem Hlinkou v Černové nechal slyšet v tom smyslu, že Slovákům lze pouze velet a určovat, co mají dělat, protože jsou příliš mladí a hloupí. Doslova takhle explicitně to neřekl, ale dalo se to celkem z toho jeho výroku přečíst.
Je proto na pováženou, jestliže se dnes do toho Benešova zcela arogantního vyjádření převtělují někteří naši čelní představitelé, ať už církevní nebo dokonce státní. Stylizujeme se znovu do role mistra, který učí svého žáčka, jak má psát abecedu, jak si má mýt ruce před jídlem, jak má dělat správný předklon před vrchností a podobně. Tak to, si myslím, že je už hodně dávno za námi. Slovensko a dokonce i ti lidé – to mluvím z vlastní zkušenosti – kteří nebyli spokojeni s rozpadem federace v roce 1993, jsou dnes většinou opačného názoru. Rozdělením federace získali sebevědomí, postavili se na vlastní nohy, nemají žádné alibi, jímž by se vymlouvali, že to oni, zlí Češi, někde v Praze za nás rozhodli. Ne. To si rozhodli všechno sami Slováci a nesou si sami odpovědnost za svá rozhodnutí. Mentálně, kulturně a po všech stránkách jim to velmi prospělo.
Proto je s podivem, že najednou k nim z Prahy létají moudra, že si mají volit toho politika, který je více po chuti Pekarové, Halíkovi nebo dokonce generálovi na Hradě. To je absolutní arogance a velmi zlé chybování, na které upozornil i pan Fico sám v jednom projevu, v němž řekl, že se tito lidé snaží rozbourat nadstandardně dobré vztahy, co jsme mezi sebou jako dva národy měli.
Upřímně se stydím za chování našich hodnostářů, kteří dělají to, co by dělat neměli a co dělat nesmějí, tedy zasahovat do vnitřních věcí jiného státu. Navíc takto apodikticky a diktátorsky. Slovensko není kolonie České republiky. A naši potentáti by si to měli uvědomit.