Dnešní ohlédnutí za upynulými dny začneme připomínkou státního svátku 28. října, výročí české moderní státnosti, který, pokud se nemýlím, je na Slovensku v kategorii Památný den. Upřímně: nedivím se, že se na Slovensku nevzpomíná na ten první říjen v roce 1918 s nějakou radostí. Sice se vymanilo z maďarského područí, ale zase bylo dlouho vystaveno nepříliš vlídnému zacházení z Prahy. A to i přesto, že silná Hlinkova strana pomohla prosadit do prezidentského úřadu Edvarda Beneše. Ten se pak „odměnil“ Hlinkovi a Slovákům dost nepěknými slovy na jejich adresu.

Nechme však minulost. Myslím, že dnes máme – my Češi a Slováci – nejlepší vztahy, jaké jsme kdy měli. Kdyby nám to ovšem nekazili politici. Zejména ti na nejvyšších místech. Abych zůstal na domácí, tedy Pražské půdě, tak zde se vyznamenal před slovenskými parlamentními volbami český generál na Hradě Petr Pavel, který vyjádřil jinými slovy přání, aby v SR nepřišel k moci Směr a jeho spojenci. Inu, přání se mu nesplnilo. A všichni mí přátelé na Slovensku, když s nimi o tom hovořím, jsou tomu rádi.

Naše sváteční tradice je udělovat 28. října státní vyznamenání. Mohu se pochlubit tím, že jedno takové mám i já, od prezidenta Miloše Zemana. Jistě, kdybych byl osobní, řekl bych, že Zeman byl víc prezident podle mých představ, protože měl státnické schopnosti. To neznamená, že byl bez chyb, ale kdo je dokonalý. Ale generál Pavel je ve svém úřadě i po víc než půl roce jak nahý v trní. Bylo to vidět i na jeho svátečním projevu. Plytkém, bezobsažném, plném frází. O tom projevu by se dalo říci ono trefné: ‚Král promluvil, neřekl slovo‘. Není divu, že generál mezi lidmi dostal přezdívku Ken. To je ta známá hračka – genderový protiklad panenky Barbie. Muž bez vlastností. Chvíli jsem si při poslechu jeho projevu připadal jako z jiné planety. Kdysi byla v módě jiná japonská hračka pro malé děti, jmenovala se Furby. Když jste Furbymu dlouhodobě opakovali nějakou větu, tak se ji naučil a opakoval ji po vás. Tak ten generálův projev mi trošku připadal, jako když ho přednáší Furby.

Když jsem zmínil ta vyznamenání: Za prezidentování Miloše Zemana bylo intelektuálskou módou vyznamenání na protest odmítat, popřípadě ve vhodný okamžik vrátit s patřičným komentářem. Byly to trapasy, soudný člověk mohl jen krčit rameny. Na aktéry takových taškařic to vyzrazovalo jen nedostatek jejich vychování a úcty k výsostné státní proceduře.

Letos se nikdo takový nenašel. Vyznamenání přijala i zpěvačka Marta Kubišová, která před dvacet let nesměla vystupovat proto, že to tak rozhodl režim, jemuž tehdy generál Pavel (ještě samozřejmě v nižších hodnostech) do roztrhání těla sloužil. Nyní sedí bývalý komunistický špión na Hradě. Nechci se nikoho dotýkat, je mi to vcelku jedno, tento prezident mě nezajímá, ale jsem konzervativní člověk a respektuji, že byl zvolen. Nikdy bych si na tričko nenapsal ‚Petr Pavel není můj prezident‘, jak si to psali odpůrci Zemana nebo Klause. To nepatří do demokratické kultury.

Ale zaujala mě debata, která se kolem vyznamenání pro Kubišovou rozeběhla. Mnozí jí vyčítali, že si je od komunistického lampasáka převzala, když jí přece jeho soudruzi zničili velký kus života. Oponuji tomu názoru z jednoduchých příčin. To totiž není Pavlův metál. Je na něm napsáno státní vyznamenání Za zásluhy. Pavel či jiný prezident je jen ten člověk, který ho vezme do ruky a předá laureátovi. Možná s nějakými komentáři, ale to není důležité. Byl bych poslední, kdo by paní Kubišové zazlíval, že ho přijala, i když by z morálního hlediska měla tisíc důvodů ho odmítnout. Ale z uměleckého hlediska si ho zcela jistě zasloužila. Spíše bych se pozastavil nad mým celoživotně oblíbeným umělcem Vladimírem Mišíkem, který odmítl přijmout vyznamenání od Miloše Zemana, protože mu z nějakého důvodu nevoněl. Ale od Petra Pavla ho přijal, ačkoli byl sám za komunismu zakázaný. Řekl bych, že Marta Kubišová se zachovala jako dáma. Prokázala značný kus velkorysosti. Zatímco Mišík z toho nadvakrát učinil politickou a sebezviditelňovací akci. Škoda. Psával krásné písničky.