Aktuální týdny v Česku jsou ve znamení protestů možná vůbec nejdůležitějších profesních stavů, a to učitelů a lékařů. Asi se shodneme, že oba cechy mají extrémní důležitost pro zdravý vývoj společnosti, a že je tedy svrchovaná povinnost státu pečovat o ně s náležitou úctou, respektem a vstřícností. Neděje se to však.

Nejprve přišla před pár dny stávka ve školství, která proběhla v rozsahu od roku 1989 nevídaném. Oč vlastně školám (a připomeňme, že se jich stávky zúčastnilo přes 70%!) jde? Vláda rozdělila školský lid na pedagogické a nepedagogické pracovníky, přičemž ty druhé odsunula na vedlejší kolej. Podle toho se k nim také chová v platové politice. Dopouští se absurdních tvrzení, že školy přece nemusejí mít kuchyně a kuchařky, dokonce ani uklízečky, že si všechny tyto činnosti mají objednávat u specializovaných firem. Ale kdo to zaplatí? Školy snad? A další nesmysl. Ministerstvo školství za ministryně Kateřiny Valachové prosadilo ve školství inkluzi handicapovaných žáků, jimž měli být k ruce asistenti učitele. Jenomže podle nových pravidel tito asistenti ze škol mizí, ale handicapované děti zůstávají. Co si s nimi má počít učitel? Koho to zajímá. Naši vládu rozhodně ne. Ta navíc chce zvyšovat úvazky – učitel bude místo stávajících 21 hodin přímé výuky mít třeba 25 či 27, ale za stejné peníze. Vláda chce zvyšovat počty žáků ve třídách. Dovedete si představit třídu, v níž je 35 prvňáčků? Těch důvodů nespokojenosti učitelů a škol vůči vládní politice je mnohem víc. Nejhorší ale je, že vláda se odmítá se zástupci stávkujících bavit. Zatímco ulice jsou plné odborářů, pan premiér jel navštívit kravín bratra ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky, aby odtamtud vzkázal, že to je pro něj prvořadější, než nějaká neplodná debata se stávkujícími.

Druhá v pořadí měla následovat stávka lékařů. Tu se vláda pokusila odvrátit či aspoň odložit sérií slibů. Objektivně vzato, otázka finančního ohodnocení lékařského stavu je u nás dlouhodobá, zpravidla řešená různým flikováním, a nejinak je tomu i dnes. Premiér slibuje miliardy, ale už neříká, kde je vezme. Zřejmě v kasičce Všeobecné zdravotní pojišťovny. Jenže ta se cítí právem ohrožena, protože bude muset tím pádem ty finance vzít někde jinde. A to už taky dobře známe – odkládání tzv. neakutních operací příkladně. Vysvětlete prosím někomu, kdo už dva roky víceméně nechodí a čeká na endoprotézu, že se kvůli výronu mysli páně premiéra má připravit na další roky čekání a invalidity?

Potíž totiž není ani tak v lékařích, a už vůbec ne v lékařském školství, které je u nás tradičně na špičkové úrovni. Problém je skryt v systému. Náš systém zdravotní péče před lety na místo odstátněného zdravotnictví jako přímého vztahu lékař – pacient vložil mezi ty dva póly prvek zvaný zdravotní pojišťovna. Otevřel se tu nevídaný byznys s úhradami lékařských výkonů, které je navázán na rozmanité ministerské vyhlášky a je živnou půdou pro korupci všeho druhu. K tomu připočtěme nepředstavitelné miliardy, které vkládají zdravotní pojišťovny do svých sídel, vozových parků a jiné reprezentace, místo do úhrad léčebných výkonů. Pak jste svědky paradoxu, když pojišťovna sídlící v domě za tři miliardy má údajně problém s proplacením speciálních náplastí pro dítě s kožní chorobou bratru ve výši 10 tisíc měsíčně. To už přestává být legrace.

Když tak o tom dumáte, může váš napadnout jedna zdánlivě kacířská myšlenka: Cestou k záchraně chřadnoucího systému je jedině v jeho totální změně. Z jakéhosi pojišťovenského průmyslu přetvořit dnešní realitu ve státem dozorovaný a taktéž plně garantovaný zdravotní systém, který zaručí plnoprávnou léčbu pro každého bez ohledu na jeho sociální postavení. Důvod je zřejmý: My všichni si platíme zdravotní pojištění, a máme tedy plný nárok na jeho čerpání, když to nejde jinak. Protože zdraví přece není a nemůže být komodita. Jenže ptejte se na to naší vrchnosti…

Úhrnem řečeno: To co naše vláda dělá, a to na všech frontách svých portfejí, je nekonečná přehlídka improvizací plynoucích z neznalosti, diletantismu a snahy odsunout problém do neviditelna, aby bylo vidět, jací jsme my v té Strakovce kabrňáci. A ještě vyhodíme z okna, pardon, do kapes spřízněných agentur, desítky milionů za billboardovou kampaň na téma „našeho kabrňáctví“. Chucpe!