Když se před šesti lety stal viceprezidentem Exekutorské komory Jiří Prošek, představovala komora uzavřenou, okolím opovrhovanou instituci, která se zaměřovala především na obhajobu excesů svých členů. Právě nový viceprezident, který zastiňoval tehdejší prezidentku, se rozhodl tuto situaci změnit, v čemž pokračoval od roku 2012 i jako prezident.
Dnes můžeme říci, že exekutorská komora je otevřenější a vstřícnější humanizaci exekucí než kdykoli předtím a ačkoli Jiří Prošek nemohl mandát dokončit, jeho následovník zásadněji z nastoleného kursu nevybočil. A právě to se nyní může změnit.
Není žádným tajemstvím, že v exekutorském stavu to vře. Na jedné straně většina, ale méně vlivných exekutorů, kteří podporují zavedení teritoriality, a proti nim podstatně menší skupina mnohem vlivnějších exekutorů, pro které by územní omezení působnosti znamenalo velký problém, až likvidaci. Mezi oběma tábory balancuje prezidium Komory, které je složeno spíše z exekutorů se středně velkými úřady.
Kandidovat pravděpodobně budou zástupci obou křídel a možná i stávající prezident. Jaké změny mohou nastat?
Odpověď nabízejí cíle sdružení Exekutoři za spravedlivější exekuce. Sdružení podporuje dvacet úřadů, přičemž z velké části se jedná o skutečně známé firmy, které se bojí o výnosný byznys s bídou. Pod rouškou vznešeného slova „spravedlivé“ se rozhodly nejen bránit současný celorepublikový princip exekucí, ale snaží se dokonce o návrat exekutorských zápisů, které ve své době představovaly jeden z hlavních nástrojů lichvářů tunelujících spravedlnost.
Dále se bijí za humanizaci exekucí, ale těžko říci, co si pod takovým slovem tito exekutoři představují. Zdali to je systematické neslučování exekucí prováděné Podkonickým, Zwiefelhoferem a dalšími, nebo navyšování dluhu např. z 30 tisíc na téměř tři miliony, čímž se proslavil Ivanko, nebo sepisování exekutorských zápisů pro šmejdy a jejich následné vymáhání, jako v případě Vlčka. Těžko říci. V každém případě bychom jen obtížně hledali ideály, které by měly ke spravedlnosti dále.
Pokud by zvítězil mluvčí této party, Ondřej Mareš, komora se ponoří do temných vod, jako tomu bylo za Podkonického, který byl prezidentem do roku 2009, a veřejnosti by nezbylo, než nad stavem jako takovým zlomit hůl.
Pokud by vyhrál zástupce teritorialistů Polanský, nebo stávající prezident Konz, pravděpodobně by to k zásadnějším změnám nevedlo, komora by možná jen prosazovala jinou formu teritoriality.
Exekutor nikdy nebude populární povolání, podobně jako není revizor, ale i tuto profesi lze vykonávat slušně a v daných mezích humánně. Ostatně již dnes řada exekutorů takto funguje, čehož příkladem byli poslední dva prezidenti. A ačkoli někteří exekutoři upřednostňují zisk za cenu velkých reputačních nákladů, doufejme, že většina se nechce za své povolání stydět a zvítězí tak ti skutečně spravedliví.
Daniel Hůle
Autor je vedoucí dluhového poradenství organizace Člověk v tísni
„Putinův režim je nová odrůda zla. Inteligentní, krutá a moderní, byť pupeční šňůrou spojená s krvavými ruskými dějinami,“ píše Martin M. Šimečka ve svém blogu v Respektu (http://respekt.ihned.cz/ost-blog/c1-63616360-boris-a-nadezda), který přinášíme v plném znění.
Poprava Borise Němcova začala v okamžiku, když Putin promluvil o páté koloně a nepřátelích států, jejichž „jména známe“. Pak se objevily v Moskvě plakáty s Němcovovou tváří a jménem. Kulky byly už jen důsledkem, ať střílel kdokoli. Je to tak těžké pochopit? Smrtící jsou přece slova. Dvacáté století je plné důkazů o této pravdě.
Co jsme se dozvěděli po tomto víkendu o povaze Putinova režimu? Putinův bývalý poradce (a nyní jeho kritik) Gleb Pavlovsky řekl novinářce Julii Ioffe: „Toto je atmosféra Výmaru. Už neexistují žádné limity.“ Přirovnal tedy Putinův režim k období těsně před nástupem Hitlera k moci. Pokud připustím, že existují alespoň přibližné historické paralely, lze s Pavlovským souhlasit.
Dnešní Rusko je plné zášti, pocitu ponížení a touhy po odvetě – a v tom se hodně podobá Německu po první světové válce. Jistě, Putin možná není Hitler, ale to, co mu do něj chybí, dodají ruské dějiny, jež jsou na rozdíl od německých plné násilí už od svých počátků.
K povaze Putinova režimu patří, že prochází vývojem ke stále větší krutosti. Dynamika zla je vždy tatáž: sytí se nenávistí, hledá si nové a nové nepřátele a oběti; a obávám se, že to, čeho jsme dnes svědky, je stále ještě jen začátek. Anebo si opravdu chcete namlouvat, že Putin se zítra probudí v dobré náladě a oznámí světu i Rusům, že od tohoto okamžiku se stává vlídným demokratem?
Ale není to jen vražda Borise Němcova, která vyvrací optimistickou tezi mnoha těch, kdo nechtějí vidět, co je zjevné. Ti totiž tvrdí, že Putinův režim je jen pokusem o návrat Sovětského svazu z časů Brežněva – který tehdy byl ostatně i v očích Západu docela spolehlivým a rozumným protivníkem, s nímž se dalo domluvit.
Jenže je tady ukrajinská pilotka Naděžda Savčenko, která umírá v ruském vězení hlady, což je – jak sama napsala – „můj jediný dostupný způsob boje jako válečného zajatce“. Minulý týden zahájil v Paříži ze solidarity s ní hladovku Viktor Fajnberg. Vzpomínáte si? To je jeden z té hrstky statečných, kteří na Rudém náměstí v roce 1968 protestovali proti okupaci Československa.
Třiaosmdesátiletý Fajnberg říká, že hladovka byla i v časech Sovětského svazu jediný způsob boje – Brežněvův režim je totiž nenechal zemřít, disidenty držel uměle při životě a posílal je do blázince. Jenže právě ve Fajnbergově i Savčenkové zoufalém činu se zrcadlí krutá a nová povaha Putinova režimu. Obávám se totiž, že nechá Naděždu umřít.
Němcov i Savčenko jsou symboly dvojího přístupu Putinova režimu ke svým odpůrcům: může je zabíjet skrze nájemné vrahy, tedy moderní formou outsourcingu, anebo jako nelítostný stát formou vězeňské byrokracie. V obou případech všem sděluje, že lidský život pro něj nemá žádnou cenu a že každý ruský občan nebo i cizinec je rukojmím ruského státu, jehož je možné kdykoli zabít.
Tím se ovšem dostáváme k tomu, že historické paralely jsou velmi nepřesné. Putinův režim je nová odrůda zla. Inteligentní, krutá a moderní, byť pupeční šňůrou spojena s krvavými ruskými dějinami. A co je horší, teprve prochází vývojem, živí se nenávistí a krutostí, jíž se zdaleka nenasytila.
Pro nás to znamená jediné: být solidární s oběťmi a pomáhat jim, jak je to jen možné, ale také začít stavět opravdu vysoké obranné zdi.
Martin M. Šimečka