Málokdo si dnes připomíná, že právě před 20 lety vedoucí představitelé USA, Kanady a evropských zemí podepsali pařížskou Chartu pro novou Evropu. Podle ní skončila éra rozdělení Evropy, vztahy v Evropě a transatlantickém prostoru budou založeny na vzájemném respektu a nastupuje nová éra demokracie, míru a jednoty. Hlavními garanty Charty byli tehdejší velcí státníci: americký prezident Bush starší, francouzský prezident Mitterand, německý kancléř Kohl, britská premiérka Thatcherová a tehdy ještě sovětský prezident Gorbačov.

Bohužel optimistickou pařížskou vizi se nepodařilo úplně zcela naplnit a to i díky zásadním geopolitickým změnám jakými byly rozpad Jugoslávie nebo Sovětského svazu z počátku devadesátých let. V prvním případě se to přitom neobešlo bez krvavé občanské války, která fakticky trvala celé poslední desetiletí minulého století.

Politiku v Evropě a v celém transatlantickém prostoru ale v uplynulých dvaceti letech negativně ovlivňovala především konfliktnost vztahů mezi Západem a Ruskem. Dědictví studené války se promítalo do praktické politiky ve větší či menší míře na obou stranách. Po summitu NATO v Lisabonu se zdá, že by se éra konfliktních vztahů mohla postupně stávat minulostí. Ve strategické koncepci NATO schválené na summitu se můžeme dočíst, že NATO chce strategické partnerství s Ruskem a deklaruje, že pro něj není hrozbou. Rusko na to reaguje vstřícně svojí ochotou spolupracovat v oblasti protiraketové obrany a podílet se na řešení konfliktu v Afghánistánu.

Další kroky se ale rýsují. Stačí se začíst do materiálů „think tanku“ ruského prezidenta Medveděva - Institutu současného rozvoje a výroků jeho ředitele Igora Jurgense. Rusko by se podle něho mohlo stát „politickým“ členem NATO bez integrace jeho armády. Za 10 -15 let pak může dojít k vytvoření euroatlantického bezpečnostního systému s účastí Ruska. Přibližování k NATO má přitom podle Jurgense i pragmatické pozadí: užší spojení Ruska s NATO bude znamenat signál pro evropský i americký byznys, že Rusko je bezpečnou zemí pro investice a podnikání.

A to má přímou souvislost s jeho potenciálním zapojením do programu modernizace ekonomiky Ruska, kterou vyhlásil prezident Medveděv. Podceňovat tento program by bylo chybou. Ruská politická a ekonomická elita totiž ví, že jedině modernizace může překonat ruský handicap jednostranné ekonomické závislosti na těžbě ropy a plynu a že může zaručit prosperitu pro zemi, kde bude na obrovské rozloze žít za 20 let, kvůli demografickému poklesu možná o 10 milionů obyvatel méně než dnes.

Modernizace ruské ekonomiky tak může být i vítanou obchodní a investiční příležitostí. Není pochyb, že o tom přemýšlejí třeba v Berlíně nebo v Paříži. Jistě není náhodou, že se měsíc před summitem NATO sešli na trojstranném summitu kancléřka Merkelová, prezident Sarkozy a prezident Medveděv ve francouzském Deauville. V každém případě je ale jasné, že sbližování NATO a Ruska nebude mít pouze dopady v bezpečnostní, ale i v ekonomické oblasti. Počítá s tím i Česká republika? Signál zatím vyslal prezident republiky Václav Klaus, který ve své nedávné moskevské přednášce zahrnul Rusko mezi nadějné světové země, jako součást uskupení BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína).

Miloš Balabán
(autor vede Středisko bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK)