Když jsme před více než 11 lety vstupovali do NATO, málokdo si dokázal představit, že se jeho hlavním nepřítelem může stát ekonomická krize zrozená v lůně Západu. A taktéž 11. září 2001 si málokdo dokázal představit, jak o dekádu později bude klíčový člen aliance – supervelmoc Spojené státy po dvou válkách v muslimském světě na pokraji superbankrotu.

Tehdejší špatný strategický odhad Američanů, že začíná globální válka proti terorismu, do které je třeba nasadit všechny síly a prostředky je přišel doslova a do písmene draho. Jak se totiž ukazuje, 11. září bylo spíše vrcholem teroristických aktivit Al-Káidy, než startem další etapy jejího globálního tažení proti Západu. Vítězem dekády se naopak stala rychle rostoucí a válkami nezatížená Čína, která to již Americe i Evropě nacházejících se v křečích krize dává patřičně najevo. Spojeným státům dnes nezbývá nic jiného než začít výrazně šetřit na vojenských výdajích – může jít až o 900 miliard dolarů v příštích deseti letech. Ani to ale nemusí stačit, pokud dojde k další recesi. Zatím ale americkou armádu pomáhá financovat i největší americký věřitel, kterým je právě Čína…

Dopady amerických vojenských škrtů se ale nepochybně dotknou fungování NATO. Konflikt v Libyi, kde Američané „seděli na zadním sedadle“ to jasně ukázal. A to mělo ještě NATO štěstí, jak napsala v britském časopisu Spectator Anne Applebaumová, že v Bílém domě seděl Barack Obama a nikoliv republikánský prezident, ať už by se jmenoval Mitt Romney nebo Rick Perry, který by americkou účast v libyjské operaci NATO ještě více omezil. Evropa se ale může do budoucna jistě rozloučit s představou, že Američané budou nadále hradit až 80% rozpočtu NATO.

NATO ale nyní podle interpretace mnohých politiků a novinářů dostalo vítězstvím v Libyi novou krev do žil symbolem čehož se stala triumfální cesta „libyjských vítězů“ francouzského prezidenta Sarkozyho a britského premiéra Camerona k libyjským povstalcům. Snad je to vítězství, i když mnohé otazníky o tom kdo bude v Libyi vlastně vládnout zůstávají. Faktem ale je, že libyjské operace se účastnilo pouze 8 z 28 členů NATO a Německo, rozhodující evropský hráč, zůstalo stranou. Stejně jako státy „nové Evropy“, kterým to ovšem znemožnil nevyhovující stav jejích armád. Jejich hlavní starostí je nicméně stále obava z „ruského nebezpečí“ – právě proto se před loňským summitem NATO svedla lítá bitva o potvrzení článku 5 Severoatlantické smlouvy o vzájemné pomoci. Realita „ruského nebezpečí“ je ale taková, že Francie prodává Rusku nejmodernější francouzská výsadková námořní plavidla Mistral a Německo staví moderní středisko bojové přípravy ruských pozemních vojsk.

Disharmonií uvnitř NATO je tedy dost a zdá se, že se bude muset změnit jeho dosavadní podoba a fungování. Přitom přestávají platit některé dřívější pravdy a schémata, mění se i obsah dřívějších spojenectví. Bylo by dobré to vzít na vědomí i u nás a na tyto změny se připravit. Čas zlomu pro NATO, podobně jako v případě Evropské unie, již nastává.

Miloš Balabán
vedoucí Střediska bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK