Vedoucí rubriky „Auto“ deníku Aktuálně.cz zveřejnil pozoruhodný blog, který si podle mého zaslouží pozornost hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že poukazuje na dosud neznámý fenomén útlaku jedné části obyvatel na silnicích. A také proto, že podprahově posouvá hranice toho, co běžně označujeme za vkusné.

Začnu tím vkusem. Radek Pecák se ptá, zda si mají řidiči a chodci stavět pomníky v místech, kde zavinil cyklista nehodu. Pokud textu správně rozumím, chce říci, že se pomník nemá stavět tomu, kdo způsobil nehodu a zemřel. Proč je ale v České republice tolik pomníčků a křížů na místech, kde umírali lidé? Ať už se nešťastně utopili pod jezem, najeli autem do stromu u silnice nebo je zastřelil hajný při pytlačení, je součástí naší kultury respekt k mrtvým. A to aniž bychom zkoumali, kdo přesně pochybil, kdo byl silnější či kdo byl v právu, zda si „za to mrtvý mohl sám“ nebo zda byl napaden. Setkání s místem, kde lidé umírají, je daleko spíš spojeno s tichou úvahou o tom, že byl zmařen život člověka, který živil rodinu, kterého jeho blízcí milovali, který měl své životní touhy jako my všichni. Připomínka toho, že i my sami jsme smrtelní a zranitelní. Někdo možná pro pietu nemá cit, měl by si ale všimnout, že je hlubokou součástí naší kultury – podobně jako víra ve svobodu nebo touha po vzdělání.

Větší část zmíněného blogu je věnována problému útlaku. Autor nesouhlasí s tím, že skupina lidí, kterou označuje jako řidiči, prožívá v této době nespravedlivý útlak, který jim způsobuje skupina lidí, kterou označuje jako cyklisté. Vnucuje nám optiku, která je vlastně ideologií založenou na přesvědčení, že lidé proti sobě bojují a že každou stranu definuje nějaký vnější znak. Historie nás snad poučila o tom, že je to cesta do pekel. Ať už byla tím dělícím znakem deklarovaná víra, rasová příslušnost, stranická legitimace nebo zaměstnání rodičů, vedlo takové škatulkování lidí po čase vždy k vyhroceným střetům.

Rétorika blogu Radka Pecáka má ale s ideologickou propagandou zřejmě společného víc, než by si chtěl autor připustit. Jako dva vyhraněné tábory vykresluje řidiče a cyklisty, jako by to byly dva oddělené živočišné druhy. Co tady nehraje? Jasně, většina lidí v ČR jezdí autem i na kole. Kde se tedy bere onen střet? Pramení z frustrace všech, kdo si na kola na silnici nechtějí zvyknout. Kola totiž jezdí jinak – jsou pomalejší, mají jiné manévrovací schopnosti, jsou hůře vidět a zavádějí se kvůli nim nová dopravní řešení. Nárůst počtu jízdních kol ve vozovce vyžaduje, abychom změnili způsob jízdy. Podle mé zkušenosti to většina z nás zaznamenala a styl jízdy změnila. Jen ti, kdo se stále upínají k dřívějšímu pořádku, nadávají na ty, kteří změnu způsobují.

Domnělý útlak řidičů cyklisty, proti kterému by se měli řidiči vzbouřit, není nic jiného než odpor ke změně. Halit jej do pláště nesmiřitelného boje dvou skupin obyvatel mi přijde hloupé. A používat tuhle zkratku v médiích je zahráváním si s ohněm. Je to další z jednoduchých pravd, za kterými se sešikuje nezvládnutá frustrace a potřeba konfrontace, která bude naši společnost spíše polarizovat a eskalovat již tak poměrně napjatou situaci. Rád bych proto Radka Pecáka vyzval k tomu, aby rozdělování lidí na řidiče, chodce a cyklisty nepoužíval ani k vyvolávání vášní a střetů, ani k interpretaci charakteru lidí. Ponechme je dopravním inženýrům, kteří řeší dopravní situace a přemýšlí o tom, jak zařídit, abych překonal křižovatku, ať už sedím za volantem, šlapu na kole nebo jdu pěšky.

Jakub Stránský
Statutární zástupce iniciativy Auto*Mat