Zatímco se státní zástupci a policisté, vyšetřující spletenec nešvarů kolem ředitelky kabinetu bývalého ministerského předsedy, musejí vyrovnávat s nejrůznějšími obstrukcemi ze strany již obviněných a jejich advokátů a pozoruhodnými, leč závaznými, stanovisky Nejvyššího soudu, jsme pozvolna přesvědčováni samotnými obviněnými, že se vlastně ničeho špatného nedopustili.

Pozadí případu vysokých důstojníků vojenského zpravodajství začíná pozvolna nabývat konkrétních obrysů. Problém je, že to jak to vlastně bylo, nám sdělují výhradně obvinění, nebo na jejich straně stojící advokáti.

Ti ovšem mohou k obhajobě použít cokoli, včetně totálních lží. Je to postup pochopitelný a zcela legitimní. Jde o jeden z principů spravedlivého procesu. Orgány činné v trestním řízení s touto skutečností počítají a jsou si vědomy, že jim nezbývá než strpět sebenehoráznější bláboly a před rozhodnutím se s nimi popasovat. V kauze zneužívání vojenského zpravodajství se patrně obvinění důstojníci rozhodli, že jejich obhajobě prospěje, když získají na svoji stranu veřejné mínění i když to o jejich trestní odpovědnosti a výši eventuálních trestů rozhodovat nebude. A tak se v médích objevují rozhovory (naposled s obviněným Páleníkem), které zjevně mají sloužit jako generálka na výpovědi před soudem. Drobný nedostatek spočívá v tom, že redaktoři nemají k dispozici žádné důkazní materiály a celkem pochopitelně proto nevědí na co se ptát. Takže si můžeme přečíst nebo poslechnout i úplné pitomosti, které mají za cíl skutky bagatelizovat.

Začal s tím ministr obrany Picek, když prohlásil, že se jednalo o selhání jednotlivců, nota bene zařazených v jakémsi nezpravodajském odboru, který ihned zrušil. Proč provedl systémové změny, když selhali jednotlivci, vysvětlit zapomněl. Jenže on, stejně jako jeho předchůdci ve funkci ministra obrany, je za veškeré dění ve Vojenském zpravodajství přímo odpovědný. To se dočteme v zákoně č. 153/1994 o zpravodajských službách. Takže vzdor tomu, že není mezi obviněnými, odpovědnost mu nikdo neodpáře. Jeho předchůdci Vondrovi také ne.

Pak jsme byli informováni, že když byla sledována paní Radka Nečasová, nešlo o sledování, ale o jakési opatření, které ji, potažmo premiéra, mělo ochránit před ne zcela přesně definovaným nebezpečím. Potíž je v tom, že ochrana premiéra, neřku-li jeho rodiny, nespadá do kompetence žádné ze zpravodajských služeb a vojenského zpravodajství už vůbec ne.

Následně jsme se dozvěděli, že zpravodajci jen plnili rozkazy nadřízených a za to je nelze stíhat – jsou přeci vojáci a ti musí rozkazy plnit. Ani to nesedí. Příslušníci Vojenského zpravodajství nejsou vojáky, ale právě příslušníky vojenské zpravodajské služby, pouze se jejich služební postavení řídí zákonem o služebním poměru vojáků z povolání. Jinak se řídí výhradně zákonem o Vojenském zpravodajství č. 289/2005 a zákony souvisejícími. V žádném z nich není nic o tom, že je existence jakéhokoli rozkazu zbavuje povinnosti dodržovat zákony, v první řadě ten o Vojenském zpravodajství. Žádný rozkaz, který je v rozporu s právním řádem splnit nejenže nemusí, ale vědomě ani nesmí. Pokud plukovník vojenské rozvědky nepozná, že se po něm požadují nezákonnosti, nemá co dělat nejen na své pozici, ale u zpravodajské služby vůbec.

Prohlášení generála Páleníka o tom, že v žádném případě nešlo o sledování, ale o prověrku jakéhosi tajemného poznatku zní už trochu věrohodněji. Doufejme, že bude zbaven povinnosti mlčenlivosti, aby mohl být trochu konkrétnější. Měli bychom být zvědaví na to, jak zdůvodní, že tento poznatek spadal do působnosti ausgerechnet vojenských špionů. Podle již zmíněného zákona o zpravodajských službách totiž „Vojenské zpravodajství zabezpečuje informace
a) mající původ v zahraničí, důležité pro obranu a bezpečnost České republiky,
b) o zpravodajských službách cizí moci v oblasti obrany,
c) o záměrech a činnostech namířených proti zabezpečování obrany České republiky
d) o záměrech a činnostech ohrožujících utajované skutečnosti v oblasti obrany České republiky“

Takže se můžeme těšit na zajímavé konstrukce, jak ze zahraničí přišlo anonymní upozornění, že se služby cizí moci chystají skrze paní Radku Nečasovou ohrozit utajované skutečnosti v oblasti zabezpečování obrany ČR. (Například získat přísně tajné plány na revitalizaci pohraničních opevnění.) Kdyby totiž poznatek byl jiného charakteru, byli by vojenští zpravodajci povinni jej postoupit podle příslušnosti buď jiné zpravodajské službě, nebo policii.

I zdůvodnění, že v rámci „prověrky poznatku“ nemohlo jít o sledování, ale že šlo o zjišťování, jestli není manželka premiéra sama objektem zájmu někoho dalšího, vypadá celkem věrohodně. Vzhledem k tomu, že zjevně chybí souhlas ministra obrany, který je podmínkou použití sledování, nelze ani čekat, že by se k této činnosti vojenští špioni hlásili. Připomeňme si definici sledování podle zákona o VZ (ostatně i podle všech ostatních zákonů, např. trestního řádu): „Sledováním osob a věcí se rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky.“

Prověřit zda někdo není objektem nežádoucího zájmu a zároveň o něm nezískat žádné poznatky prostě nejde. Existuje-li jediná fotografie, nebo jen písemná poznámka o tom, co paní premiérová dělala nebo kde byla, šlo o její sledování, ať si pan generál říká, co chce. Listina základních práv a svobod totiž stanoví v článku 7, že „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.“ Nevím o tom, že by jakýkoli zákon stanovil možnost omezit právo na život v soukromí kvůli jakési prověrce pochybného poznatku.

V souladu s Ústavou by činnost popisovaná Páleníkem mohla být pouze za situace, kdy by paní Radka Nečasová o rejdění vojenských špionů kolem sebe dopředu věděla a souhlasila s ním. S ničím takovým se zatím nikdo nevytasil.

V úterý vybuchla zatím poslední bomba. Vojenské zpravodajství si najalo na sledování zaměstnanců úřadu vlády soukromou agenturu a generál Kovanda nechal fakturu za sledování proplatit. I zde mají obvinění pohotové vysvětlení. Uvažovali prý o budoucí spolupráci s touto agenturou a najali ji, aby prověřili její spolehlivost. Zřejmě se zde jednalo o pilotní projekt na outsource zpravodajské práce - naši špioni asi nestíhají.

Jakkoli jsou výmluvy obviněných často trapně humorné, jedná se o věc víc než vážnou.
Zjevně se pomalu dopracováváme k poznání, že ve státě ve kterém žijeme, funguje minimálně jedna ze zpravodajských služeb nikoli jako „státní orgán pro získávání, shromažďování a vyhodnocování informací důležitých pro ochranu ústavního zřízení, významných ekonomických zájmů, bezpečnost a obranu České republiky“, jak předpokládá zákon o zpravodajských službách, ale jako orgán politicko-klientelisticko-zlodějských partiček pro získávání informací důležitých pro prosazování jejich, převážně ekonomických, zájmů.

Smutné a nanejvýš vážné. Stát pravděpodobně k něčemu tajné služby potřebuje. Budiž. Aby mohly fungovat, musí být a jsou vybaveny zcela exkluzivními oprávněními v oblasti prolamování základních práv a svobod. Možnost jejich kontroly z vnějšku je značně omezená, až jen symbolická. Své by o tom jistě řekli členové různých parlamentních výborů a komisí pro kontrolu něčeho tajemného. To všechno je dávno známé. O to důležitější ovšem jsou pevná a tvrdě dodržovaná vnitřní pravidla, důraz na osobní odpovědnost za dodržování zákonů a pravidel a pečlivě budovaná kultura organizace vycházející z respektu k lidským právům.

Obávám se, že na místo toho převládají ve špionské komunitě neodůvodněné pocity výjimečnosti, ne-li nadřazenosti, zcela určitě obrovské vlastní důležitosti a kastovnictví. Lidská práva pak jsou vnímána jako obtížná komplikace, čert nám je byl dlužnej. Zatáhnout takovou, do jisté míry zamindrákovanou, partu do klientelistických her je pak pro opravdové šíbry hračka. Omlouvám těm opravdovým zpravodajcům, kteří asi existují.
Škoda, že je jejich práce včetně výsledků tak tajná, že o nich nikdo nesmí nic vědět.

Pokud probíhající trestní řízení prokáže, že se zpravodajské služby v tomto státě ne vždy úspěšně brání svému zneužití, bude zajímavé sledovat, jaká systémová opatření přijmou aktuálně vládnoucí reprezentanti občanstva. Po lopatě řečeno, na zrušení jsou, když ne všechny, tak dvě zpravodajské služby určitě. Nepodléhejme však planým nadějím. Již teď před volbami krouží nepochybně špionské špičky ze všech služeb kolem dosud nezvolených poslanců a nejmenovaných ministrů a zavalují je tajemnými argumenty o nepostradatelnosti každé z nich.

Držme tedy palce státnímu zástupci Ištvanovi a Šlachtově partě plukovníků a podplukovníků, ať alespoň ten šlendrian, na který narazili v kabinetu carevny Nagyové, dotáhnou před soud.

Tomáš Almer
Bývalý šéf policejního útvaru zvláštních činností (odposlechy, sledování, atd.)