Slovinská veřejná diskuze o uprchlické krizi se v internetových diskusích příliš neliší od české. V politické a širší společenské rovině se však projevuje věcný přístup i zkušenost s uprchlíky z balkánských válek v devadesátých letech.

Bydlím ve Slovinsku. Na hranicích se srocují uprchlíci, východoevropská hysterie z novodobého stěhování národů dosahuje nových maxim a já jsem v klidu. V Lublani, kde žiji, mi takřka za domem stavějí zgruntu novou mešitu a po hnutí „Islám ve Slovinsku nechceme“ ani vidu, ani slechu. Přesto jsem v klidu. Nebo možná právě proto. Není tady totiž nikdo, kdo by záměrně vyvolával hysterii s cílem získat pár levných politických bodů.

Pohled slovinské politické scény a společnosti na nevyhnutelný fakt příchodu několikatisícového davu uprchlíků je možná až překvapivě věcný a klidný. Napříč politickým spektrem, které se v posledních čtyřech letech utkalo ve třech mimořádných parlamentních volbách a jehož příslušníci nejsou schopni se shodnout takřka v ničem, panuje nebývalá shoda, jak ostatně potvrdila i čtvrteční debata na státní televizi.

Zástupci všech parlamentních stran bez osočování a osobních invektiv probírali jak organizační záležitosti, tak i bezpečnostní problematiku. V závěru jsem měl jako obyvatel země, jíž hrozí v nejbližších hodinách invaze nechtěných běženců, pocit, že odpovědní mají jasnou představu o tom, co se bude dít a jak bude státní aparát reagovat – hranice jsou pod kontrolou, azylová místa připravena, potřebným bude pomoženo, nelegální přechod hranic bude řešit policie podle platné legislativy. Na přetřes kupodivu nepřišla ani velikost bytů ani masokostní moučka.

V pořadu byly představeny i výsledky průzkumu veřejného mínění, který si slovinská státní televize zadala. Většina respondentů se vyjádřila pro přijetí uprchlíků podle evropských kvót nebo pro přímou pomoc státu. Slovinská společnost tak možná dává na odiv svou poměrně nedávnou zkušenost s běženci před balkánskými válkami. V té době zavítalo v krátké době do dvoumiliónového Slovinska přes sedmdesát tisíc uprchlíků, mezi nimi chorvatští katolíci, bosenští muslimové i srbští pravoslavní. Slovinsko tenkrát nezkolabovalo, ghetta nevznikla a ve školách se pořád učí ve slovinštině.

Veřejní protiimigrantští aktivisté ve Slovinsku nejsou. Jestli náhodou máte pocit, že je dobré pomoci někomu, kdo utekl před válkou, nemusíte se bát verbálního lynče. To však neznamená, že s přijetím uprchlíků všichni automaticky souhlasí. Diskuse o opicích, čmoudech a kriminálnících se odehrává v rovině hospodských dýchánků, kde je každému jasné, že s davy nechtěných za humny je potřeba něco udělat hned, přičemž kulomet nebo plynová komora nepředstavuje možné řešení.

Praktický přístup si v současnosti zachovávají také média. Na senzacechtivé on-line reportáže z maďarských hranic nenarazíte. Najdete však věcné články s informacemi o původu krize, sociálním složení uprchlické vlny, legislativě spojené s uprchlíky a žadateli o azyl. Zároveň se můžete poučit o právních dopadech svého jednání, pokud třeba nabídnete odvoz osobám, které nelegálně překročily hranice. Jen pro zajímavost, pokuty začínají na dvou tisících euro.

Slovinská politika i veřejnost tak zatím ukazuje nejlépe ze všech posttotalitních států, že takzvané evropské hodnoty, právní řád a základní lidská slušnost ještě mají šanci. Jsem v klidu.

Michal Lamprecht