V České republice se začíná velmi intenzivně diskutovat o zavedení zálohového systému na plastové (PET) lahve. O řadě věcí platí, že se zdají být atraktivní myšlenkou do té doby, než ji někdo protlačí do praxe. Až pak se totiž začnou objevovat skutečné problémy. Jsem si vědom toho, že na konci dne bude rozhodnutí o případné implementaci zálohování PETek rozhodnutím politickým, ale přesto (nebo právě proto) si dovolím formulovat několik ekonomických argumentů, nad kterými by se měli iniciátoři nového prvku odpadového hospodářství minimálně důkladně zamyslet.

V současné době platí paragraf 9 zákona o obalech (zák. č. 477/2001 Sb.), který nařizuje prodejcům zálohovaných obalů povinnost tyto obaly také vykupovat. Všichni prodejci nápojů v plastových lahvích se tak mohou po EET připravit na další regulatorní povinnost, a sice povinnost zpětně odebírat, třídit, skladovat a následně administrovat výkup zálohovaných plastových lahví.

Ale nebude to jen tak. Jelikož se z plastového odpadu lusknutím prstu stane hodnotné aktivum, musí se prodejci plastových lahví připravit na to, že lapkové všeho druhu dostanou nový cíl. PETky v pytli na zadním dvoře obchodu nebo v plastové popelnici nebudou dále v bezpečí, musí být pečlivě oddělené od zbylého opadu a pečlivě zabezpečené. Investice do ochrany skladovacího prostoru plastových lahví, zejména u menších obchodů, jde ruku v ruce se zavedením systému.

A propos, menší obchody… Taky to máte tak, že jednou za čas zajedete na velký nákup do supermarketu a denní potřebu doplňujete v obchůdku nedaleko bydliště? Představte si situaci, že v supermarketu koupíte několik kartonů balené vody, přičemž lahve pak logicky nepojede vrátit do totožného vzdáleného obchodu, ale do obchůdku ve vaší ulici. Majitel obchodu bude vyplácet zálohy na PET lahve, z nichž ale nebude mít žádné tržby, jen negativní cash flow. Než se vše zúřaduje a on dostane peníze za odebrané lahve proplacené zpátky, bude ze svých peněz dotovat zálohový systém. A ještě v noci hlídat, jestli mu „jeho“ plastové bohatství někdo nekrade.

Možná vás napadlo, že by mohl obchodník přestat prodávat takové nápoje, u kterých mu hrozí negativní cash flow, třeba supermarketové značky levnějších balených vod (v řádech korun za jednu lahev). Ano. Přestane prodávat nápoje v petkách, a podle zákona nebude muset žádné petky vykupovat. Tím se sice zbaví povinnosti lahve vykupovat, ale také se dost možná zbaví zákazníků. Pro ty se logicky stane preferovanou volbou obchod, v němž mohou jednak vrátit lahve preferovaného nápoje, a také levné značky nápojů nakoupit. Další rána pro menší obchody.

Ale tím incentivy plynoucí z ekonomiky systému nekončí. I ve zboží, které se obchodník rozhodne prodávat, bude muset nejdříve zaplatit jistinu zálohy ve velkoobchodní ceně, čímž se mu zvyšují nároky na cash flow. Čekání, až dorazí zákazník s prodanou lahví, dojde ke clearingu a proplacení zálohy, bude nekonečné a dost možná i ekonomicky neúnosné. Zejména pro malé vesnické obchody, které se momentálně snažíme všemožnými politikami podporovat.

Tento aspekt se samozřejmě přelévá i k výrobcům nápojů v obalech a k jejich zákazníkům. Nyní je standardem, že v obchodech vybíráme z širokého portfolia značek v různých cenových segmentech. Pokud bude pro obchodníka každý další typ lahve znamenat problém navíc, dojde tak, jako třeba v Německu, k redukci počtu nabízených značek. V obchodech se s největší pravděpodobností ustaví „regulované equilibrium“ v podobě zástupce z levnější a z dražší kategorie, což bude pro výrobce a jejich obchodní zastoupení přestavovat zásadní výzvu.

A o čem se téměř nemluví, je nutnost zabezpečení celého systému před podvody. Po spuštění duálního systému zálohování PET lahví v Německu se z Česka a Polska do země valily miliony prázdných PET lahví vyrobených a prodaných mimo Německo, které se lépe či hůře organizované skupiny snažily vměstnat do zálohového systému a tím na úkor systému inkasovat peníze. To Němce nutilo investovat do zabezpečení systému částky v miliardách eur, až se identifikace původu PET lahve nebo proces manipulace s plastovými lahvemi v mnohých fázích odpadového řetězce neliší od přísně zabezpečené manipulace s hotovostí nebo s léky. A tomu odpovídají i náklady, které musí obchodníci, respektive zákazníci za tato opatření platit v cenách výrobků.

Je pravda, že regulace stimuluje jeden konkrétní další byznys – byznys automatického výkupu lahví. Ten do jisté míry řeší problémy s identifikací a administrativou plastových lahví, ale je také velmi nákladný. Nemluvíme jen o jeho zakoupení, mluvíme i o provozu a servisu, ale i správě. S každým dalším výrobkem ve vašem obchodě potřebujete nutně zavolat servis, který aktualizuje software na rozpoznání lahve o nový typ. Asi si dokážete představit, jakou motivaci bude mít majitel obchodu k rozšiřování portfolia prodávaných výrobků.

Ale vždyť to přece v Německu funguje, říkáte si? Jak se to vezme. V Německu došlo k přerozdělení trhu s nealkoholickými nápoji prodávanými v plastových lahvích, z něhož profitovali výrobci prémiových značek. Preference zákazníků na pohodlný výkup velkého portfolia PET obalů zvýhodnily větší supermarkety na úkor menších. Malé značky postupně mizí z trhu a náklady systému bránícímu se proti podvodům při inkasování záloh za obaly nekoupené na domácích trhu šplhají do astronomických výšin, stejně jako prostředky, které se v systému točí a z peněženek je tahají spotřebitelé.

I v Česku půjde o zajímavou částku. Pokud vezmeme v potaz, že se u nás vypije zhruba 150 litrů nealkoholických nápojů na hlavu, k čemuž ještě přidáme nějaké pivo v PET lahvích, dostáváme se k hrubému odhadu čítajícímu 2 miliardy PET lahví v oběhu. Při záloze 3 Kč za lahev bude správce systému záloh kontrolovat jistinu kolem šesti miliard Kč. To už je zajímavá částka na hraní.

A to nejpodivnější nakonec. V Německu zřejmě vzrostla po zavedení zálohování recyklace PET lahví, ale podle statistik současně asi o pětinu klesla celková recyklace plastových obalů. Kdo nevěří, ať se podívá na EUROSTAT, jak v Německu klesla recyklace plastů po roce 2003. Proč se to stalo, nikdo nezkoumal. Ale ekonomické motivace bývají ve svých důsledcích ošidné. Třeba spotřebitel unavený skladováním PETek, které doma zabírají prostor, již nenašel čas a místo v domácnosti na třídění ostatních plastových obalů. Nebo existuje jiné vysvětlení jeho chování. V každém případě příklad Německa ukazuje, že zálohování k vyšší recyklaci odpadu nutně nevede.

Aleš Rod
ředitel pro výzkum Centra ekonomických analýz (CETA)