Vždycky jsem měl dojem, že Miloš Zeman byl tím dítětem, s nímž si ostatní prckové na pískovišti nechtěli hrát. Šlapali mu na bábovky a nic dobrého mu neučinili - proč? Milošek byl zkrátka jiný. Přemoudřelý chlapeček, který si s nimi ale hrát chtěl, jenže to neuměl, nešlo mu to. Nedokázal s nimi komunikovat jako dítě, a tak to od nich nespravedlivě schytával.

Upozorňuji znovu, že to je jen můj pocit z našeho prezidenta, jehož dětství možná bylo úplně opačné, zalité sluncem a strávené mezi spoustou kamarádů. Nicméně, podle toho, jak se dnes ten už poměrně hodně velký chlapec chová, mi připadá ta první pocitová varianta jako správná. Proč by jinak ten Milošek tak zahořknul…?

Dnes už je z něho Miloš, dokonce možná ten největší Miloš v celém Česku. To sice není zase tak velké, aby mohl být tím největším Milošem na celém světě, což možná našeho prezidenta přece jen trápí víc, než by bylo záhodno, protože takhle dokáže rány staré hafo let vracet hlava nehlava jen občanům v naší kotlince. O čemž se právě teď prostřednictvím pana Hamáčka a sociální demokracie opět přesvědčují. Miloš Zeman totiž nechce být nikomu nic dlužen a říká si: padni komu padni. A ústava? Na tu se můžeme s Andrejem...

Bohužel už má Miloš k dispozici větší pískoviště. Někdy si tak říkám: Ještě že nemáme jaderné zbraně…

Náš prezident má naštěstí k dispozici jen ty jadrné, ale i těmi dokáže světu skrze tuzemské voliče vracet tu nedobrotu, kterou jej v dětství na pískovištích doslova zasypávali.

Pane prezidente, promiňte, jestli tomu tak není, je možné, že moje diagnóza je chybná, ale zvenku to tak opravdu vypadá. Protože vracet světu jeho neduhy z pozice hradního pána, který by sice už nemohl pomasarykovsku kynout z koně, ale na běžkách a v nafukovacím člunu pořád dokáže řádit jako ďábel, mi to připadá trochu pozdní a neadekvátní.

Zkrátka a dobře za rozkopnutou bábovku zlobit z Hradu celou tuhle zemi - to si snad ani my nezasloužíme. I když... každý stát, jak známo, má takovou vládu, jakou si zaslouží, a u prezidenta to asi platí taky.

Každopádně bych pro příští časy chtěl vyzvat národ k tomu, aby své potomky vychovával k lásce k bližnímu, což by mělo být samozřejmostí, ale když už by se to někomu přece jen nepozdávalo - uvědomte si, že nikdy nevíte, kam to sousedův Pepíček třeba v politice dotáhne.

Jan Dvořák
novinář