Bezpečnostní experti ve většině západních států, včetně bezpečnostní komunity v České republice upozorňují na to, že po krizi koronaviru, nehledě na to jak bude dlouhá, se bude měnit svět. Vlastně už teď ke změnám dochází. Ekonomické dopady budou pravděpodobně nejhorší od doby velké krize ve třicátých letech. Ty státy, které zvládnou krizi jak po zdravotní, tak ekonomické stránce, ty budou patřit mezi vítěze této doby. Z dosavadního vývoje se zdá, že z krize nejlépe vyjde Čína a další státy Indočíny. Nejenom USA a evropské státy budou mít velké problémy zacelit rány po krizi. Už dnes dochází k pokusům po využití koronavirové krize a slabosti těch, které ještě nedávno určovaly zásady řešení krizí a mezinárodních vztahů. Dá se předpokládat, že především státy, jejichž vedení řídí diktátoři, nebo se blíží diktátorským režimům, budou mnohem rychleji opravovat své ekonomiky. Důvod je jednoduchý, nehledí na kvalitu života svých občanů. To je nemožné v demokratických státech.

Patříme k té části světa, kde ekonomika stále ještě funguje dobře, ale také se může zadrhnout. Jsme členy NATO a EU, ale buďme si vědomi toho, že po této krizi bude podobně jako po té ekonomické v letech 2008/9 naše společenství mnohem slabší než před ní. Taková doba a prostředí svádí k řešení sporů silou. Z počátku jinými prostředky než vojensky, ale v koncích mnoho aktérů sahá k násilí a vojenské síle. I my máme už dnes čerstvou zkušenost, Čína nás kárá za přijetí pomoci od Taiwanu, ve snaze udržet si vliv, který v těchto dnes přes ochranné prostředky téměř v celém světe získala.

Podceníme-li dnes bezpečnostní aspekty této krize, a zatím politická scéna České republiky vysílá silné signály, že tomu tak bude a že se rozpočet ministerstva obrany zase stane „kasičkou pro úhradu ztrát“, zařadíme se ke státům, jejichž kredit výrazně poklesne a budeme jen druhořadým hráčem.

Slabý stát je ten, který neumí nebo nechce prosazovat své zájmy všemi legálními prostředky – politickými, ekonomickými i vojenskými. To je život. Výrazně omezit nebo zastavit modernizaci armády by bylo fatální. Ne, že bychom nepřežili, ale jen jako ti „vzadu“.

Máme zkušenosti z doby ekonomické krize v letech 2008 a 2009 a doby po ní. Je nutné předeslat, že nebyla tak dramatická jako tato krize „koronaviru“. Narušení vzájemných vztahů, změna silových poměrů a tlaky na překreslování hranic vlivu po krizi destabilizovaly globální poměry.

Co bylo důvodem? Všeobecná redukce nákladů na obranu ve většině států v euroatlantické zóně znamenala výrazné snížení kapacity a schopností reagovat na bezpečnostní krize v regionech, které přímo ovlivňují Evropu nebo USA. Krize, která vypukla v září 2008 v USA, znamenala zároveň odvedení pozornosti od dalších vyznaných událostí. Už samotný rok 2008 v srpnu byl významný provedením agrese Ruska vůči Gruzii, která z důvodu krize zůstala stranou zájmu. Reakce se omezila převážně jen na slovní deklarace a omezené hospodářské sankce.

Ale už v květnu 2007, rok před krizí Rusko „oslavilo“ dny osvobození kybernetickým útokem na Estonsko, jejichž největší intenzita byla zaznamenána ve „dnech oslav vítězství“ 8 a 9. května, útoky přicházejícími z oficiálních IP adres ruských úřadů. Debaty o tom, jaký charakter má toto napadení vedly k velmi vlažné reakci, především ze strany EU. Omezené možnosti redukovaných rozpočtů vedly k oslabení států, které byly dlouhá léta garanty dodržování základních norem mezinárodních vztahů. Na našem východě se tak postupně krok za krokem prohluboval spor mezi Ruskem a Ukrajinou, který vyústil v roce 2014 v otevřený konflikt a anexi Krymu. Až tento krok Ruska přiměl státy NATO (ne EU) k tlaku na zlepšení schopností ozbrojených sil států zvýšením obranných rozpočtů, což bylo vyjádřeno v závěru Waleského summitu 2014. Ani jeho a závěry dalších summitů nebyly zcela naplněny. Spoléhání se na USA a jeho ozbrojené síly, které byly přetěžovány dlouhodobým nasazením v Afghánistánu, a Iráku vedlo k postupnému stahování se USA z Evropy. Pro některé sledováno s potěšením, než se neschopnost reagovat na vojenské aktivity Ruska projevila i v narůstajícím konfliktním prostředí v Arktidě. Svědectvím bylo obnovení přeletů bombardérů a pohyb ruských jaderných ponorek na severu, ale i obnova arktických vojenských základen a vojenských cvičení v podobě výsadkových operací v letech 2014 a dalších. Mimo jiné, pravděpodobně v budoucnosti prostor možného vojenského střetnutí. Testy vojenských schopností provedlo Rusko v několika nám známých případech formou simulace útoků ať již proti Švédsku nebo Norsku v letech 2013–2018. Chronicky známé jsou provokace vůči pobaltským republikám.

Zatímco USA a většina evropských států vyšla z ekonomické krize v letech 2008-2009 oslabena a demoralizována, probouzel se obr na východě. Čína využila slabosti USA, ale také jejich přetížení nasazením na Středním východě a v Afghánistánu Čína postupně upevňovala svoje postavení v konfliktním prostoru Jihočínského moře, kde si silou vynucuje výlučné postavení. V roce 2012 vstoupila do aktivní služby první letadlová loď Číny a v roce 2014 byla na vodu spuštěna druhá. Dnes se připravuje výstavba třetí letadlové lodě, tentokrát již na jaderný pohon. Kolem letadlových lodí Čína formuje útočné skupiny složené z potřebných lodí a ponorek. Čínské válečné lodě se začaly objevovat v Baltském i Středozemním moři.

Oslabené ekonomiky a nechuť zvednout rozpočty a více se angažovat na dořešení problémů v Afghánistánu a na Středním východě, přivedly USA k bezpečnostnímu dilema – zda je priorita Evropa a Střední východ s Afghánistánem, nebo Tichomoří s Čínskou hrozbou. Řešení přivedlo představitele USA k volbě Tichomoří. Evropa, Střední východ a Afghánistán řešit jen minimálními náklady, a z těchto regionů co nejdříve odejít. Ale ani za této situace a tlaku presidenta USA na evropské spojence se nedaří významně posílit evropské vojenské schopnosti. Dohoda mezi USA a Talibánem o ukončení války v Afghánistánu už dnes má zásadní trhliny. Do 14 měsíců mají odejít vojska USA a s nimi samozřejmě že i ostatní. Politické deklarace o boji proti terorismu byla a jsou naplňována jen na konferencích a politických mítincích. Z tohoto pohledu současné situace v Afghánistánu se zdá, že se Afghánistán vrátí do doby před rokem 2001, jen rozdělení sil a tedy vlivu bude jiné než ve zmíněném roce.

Střední východ je velká neznámá, která po ekonomické krizi „vygenerovala“ vzestup tzv. Islámského státu. Rychlý odchod vyčerpaných USA z Iráku vytvořil prostor pro revanš režimu šíitského ministerského předsedy Malikiho. Ten mimo chybějící tlak USA, ale i velmi omezeného úsilí nás spojenců USA včetně těch evropských, obrátil kartu a začal utiskovat sunnitskou menšinu. Mimo to se výrazně sblížil z Íránem a pozval do Iráku íránské milice, včetně radikálního Hizballáhu. Došlo i k utužení vztahů mezi Irákem a diktátorským režimem Bašára Asada. Nehledě na obrovské ztráty v boji proti tzv. Islámskému státu, se zvedla ohromná migrační vlna, která zasáhla vedle Turecka především Evropu. Výsledkem je vážné narušení vztahů mezi evropskými státy, postupná změna orientace Turecka na Rusko (i jako odezva na nepřijetí Turecka do EU) a prohloubení sporů mezi Tureckem a Řeckem. Paradoxně až na hranici vojenského konfliktu, a to dvou spojenců.

Závažnější se jeví uvedený odklon Turecka od NATO a jeho stále výraznější koketování s Ruskem. Turecko má stále více problémů i s ostatními členy NATO a EU, které se jen těžko daří řešit. Odchod USA ze Středního východu posílil syrský režim a s pomocí Ruska (při koordinaci s Tureckem) vyústil v posílení diktátorských režimů v tomto teritoriu. Rusko znovu jako v době studené války operuje ve Středozemním moři a má vliv na rozsáhlé teritorium v této složité části světa. Zájmy Ruska a Turecka se protínají i v severní Africe, konkrétně v Libyi. Režim Muammara Kaddáfiho v roce 2011 svržený za vydatné pomoci bombardování vzdušnými silami států NATO i EU za sebou nechal nevyřešené problémy. Evropané, kteří se výraznou měrou na svržení Kaddáfího režimu a následné destabilizaci Libye podíleli, nemají ani sílu ale především vůli zasáhnout vojensky a tím napomoci situaci vyřešit. Na místo toho přichází Turecko nasazením svých vojsk ve prospěch mezinárodně uznávané vlády a Rusko svými nestátními vojensky organizovanými skupinami, které podporují oddíly polního maršála Haftara který bojuje proti vládě v Tripolisu.

Nehledě na to, že Libye je teritoriem, kterým prochází trasy pašeráků lidí, destabilizované území plné násilností je samo o osobě nebezpečím pro Evropu. Jak s Tureckem, tak s Libyi souvisí zmíněná migrace. Na jedné straně nezvládnutá migrace rozbíjí evropskou jednotu, na druhé pro nechuť investovat do armád a jejich použití vytváří prostor zneužívání nelegální migrace. Evropa se není schopna ani politicky dohodnout a ani vytvořit tak silný a udržitelný vojensky kontingent, který by zajistil vytvoření podmínek pro efektivní řešení v místech zdrojů migrace. A to existuje Společná bezpečnostní a obranná politika EU, Globální bezpečnostní strategie Evropské unie, a podle tzv. Helsinského katalogu vojenských sil by měla EU disponovat nejméně 100 tis vojáků, 400 bojových letadel a 100 lodí k řešení bezpečnostních záležitostí EU.

Afrika jako taková je velmi problematické území, které z bezpečnostního hlediska teprve přitáhne svoji pozornost.

Za tohoto stavu se budou negativní tendence mezinárodního bezpečnostního prostředí prohlubovat a budou vyžadovat mnohem radikálnější řešení, než dosud. Evropské problémy ale bude muset Evropa řešit sama, jen s omezenou pomocí USA.

Přesto s výše uvedenou zkušeností se odehrává v Čechách debata, jak osekat armádní rozpočet. Vůbec nic nového. Armáda České republiky se řadu let připravovala na hlavní vlnu modernizačních programů. Dlouhá léta měla připravené dokumenty v podobě různých „Reforem…“, Bílých knih anebo „Koncepcí…“

S téměř železnou pravidelností se ani jedna nezrealizovala podle plánu a v plném rozsahu.

Dne 29. srpna 2001 vláda schválila zásady reformy ozbrojených sil, podle tohoto úkolu byla zpracována a s velkou pompou představena ministrem Tvrdíkem 21. května 2002 (ve vládě byla projednána 29. dubna 2002) Koncepci výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky. Dlouho nevydržela a povodně v létě 2002 nebyly jediný důvod, spíše záminkou. Už 12. listopadu 2003 vláda schválila Koncepci výstavby profesionální armády přepracovanou na změněný zdrojový rámec. Předcházela tomu nejdříve květnová rezignace ministra obrany Tvrdíka, když mu bylo sděleno, že jeho reforma je postavena na „písku“ a o zdrojovém rámci původně stanoveným vládou se mu může jen zdát. Pak potupně rezignoval i předseda vlády Špidla. Ani druhá koncepce nedošla naplnění. V roce 2008 kdy ekonomika ČR stále stoupala a HDP se zvyšoval a obranný rozpočet měl být 64,2 mld Kč, obranný rozpočet reálně dosáhl jen na 52,9 mld Kč. Dalo by se to zdůvodnit nastupující ekonomickou krizí. Ale HDP ČR klesl jen v roce 2009, přesto byl rozpočet Ministerstva obrany snižován až do roku 2013. Snižování rozpočtu začalo už v roce 2007. Vyjádřeno % HDP proběhla redukce rozpočtu z 1,8 % HDP v roce 2006 na 1,32 % HDP v roce 2008. Následně v době ekonomické krize za čtyři roky, tj. od roku 2009 z 1,52 % HDP spadl rozpočet do roku 2013 na úroveň 0,98 % HDP. V roce 2006 bylo alokováno do obranného rozpočtu 63,1 mld korun, této úrovně dosáhl rozpočet Ministerstva obrany až v roce 2019, kdy byl rozpočet Ministerstva obrany 62,7 mld. korun.

V létech úpadku byl v roce 2007 přijat další dokument, „Transformace rezortu MO..“ Úkol byl vydán usnesením vlády 11.června 2007. Tato transformace určovala zdrojový rámec: „v letech 2008 – 2010 předpokládá resort MO výdaje rozpočtové kapitoly MO ve výši cca 1,4 % HDP. K dosažení opatřeni další transformace OS ČR v následujících letech je pak nutné udržet výdaje rozpočtové kapitoly MO v rozmezí 1,4 – 2,0 % HDP“ a v závěru dále uvádí „Pro naplněni cílů a úkolů transformace do roku 2018 tak, jak jsou uvedeny v tomto materiálu, je nutné:

1. Stanovit rozpočtové limity pro roky 2011 – 2018 v rozmezí 1,4 % – 2,0 % HDP ….. „

Realita? V roce 2018 dosahoval armádní rozpočet 1,13%HDP, což představovalo 59 799,4 mld Kč, což bylo jen o 1,3 mld. více než v roce 2005 a přibližně stejně jako v roce 2009. Nad hodnotu 59,8 mld Kč se rozpočet na obranu nedostal mimo dvou let - 2006 a 2007. Rozvoj armády se na několik let téměř zastavil.

Podobný stav ale panoval i u našich spojenců. Až do roku 2014 bylo hlavní téma boj proti mezinárodnímu terorismu, které bylo vyjádřeno nasazením vojsk především v Afghánistánu. Válka vedená se střídavými úspěchy, značně vyčerpávající ale také zároveň zdůvodňující proč investujeme převážně jen do vojsk, která jsou, nebo se připravují k nasazení v této stěžejní misi. Výstavba vojsk byla všeobecně zanedbávána, organizační struktury armád byly deformovány podle potřeby zahraničních misí. Evropští spojenci se spoléhali na americkou armádu a nechtěli slyšet výhrady amerických politiků a jejich odmítání nést náklady za obranu Evropy. Nejostřeji vystupoval už bývalý ministr obrany Obamovy administrativy Robert Gates, který v okamžiku svého odchodu z funkce v roce 2011, 11. června v Bruselu ostře kritizoval evropské spojence za laxní přístup k vlastní obraně.

Jsme ve velmi složité době, kdy se musí přijímat zásadní a velmi nepříjemná rozhodnutí, ale nejsme v této situaci poprvé. Jednostranná rozhodnutí, bez hlubokých strategicky významných rozhodnutí se negativně dříve nebo později odrazí na našem mezinárodním postavení, a tedy i budoucí prosperitě. Mluvíme-li o strategickém rozhodování, znamená to pochopit komplex problematiky. Suverenita státu je dána jeho schopností nezávisle, nebo alespoň s minimálními omezeními, se rozhodovat ve všech oblastech zajišťující chod státu. Znamená to budovat celý komplex opatření, jak ekonomických, tak bezpečnostních. K bezpečnosti patří naše schopnost bránit se jakémukoli útoku a tlaku. Po několika prvních útocích na naše nemocnice, se dnes naše kybernetické obranné schopnosti výrazně vylepšují. Ale do takových opatření patří i potravinová nebo surovinová nezávislost v rozsahu zajišťujícím alespoň minimální funkčnost státu. Jednostranná závislost, jak ukazuje počáteční dramatický nedostatek ochranných prostředků, které celý svět zajišťuje převážně z Číny, se dnes ukazuje jako fatální selhání euroatlantické komunity. Ale zbrklá a neuvážená rozhodnutí jsou také špatná. To v plné míře platí o armádních nákupech.

Bezesporu, armáda bude muset přehodnotit některé své plány a začít se chovat jako integrální součást české společnosti a reálně podporovat české výrobce kvalitních zbraní. Ale zastavit modernizaci armády jako se stalo po ekonomické krizi, by mělo dalekosáhlé negativní důsledky na schopnostech armády prosazovat české národní zájmy jak na našem území, tak ve vzdálených teritoriích. Buďme si vědom i toho, že moc státu v mezinárodním měřítku stojí na třech pilířích. Jeden z nich jsou vojenské schopnosti. Následující období sebou přinese mnohem ostřejší a složitější konflikty než jsme zažívali před krizí.

Jiří Šedivý
Autor je vedoucím katedry bezpečnostních studií CEVRO Institut a bývalým náčelníkem generálního štábu.