Nedávná vášnivá debata ohledně povahy komunistického režimu a kooperace občanů s tímto režimem reprezentována sporem Michala Pullmanna a Michala Klímy ukázala, jak zásadně si dokážeme nerozumět a nejsme ochotni překročit svůj úhel pohledu.

Pullmann argumentuje demokratickými prvky, nikoliv ve smyslu liberální demokracie, ale účasti lidu na rozhodování totalitního vládce. Pojem „demokratický prvek“ funguje jako pověstný rudý hadr na býka. Pullmann chce říct jen tolik, že některé akce, jako např. podpora petice za uložení trestu smrti Slánskému nebyly zinscenované, ale byly výsledkem spontánní iniciativy zdola. Podobně pak jeho tvrzení, že někteří lidé se necítili omezeni nemožností cestovat, protože v něm neviděli žádnou přidanou hodnotu. Resp. jinak, Pullmann se snaží prokázat vnitřní souhlas s režimem. Klíma popírá jakýkoliv vnitřní souhlas s poukazem na absenci svobody rozhodování a poukazuje na svědectví a příklady všech těch, kterým represe komunistického režimu vadili. Nedorozumění vznikla především kvůli mylnému závěru vyvozovanému z jednotlivých tvrzení.

Totalitní režim
Komunistický režim je řazen mezi totalitní režimy, přičemž procházel vnitřním vývojem, od fáze svého nástupu a uchopení moci a s tím spojených represí, a to jen vůči skutečným či potenciálním oponentům. Neoddělitelnou součástí této fáze byly i čistky ve vlastních řadách. Indoktrinace marxisticko-leninským učením byla všude přítomná, stejně jako obraz imperialistického nepřítele. Servírování této ideologie, stejně jako její vnitřní přijetí obyvatelstvem, prošlo vývojem, kdy se ideologie zredukovala na formální hesla, stejně jako postupně zmizeli „věřící komunisté“, tedy lidé upřímně oddaní komunistickým myšlenkám.

Zákeřnost režimu nespočívala jen v čisté počáteční represi, kdy režim neváhal sám iniciovat kauzy, jejichž cílem bylo zastrašit obyvatelstvo v místech, kde se mu ideologicky nedařilo. Smíchal koktejl s využitím pozitivních pojmů, jako je např. sociální spravedlnost a poctivá práce s nenávistí vůči skupině obyvatel. Znárodnění prezentoval jako dobro sloužící pracujícímu lidu. Pod záminkou nastolení sociální spravedlnosti ukradl majetek stávajícím vlastníkům a prezentoval je jako škůdce společnosti. Někteří z nich ztratili i vlastní bydlení, dokonce museli odejít daleko od původního domova.

Následující období probíhalo ve znamení záludnějších metod, kdy režim udržoval nastolenou moc pomocí sofistikovaných metod zastrašování a lákání do ďáblovy pasti. Režim nastolil atmosféru nedůvěry a bonzáctví, kdy promyšleně vytvářel síť donášení, špehování a odměňoval ty, kdo byli ochotni potopit jiného. Systém přesvědčoval občany, že se jim vyplatí, pokud se budou snažit zavděčit režimu a budou s ním kooperovat. Pokud si člověk nechtěl zadělat na zbytečné problémy, zařadil se do davu a snažil se z něj nevyčnívat. Samostatnost a výrazné projevení vlastního názoru mohlo vést k problémům.

Jedním ze znamení doby se stala korupce. Nešlo jen o drobnou korupci, ke které byli nuceni prakticky všichni, a to vzhledem k neustálým problémům se zásobováním i zcela běžným zbožím. Zaplatit obchodníkovi za to, že vám prodá lednici, to je fenomén, který žádný obyvatel fungujícího světa nedokáže pochopit. Bez úplatků a vzájemných protislužeb neexistovalo prakticky nic.

Kromě této běžné provozní korupce existovala i systémová. Od tvrdé represe režim postoupil ke korupčnímu jednání. Pro režim byly efektivnější přizpůsobeni občané než ti, kdo byli paralyzováni strachem. Tvrdou represi proto režim použil jen proti těm, které potřeboval zlomit kvůli jejich pevnému charakteru, odvaze a přísné věrnosti svědomí. Ostatní si kupoval. Za to, že se zařadí a nebudou se zajímat, budou mít práci, možná i nějaké bydlení, a i nějakou penzi. Byl nastolen onen pověstný klid na práci.

Vnitřní postoj k režimu
Pullmannovo tvrzení ohledně absence pocitu omezení svobody provokuje. Odbýt je s tím, že žádná svoboda rozhodování neexistovala je zjednodušující. Z toho, že neexistovala svoboda rozhodování totiž neplyne automaticky, že každý jednotlivec strádal, rozhodně nestrádal stejnou měrou. Nepochybně zcela jinak trpěl komunistickou ideologií nemateriálně založený člověk toužící po poznávání světa, umělec, pro něhož je smyslem života svobodná tvorba, věřící člověk, a zcela jinak materiálně založený člověk, spokojený s dovolenou v Bulharskou a jistotou práce v místní továrně, kde se navíc nepředřel.

Vnitřní vztah ke komunistickému režimu se vyvíjel. Při jeho nástupu existovalo podstatně víc lidí, kteří v něm viděli kladný přínos pro svůj život. Jedna stará paní mě např. přesvědčovala, že její život se díky komunistům zlepšil. Pocházela z Vysočiny, sloužila u sedláka, během dvacátých a třicátých let si na živobytí vydělávala těžce. Argument, že bez komunistů bychom prosperovali lépe než s nimi, na ni nezabíral. Měla se materiálně lépe, a to jí stačilo. Za první republiky lidé jako ona žili skutečně nuzně. Pamatuji na jednou starou selku, která nechápala kladný vztah bývalých čeledínů k režimu. Připomínku, že jejich mzdy byly skutečně nuzné, odbyla se slovy, že jim jejich rodina nemohla platit víc, protože sedláci měli mezi sebou uzavřenou dohody, aby si nepřetahovali lidi.

Režim se postupem doby transformoval do jednoho velkého pokrytectví. Oficiálně byla stále hlásána komunistická ideologie, prakticky jí nikdo nevěřil a systém jel podle vzorců typických pro totalitní režimy. S vírou v komunistickou ideologii to fungovalo stejně jako ve vtipu o práci: „Pracující předstírají, že pracují, a stát předstírá, že je za to platí.“ Bílou vránu bylo možné vidět častěji než komunistu upřímně oddaného oficiální ideologii. Jednoho takové jsem osobně znala. Všichni ostatní na něj hleděli jako na naivního troubu a chudák skončil jako řadový dělník na pile. Na rozdíl od ostatních se totiž nedokázal pragmaticky zařídit, jelikož bral komunistické učení až moc poctivě.

Komunistický režim můžeme charakterizovat jako režim, který soustavně doluje z lidí jejich horší vlastnosti. Fenomén uzavírání smlouvy s ďáblem napáchal obrovské škody na mentalitě ve společnosti a na vztazích mezi lidmi. Mantra nezadělávat si na problémy měla mnoho podob. Od drobných ústupků typu účasti v prvomájovém průvodu či ve volbách, kde nebylo koho volit, ale legitimizovaly komunistické tvrzení o demokratické formě vlády až po ty zásadnější, jakým bylo přijetí členství ve straně.

Mechanismy režimu mistrně podněcovaly k dalšímu kroku, než je prostá smlouva s ďáblem, jejíž uzavření lze vysvětlit nemožností jednat jinak v danou chvíli. Režimní manipulace vytvářela prostředí, kde se dařilo jednání, které vystihuje více než smlouva pojem zalíbení se ďáblu. Právě ona vlastní iniciativa zmiňovaná Pullmannem. Petice za smrt Slánského jsou extrémním příkladem, který přenechávám historikům. Byli jsme však svědky drobnějších aktů servility, které v danou chvíli rozhodně nebyly vyžadovány shora, ale jejichž aktéři doufali v kladné bodíky za příkladnou iniciativu. To bylo třeba důvod, proč místní myslivci vyloučili ze svých řad člena, jehož sestra emigrovala. Byli tak omámeni propagandou, že jako držitelé zbraní musí být mimořádně vzorní. Proč jeden učitel zastrašoval rodiče, kteří posílali děti na výuku náboženství a jiný to nekomentoval? A to ještě v osmdesátých letech.

Tvrzení a závěry
Namísto vzájemného osočování, a zjednodušování diskuse na tvrzení, že komunismus je totalita a nikdo nebyl svobodný, je třeba pečlivě zkoumat závěry vyplývající z jednotlivých tvrzení. To, že existovali lidé, kterým režimní omezení nevadila, nijak komunismus neomlouvá. Omezení základních lidských práv je vždy zásahem proti lidské důstojnosti, byť se ne každého dotýká ve stejné míře. Konkrétně příklad: pokud někdo setrvale nechodí k volbám, neznamená, že tomuto člověku by mohlo být odňato volební právo. To, že někteří občané nepociťovali žádnou újmu, co se týká jejich základních práv, nic nemění na totalitní povaze režimu. Souhlas části obyvatelstva s režimem, resp. schopnost v něm docela konformně žít bez pocitu mimořádné újmy nesmí vést k jeho ospravedlnění. Státní moc musí garantovat svobodu a lidskou důstojnost všem bez rozdílu. Nikoliv jen systém výhod těm, kteří jsou ochotni směnit omezení svých práv za určitou porci materiálních jistot.

Oslavili jsme pád komunismu, a až postupně rozeznáváme, kolik z jeho mentality zůstalo. Dostali bychom se do pasti, kdybychom zůstali u jednoduché narativu my a oni. Z toho důvodu je podnětné znovu se vracet a studovat vztah režimu a obyvatel. Důvodem je rozvíjení bdělosti a obezřetnosti, a především poučení z toho, jak lze ovlivňovat a získávat souhlas. Závěr, že komunismus jako totalita je zhoubný, ale jiné režimy jsou „jen autoritativní“, vede k ukolébání této bdělosti.

Politologové rozlišují totalitu a autoritativní režim v jemnějších nuancích, a proto pozdější komunistické období u nás má blíže autokracii než totalitě. Příchylnosti k ní se zbavujeme těžce. Zajímavé je sledovat, jak postkomunistické země se stále nejsou zcela schopné vyrovnat s touto afinitou. Návyk na zbavení se odpovědnosti a výměna svobody za jistoty se zažrala hluboce pod kůži. Stejně varovným signálem je i to, jak lidé v těchto zemích jsou ochotni snadněji uvěřit, kdo je jejich nepřítelem.

Schopnost konformity s nedemokratickým režimem je varováním i pro budoucnost. Stabilní demokracii zajistí péče o její jednotlivé instituce. Vědomí toho, že lidé jsou svobodni a jsou si rovni v důstojnosti a právech. Význam fungující občanské společnosti a pečlivě vyvážená dělba moci. Aktuální útoky na svobodu jsou paradoxně někdy podnikány ve jménu ještě větší svobody, která ale není svobodou pro všechny, ale ve výsledku znamená vítězství práva silnějšího. Na závěr připomenu výrok B. Franklina: „Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři; svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.“

Marie Kolářová