Dominika Duku znám přes 40 let: důstojnický synek se smyslem pro pořádek a disciplínu; nadaný středoškolský student, který se rozhodoval mezi službou v armádě a kněžstvím. Nakonec - také vlivem dobrých kněží, kteří tehdy v Hradci Králové sloužili, se pokoušel dostat se na tehdy jedinou teologickou fakultu, zpočátku bezvýsledně.


Proto se vyučil zámečníkem a po dvouletce na vojně se na odvolání, pět let po maturitě, dostal na fakultu do Litoměřic. Už v tom se projevila jistá cílevědomost, která ho dost charakterizuje. Velký vliv na něj měl dominikán Metoděj Habáň - proto vstupuje v r. 1968 do tohoto řádu, později se stává provinciálem, 15 měsíců si "odseděl" na Borech. Stálé studium nejen bible, ale i dějin a jazyků a společenských věd mu umožnilo vést na úrovni hradecké biskupství.

V důsledku těchto životních peripetií umí vést dialog s veličinami politickými, vědeckými, náboženskými, ale - protože pracoval řadu let jako řadový dělník - i s "obyčejnými" lidmi. Je otevřený vůči všemu, co je pravdivé a krásné, není omezen jen na úzce církevní problémy, proto má celou řadu přátel i v civilních okruzích (jména není třeba jmenovat, každý zná jeho "konexe"). Libí se mi jeho výrok, že "co prospívá společnosti, prospívá i církvi". Proto v něho věřím a jsem přesvědčen, že jeho přesun do Prahy prospěje nejen církvi a ekumeně, ale celé společnosti, zvláště pokud jde o letité nedořešné problémy vztahů mezi státem a církví.

P. Miloslav Fiala OPraem.

Autor je premonstrátský kněz a duchovní od Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech, bývalý tiskový mluvčí České biskupské konference a ředitel tiskového střediska, bývalý prezident sdružení Česká katolická charita.