Catherine Ashtonová, vysoká představitelka Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a místopředsedkyně Evropské komise

Minulý týden ve čtvrtek jsem se setkala se srbským proreformním prezidentem Borisem Tadičem. Prezident byl v dobrém rozpoložení a měl pro to své důvody. V době, kdy moje letadlo přistávalo v Bělehradě, totiž svět obletěla čerstvá zpráva o zatčení Ratka Mladiče. Nejhledanější muž Evropy se ocitl za mřížemi a nyní má být souzen v Haagu za zločiny proti lidskosti. Souhlasím s prezidentovým názorem, že dopadením Mladiče se Srbsko přiblížilo plnému zapojení do současného evropského dění.

Dopadení Mladiče je významné ze dvou hlavních důvodů. Za prvé je signálem pro všechny masové vrahy, ať se nacházejí kdekoli, že svět nebude jejich zločinům jen nečinně přihlížet. Byl učiněn další krok k tomu, aby ve světě zvítězila spravedlnost nad tyranií.

Za druhé toto dopadení posiluje reálnou naději na trvalý mír na Balkáně. Brzy uplyne sto let ode dne, kdy v Sarajevu padly výstřely, jež daly podnět k zahájení první světové války. Od té doby – a koneckonců i po celá léta předtím – bylo slovo „Balkán“ synonymem pro rozpolcenost, svár a násilí. Nemáme jistotu, že to vše již patří minulosti; nyní je tu však prostor k tomu, aby na místo krveprolití nastoupila politika a dialog.

Bezprostředně po Mladičově dopadení se pozornost médií upírala ke skutečnosti, že byl zatčen v den, kdy jsem se měla setkat s prezidentem Tadičem. Byla jsem obeznámena s podrobnostmi dopadení, a mohu tak s jistotou říci, že časová shoda obou událostí byla naprosto náhodná. Náhodná nicméně není spojitost mezi Tadičovým přáním, aby Srbsko přistoupilo k Evropské unii, a jeho vůlí odstranit skvrnu, jež na Srbsku ulpěla v důsledku činů srbských vůdců v devadesátých letech. Tadić je odhodlán využít demokratické vlny, jež svrhla komunistické, nacionalistické a fašistické krutovlády ve zbytku Evropy.

Mým úkolem je poskytnout mu v tomto úsilí podporu, stejně jako dalším zemím s obdobnými ambicemi. Vzhledem k tomu, že Chorvatsko, jak doufáme, letos dokončí přístupová jednání a Srbsko je – možná spolu s Černou Horou – zahájí příští rok, lze říci, že události nabírají spád.

Před osmi lety se EU v Soluni dohodla, že umožní přistoupení všem zemím v regionu, jakmile splní její standardy. Nepředpokládali jsme, že takový proces bude rychlý nebo snadný. Rány minulosti se hojí dlouho. V celém regionu přetrvávají mnohé nedořešené otázky. Avšak naděje na členství v EU a na sdílení jejích ideálů a prosperity se ukázala být silnou motivací k urovnání dávných sporů. V září loňského roku měla být v OSN projednána kontroverzní rezoluce o přetrvávajícím sporu Srbska s Kosovem. Pozvala jsem tehdy prezidenta Tadiče do Bruselu, abychom si o celé záležitosti soukromě pohovořili během pracovní večeře. Tadić se vrátil domů s tím, že akceptoval změny, jež byly přijatelné pro celé Valné shromáždění OSN. Můj tým nyní zprostředkovává jednání mezi Srbskem a Kosovem ohledně běžných, praktických záležitostí.

Letos v květnu jsem přesvědčila vůdce bosenských Srbů Milorada Dodika, aby netrval na uspořádání referenda, jež by mohlo vést k novému konfliktu. V současné době usiluji o snížení napětí v Albánii.

Ve všech těchto případech vycházíme ze zkušeností získaných v minulých dvou desetiletích. V Bosně a Hercegovině jsme zasáhli pozdě, ale když k zásahu nakonec došlo, vojenští velitelé jako Rupert Smith a diplomaté jako Richard Holbrooke uplatnili sílu mezinárodního společenství k ukončení bojů. Představitelé Evropy jako Javier Solana, Carl Bildt, Paddy Ashdown a Bernard Kouchner se poté zasadili o to, aby se rozepře postupně přesunuly z bitevních polí do jednacích sálů.

Stále však zbývá spousta práce. Členství v EU neudělujeme – a ani bychom neměli udělovat – lehkomyslně. Našimi požadavky jsou plně fungující demokracie, otevřená ekonomika, nestranný výkon spravedlnosti a vymýcení korupce. Nároky, které na kandidátské země klademe, spolu s praktickou pomocí, kterou jim poskytujeme, již přinášejí ovoce. Nejsilnější motivace ovšem přichází zevnitř, od lidí, kteří chtějí změnit svoji vlast a svůj život. V konečném důsledku pak nejde pouze o členství v EU, ale i o mnohem snazší přístup k mezinárodním investicím a vznik příležitostí v oblasti podnikání a růstu – právě těch se totiž regionu výrazně nedostává.

Zlu, které lidé napáchají, se v novinách věnuje mnoho prostoru, ale dobro je mnohdy vtěsnáno do jednoho krátkého odstavce ukrytého kdesi vzadu, případně se o něm nepíše vůbec. Málokdo ví, co všechno učinili prezident Josipović a premiér Kosor pro transformaci Chorvatska nebo jakým způsobem se dnes spolu s Borisem Tadičem snaží vyrovnat s následky srbsko-chorvatského konfliktu. Věřím, že prezident Tadić prokáže stejné odhodlání a velkorysost i při řešení ještě složitější otázky Kosova. A jsem přesvědčena, že v Prištině nalezne partnery dobré vůle.

Neměli bychom se na Balkán dívat růžovými brýlemi. Spory i nadále přetrvávají. Je možné, že politická jednání selžou. Je možné, že opět zavládne násilí. Neměli bychom však ani propadat zbytečnému pesimismu. Prakticky každý, s kým jsem během svých návštěv hovořila, si přeje, aby EU vystupovala aktivněji. Odpovídám jim, že tak rádi učiníme. Ale zároveň jim říkám, že je tu něco, co zajistit nemůžeme. Onou tajemnou přísadou, kterou nedokáže poskytnout žádný cizinec, je vedení – vize budoucnosti a ochota podstupovat pro ni rizika.

Aristoteles prohlásil, že stát je morální entitou. Transformace státu pak potřebuje morální vedení. Existuje reálná naděje, že se ve světle možného členství v EU právě takovýto duch vedení začíná Balkánem šířit. Naším úkolem – a není to úkol jednoduchý – je přispět k tomu, aby přetrval.

Text poskytlo Zastoupení Evropské komise v České republice