José Manuel Barroso, předseda Evropské komise

Klima se mění ještě rychleji, než jsme se domnívali před dvěma lety. Budeme-li pokračovat v zaběhnutých kolejích, dojde téměř jistě během tohoto století k nebezpečné, ba dokonce katastrofální změně klimatu. Tento problém je nejdůležitější výzvou, jakou naše generace politiků řeší.

Pokud se týká nadcházející kodaňské konference, mám v současnosti značné obavy. Jednání se v tuto chvíli nebezpečně přiblížila k mrtvému bodu a takováto patová situace může mít mnohem horší důsledky než prosté přerušení jednání, která můžeme obnovit v příštím roce. Hrozí nebezpečí, že jednání zkrachují v hořké atmosféře, pravděpodobně i z důvodu hlubokých rozporů mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. Právě teď si svět nemůže takový katastrofální výsledek dovolit.

Doufám tedy, že tento týden, kdy čelní světoví představitelé v New Yorku a Pittsburghu nahlížejí do propasti, si společně uvědomíme, že se musíme aktivně zasloužit o tom, aby jednání pokračovala.

Teď skutečně není čas blufovat. Je třeba položit nabídky na stůl, a to nabídky tak ambiciózní, jak nám náš politický mandát umožní. Přesně to Evropa učinila a bude v tom pokračovat.

Je proto především třeba nalézt jádro možného kompromisu, který by přesto mohl vést k dobrému výsledku. Na tomto místě bych rád zdůraznil, že podle mého názoru může být setkání světových představitelů zde v New Yorku rozhodující.

První část kompromisu vypadá takto: všechny rozvojové země musí jasně vysvětlit své plány ohledně střednědobého snižování emisí, jakož i prokázat nezbytné vůdčí schopnosti, obzvláště s přihlédnutím k naší odpovědnosti za emise v minulosti. Chceme-li do roku 2050 dosáhnout alespoň 80% snížení emisí, musí rozvinuté země usilovat o jejich snížení o 25–40 % do roku 2020. EU je připravena přikročit ke snížení emisí z 20 % na 30 % za předpokladu, že ostatní vyvinou srovnatelné úsilí. Za druhé, rozvinuté země musí v tuto chvíli výslovně uznat, že my všichni musíme hrát výraznou roli při financování opatření ke zmírnění dopadu změny klimatu prováděných rozvojovými zeměmi a k přizpůsobení těchto zemí. Aby se tyto země se změnou klimatu vypořádaly, budou podle našeho odhadu do roku 2020 potřebovat zhruba dalších 100 miliard EUR (150 miliard USD) ročně. Část této sumy poskytnou hospodářsky vyspělé rozvojové země samy. Největším dílem by měl přispět trh s uhlíkem, pokud budeme mít odvahu vytvořit ambiciózní globální režim.

Část finančních prostředků, které rozvojové země potřebují, však bude muset plynout z veřejných financí rozvinutých zemí, přičemž do roku 2020 se bude jednat možná o 22 až 50 miliard EUR (30–70 miliard USD) ročně. Téměř polovinu této částku bude nezbytné věnovat opatřením pro přizpůsobení se, přičemž přednost budou mít nejohroženější a nejchudší rozvojové země. V závislosti na výsledku jednání o mezinárodním sdílení zátěže může podíl EU činit mezi 10 % až 30 %, tj. do 15 miliard EUR (22 miliard USD) ročně. Jinými slovy, ve střednědobém výhledu budeme muset být připraveni výrazně přispívat, a také budeme muset počítat s krátkodobými finančními injekcemi pro rozvojové země, pravděpodobně od příštího roku. Těším se, že tuto otázku projednáme s představiteli EU na našem setkání na konci října.

Potřebujeme tedy prokázat, že tento týden jsme připraveni zabývat se finančními otázkami. Naproti tomu rozvojové země, alespoň ty z nich, které jsou po hospodářské stránce nejrozvinutější, musí mnohem přesněji sdělit, co jsou připraveny vykonat ke zmírnění emisí uhlíku v rámci mezinárodní dohody. V současnosti již opatření na vnitrostátní úrovni ke snížení emisí uhlíku zavádějí, je ale nezbytné, aby toto úsilí ještě vystupňovaly, což platí zejména pro nejvyspělejší rozvojové země. Je pochopitelné, že tyto země zdůrazňují, že provádění takovýchto opatření je podmíněno dostupností finančních prostředků z obchodování s uhlíkem z bohatého světa, jak bylo dohodnuto na Bali. Země rozvinutého světa však nebudou moci poskytnout finanční prostředky, nebudou-li přijaty žádné závazky k provedení uvedených opatření.

Do kodaňské konference zbývá méně než 80 kalendářních dnů. Po setkání v Bonnu minulý měsíc má návrh znění úmluvy asi 250 stran, což znamená spoustu možností a houštinu hranatých závorek. Pokud toto nevyřešíme, hrozí nebezpečí, že se stane nejdelším dopisem na rozloučenou na globální úrovni.

Tento týden v New Yorku a v Pittsburghu bude klíčový, mimo jiné protože se ukáže, do jaké míry jsou vedoucí světoví představitelé připraveni do těchto jednání investovat, aby dosáhli dobrého výsledku. Je to jednoduché: žádná dohoda bez peněz, žádné peníze bez opatření!

Kodaň je rozhodující příležitostí, jak se společně vydat na takovou cestu, kdy se emise udrží na takové úrovni, aby se globální oteplování udrželo pod dvěma stupni Celsia (3,6 stupně Fahrenheita). V New Yorku tento týden musí tedy začít protiútok.

Text poskytlo zastoupení Evropské komise v České republice