Filip Dimitrov, bývalý bulharský premiér a později europoslanec.

První dvě části tohoto textu najdete ZDE a ZDE.

Existuje možnost „Rudohnědé internacionály“?

Jako všechno v sovětském Rusku byla i síť bývalé Komunistické strany financována a propojena se státem. O dvacet let později může být kterákoliv její část, jež stále ještě existuje, mnohem lépe provozována ruskými státními strukturami než Džuganovovou stranou.

Ruská mafie nyní nemá žádné formální spojení s ruským státem, ale její schopnost organizace se státu téměř vyrovná. Skupiny organizovaného zločinu po celé východní Evropě už předvedli svůj podíl na vyděračství, násilí, korupci a vraždách, někdy pod vedením ruské mafie. Avšak jak počáteční impuls tak počáteční financování všech těchto organizací bylo poskytnuto jednotlivými komunistickými stranami a státy, zejména jejich nejmocnějšími strukturami: KGB a jejími dceřinými agenturami.³²

Naštěstí pro svět, jako většina komunistických počinů ani KGB nebyla příliš schopná. Asi to bylo způsobeno tím, že na jedné straně prakticky cokoliv v komunistickém státě mohlo být použito pro jeho cíle a na druhé straně nebylo záměrem, aby nějaká instituce trpěla následkem nějakého selhání.³³ A přece byla KGB a její dceřiné agentury schopny udržovat síť, která zahrnovala jak ideologické tak provozní kontakty s teroristy, organizovaným zločinem (zejména překupnictví drog a zbraní) a dalšími bojujícími skupinami, i když jejich ideologie byly v opozici vůči jejich vlastní (např. Šedí vlci v Turecku)³⁴ nicméně byli stále připraveni ke spolupráci proti společnému nepříteli, který byl obyčejně definován jako globální imperialismus. (Zde opět byl tento termín použit v přísně leninském smyslu ve významu nejpokročilejších demokratických zemí Západu.) Představa, že tato síť prostě zmizela – a představa, že KGB prostě zmizela – je sotva realistická. Míra, do jaké je tato síť schopna působit problémy ve větším měřítku závisí na postoji hráčů vůči široké spolupráci a na různých populistických, teroristických, zločineckých a rudohnědých silách.

Problematika společného jazyka je jak snazší tak komplikovanější než problematika „technické spolupráce“. Snazší je v tom, že i když neexistuje žádná společná konstruktivní idea, některý politický jazyk lze organizovat kolem sdílené nenávisti ke společnému protivníkovi. Stačí poslouchat s jakým nadšením jsou na Spojené státy vrhána obvinění všemožného druhu. Hlavní lingvistické komponenty tohoto jazyka nenávisti jsou známé už několik desetiletí, ne-li století: cynický vlastní zájem, neoprávněně užívaná pozice, vykořisťování a ignorance potřeb a práv ostatních. Aby to znělo politicky, je třeba přidat příchuť určité vědeckosti. Když je vědecký rasismus zastaralý, zůstává jedinou možností marxistický žargon. Jak už bylo zmíněno výše, je hojně rozšířený a zvládnutý (ať už oblíbený či neoblíbený) v důsledku záměrného vzdělávání lidí v bývalém komunistickém světě, kteří jsou dnes ve věku kolem nebo přes čtyřicet let.³⁵

To, co činí celou problematiku jazyka komplikovanější je potřeba použít jej jako základ pro vzájemné porozumění široké palety lidí z levice, jejichž bdělost tak může být umenšena. Je-li ho příliš mnoho, nepomáhá, nicméně k ničemu je i jeho nevyhnutelné míšení s nacionalistickými a antikomunistickými promluvami. Zde opět povstává zvláštní kouzlo Ruska – pouze Rusko dokáže být přesvědčivě levicové i pravicové, neschopné být kdy nacistické nebo nadále komunistické a přece ex-komunistické a neonacionalistické (abychom se vyhnuli rozpakům ze slov nacistický a národně socialistický).

Jinými slovy, mluvím-li o rudohnědé internacionále, nemám na mysli nějakou organizaci, ale spíše určitý modus co-operandi směřující k destabilizaci Západu destabilizací jeho hlavní části - Evropy. Jeho společnou motivací není nějaké výsadní právo ale sdílená nenávist. Neřídí se nějakými pravidly, ale logikou opozice vůči hodnotám Západu, jenž obviňuje ze všech hříchů (např. nedemokratické chování, zneužívání lidských práv, nelítostné vykořisťování a podpora represe). Jeho cílem není překonání vojenské nebo ekonomické síly Západu, ale – v globálním světě – narušení schopnosti jeho kooperace, účinnosti a možnosti spolehnout se sám na sebe.

Role Cháveze

Populismus potřebuje novou krev: Sovětský Komsomol, Putinovi Naši, Hitlerjugend, Chávezovi Rudé košile či různí skinheadové. Potřebuje také expandovat. Militantní islám expanduje stejně jako skinheadi. Ale nic nepřinese takový zápal jako nová prosperující země, které se připojí ke klubu a je schopna ovlivnit ostatní přátelsky podanou rukou ke spolupráci a pomoci. Chávezova Venezuela plní tuto roli a její schopnost ovlivnit okolní země už se ukázala jako notorická.

Nedávno se připojil ještě vojenský rozměr. Společné vojenské cvičení Ruska a Venezuely asi nepředstavuje příliš velkou hrozbu pro Americký kontinent, ale bezpochyby má symbolický význam, zejména po ruské invazi do Gruzie. Je to dobrý důvod, proč se starat o Chávezovu výhru (nebo krádež?) referenda, jež mu umožní kandidovat do dalšího období.³⁶

Perspektiva současnosti: Plyn a finanční krize

Všechny tyto starosti se zdají být méně důležité ve chvíli, kdy cena plynu a ropy dramaticky klesne, což nevyhnutelně postihne schopnost buď Ruska nebo Venezuely uplatnit svůj vliv. Prozatím však Rusko dokázalo získat další bod. Konflikt s Ukrajinou o ceně plynu, který zablokoval tok této cenné komodity do Evropy, neovlivnil pozitivně ruskou reputaci. Putin evidentně neočekává a ani se nestará o obdiv; potvrdila to invaze do Gruzie. Nicméně účinek těchto aktivit lze změřit nechutí Evropské unie a NATO na další rozšíření. Invaze tuto nechuť nutně ještě zvýšila.

Nebylo to přesně to, po čem Rusko toužilo? Je Ukrajina schopna přestát v klidu svoji pozici prostředního státu mezi Západem a Ruskem, zejména při řádící ekonomické krizi? A pokud ano tak na jak dlouho? Pokud podlehne Rusku, učiní to život sousedních nových demokracií snazší nebo snad ještě obtížnější? Mělo by to stejný účinek i na EU?

Zranitelnost západní demokracie po pádu berlínské zdi a šance nové totality

Rudohnědí populisté z Evropy ani jejich ruští protějškové se nechystají obsadit východní Evropu. Mohou jí jen zkomplikovat život a rozhodování. Západ je světem určitých hodnot. Lidem je vnutit nemůže, a proto místo toho potřebuje, aby je lidí sdíleli dobrovolně. To, co komunisté nazývali ideologickým bojem a co používali k ospravedlnění praktik tajné policie a koncentračních táborů existovalo v přesně opačné podobě – byl to Západ, který byl pod ideologickým tlakem jak nacismu tak komunismu a posléze si dokázal zachovat nadřazenost svých hodnot. Tahle soutěž však nikdy nekončí.

Nová vlna populismu, kterou lze vysledovat v Rusku a v nových demokraciích je nejdůraznějším výrazem rudohnědého fenoménu. Kombinací nacistických a komunistických myšlenek poskytuje platformu k útoku na hodnoty Západu. Slouží také k posunu zájmu veřejnosti od politické agendy nových demokracií dovnitř těchto zemí uvedením jazyka, který nejlépe ovládají oni sami a ex-komunistické strany (které často přisluhují Rusku, i když nejsou tak zjevně protizápadní). To dává ex-komunistickým stranám novou legitimnost a usnadňuje jejich integraci do evropských a mezinárodně socialistických struktur. Samozřejmě, že tam vstupují se svými zděděnými hodnotami.³⁷ Dříve nebo později to patrně postihne i agendu Evropské unie. Už nyní to činí lety na Guantanamo mnohem důležitějším – nebo alespoň trvalejším – tématem než nájezdy na Gruzii.

Opakující se obvinění proti Západu z jeho vlastních řad plní svoji roli. Záleží však na míře. Pokud noví populisté, ex-komunisté a několik socialistů přijdou a budou hlásat stejná obvinění, šance, že se jim podaří způsobit zmatek, značně roste.

Jen sotva si dokážeme představit, že by byl Západ napaden. Ale dokážeme si představit, že bude rozdroben, zrušen? Západ, který se rozpadá nebo má pocit, jako kdyby se rozpadal nebo alespoň vypadá, že se rozpadá – není toto cílem postmoderní totality? A dokáže nám východoevropský populismus naznačit, jak to asi bude pokračovat v budoucnu?
__________________

Poznámky:

³² Christo Christov, The Secret Life of Picadilli (Sofie, Bulharsko: CIELA, 2008), 57-63.

³³ Momchil Metodiev, The Role of State Security in the Communist State (Sofie, Bulharsko: CIELA, 2008), 141.

³⁴ Stále se diskutuje o tom, zda se bulharská KGB přímo podílela na pokusu o atentát na Papeže Jana Pavla II. Nesporné je, že Mehmet Ali Aga, střelec a člen Šedých vlků, navštěvoval Bulharsko a že teroristé jako on byli bulharskou KGB vítáni.

³⁵ Časté používání komunistických klišé prominentními demokratickými vůdci v nových demokraciích by mohlo být námětem samostatné studie.

³⁶ Alen MacPherson, „Anti-Americanism in Latin America and the Caribbean,“ v Krastev a MacPherson, The Anti-American Century, 49-76. Je překvapivé, že ještě v roce 2007 byli lidé, co prohlašovali, že ve Venezuele nejsou žádní političtí vězni. Příklady politických vězňů jsou Bizon Moreno, který se stále ještě skrývá na papežské nunciatuře v Caracasu poté, co byl obviněn ze znásilnění, i když byl v tu chvíli na míle daleko, a Eligio Cedeño, finančník obviněný a uvězněný za podporu opozice. A přece je Chávezův režim všeobecně brán tak, jako kdyby nebyl čistě totalitní.

³⁷ Dobrým příkladem tohoto trendu je knížka předsedy Bulharské socialistické strany (ex-komunistické) Sergeje Staniševa s názvem Proč jsme socialisté (2008). V odvážné kombinaci uvádí jména mezinárodních teroristů a politickým masových vrahů (např. Che Guevara a Georgij Dimitrov) se jmény postav bulharského národního obrození z 19. století (např. Christo Botev a Tonka Obretenova) a vůdci současného evropského socialistického hnutí (např. Tony Blair a José Manuel Baroso) a (pokud je mi známo) tak žádný aktivní evropský politik nevyjádřil ani kapku rozhořčení.