David Miliband, britský ministr zahraničí

Vzpomínám si na jedno setkání z 80. let minulého století. Setkal jsem se tehdy s velkým francouzským politilogem Raymondem Aronem. Hovořil se mnou o nebezpečí „zanedbání z dobrého úmyslu“, které hrozí v politice, když jsou dobré úmysly neutralizovány nedostatkem soustředění. To je právě nebezpečí, jemuž dnes čelíme v oblasti boje proti klimatickým změnám.

Za necelé tři měsíce budou na schůzce OSN v Kodani učiněna rozhodnutí, která ovlivní budoucnost planety. Dohoda v Kodani je však ohrožena, a to nejvíce tím, že mezi prioritami zotavení se z hospodářské krize, situace v Afghánistánu a nešíření jaderných zbraní si celou velikost problému uvědomíme, až když bude pozdě. Aby se toto nebezpečí zažehnalo, britská vláda začátkem měsíce zahájila novou diplomatickou iniciativu s evropskými kolegy z Francie, Finska, Dánska a Švédska. Spolupracujeme ve čtyřech liniích.

Zaprvé se musí změny podnebí vyjmout z kategorie „Životní prostředí“. Dohodnout se není jenom dobrý nápad, ale naprostá nezbytnost z hlediska národní bezpečnosti a trvale udržitelné hospodářské obnovy ve střednědobém horizontu, která je stejně důležitá jako boj proti terorismu. Vysoké ceny ropy a potravin započaly dnešní hospodářskou krizi tím, že nakumulovaly celosvětovou finanční nerovnováhu a zvedly úrokové sazby. Nedostatek zdrojů je vedle nedostatku úvěrů druhým zdrojem krize. Změny podnebí budou mít za následek hromadnou migraci, sucha a nedostatek vody, což bude způsobovat napětí a konflikty národní i mezinárodní. Rada bezpečnosti OSN se zatím globálním oteplováním nezabývá, ale bude muset, pokud se neomezíme v produkci kysličníku uhličitého.

Zadruhé potřebujeme takovou dohodu, která projde jednoduchou zkouškou: Povede k životu ve světě, kde teplota nestoupne o víc než 2 ◦C? Většina diplomatických jednání končí kompromisem. Ani v tomto případě to nebude jiné. Jedinou oblastí, kde bychom kompromisy dělat neměli, je velikost plánů, které má dohoda z Kodaně obsahovat. Klimatické změny nejsou lineární jev. Zvýší-li se teplota o více než dva stupně, mohou být podle vědců dopady na planetu katastrofální. Navíc by mohly vytvořit nežádoucí cykly, které způsobí prudké změny podnebí jako tání věčně zmrzlé půdy.

Zatřetí největší překážkou na cestě k dohodě v Kodani je hledání spravedlivého rozložení zodpovědnosti mezi rozvinuté a rozvojové státy. Bohaté státy nesou za problém historickou odpovědnost a v současnosti mají mnohem vyšší emise v přepočtu na obyvatele. Rozvojový svět však bude odpovědný za nárůst emisí v budoucnu a klimatické změny mu způsobí největší škody. Odstranit tuto překážku bude náročné, přestože cesta je jasná. Rozvinuté státy musejí do roku 2020 snížit své emise o 25 až 40 %. Musejí poskytnout finance a technologie, které chudším zemím umožní získat nízkoemisní zdroje energie a přizpůsobit se těm klimatickým změnám, které již nelze odvrátit. Na oplátku nelze od chudších zemí očekávat, že na současné úrovni rozvoje sníží své celkové emise. Musejí se nicméně zavázat k ověřitelným změnám svého emisního profilu směrem od obvyklého nárůstu emisí CO2.

Začtvrté musíme změnit taktiku. Klimatické změny nejsou hra s nulovým součtem, a proto bychom neměli používat taktiku, jako kdyby byly. Pokud odhalíme karty až při jednání v Kodani, abychom od ostatních států získali co největší výhody, buď žádné dohody nedosáhneme, nebo nebude dostatečně ambiciózní. Budou-li chudé státy vědět, že bohaté země jsou připraveny nést odpovědnost, věřím, že se budou snažit se jim vyrovnat. V období před schůzkou v Kodani musíme vzbudit důvěru a vůli ke změnám. To je přesně význam rozhodnutí nové japonské vlády přejít od závazku osmiprocentního snížení emisí do roku 2020 ve srovnání s rokem 1990 k závazku snížit emise o 25 %. V následujících 3 měsících potřebujeme více zásadních kroků. Jak tvrdí předseda britské vlády, musíme chudším zemím učinit finanční nabídku v hodnotě až 100 miliard dolarů ročně do roku 2020, aby mohly zahájit přechod na nízkoemisní rovoj.

Británie je odhodlána jít v této věci příkladem. Jako první stát na světě jsme si stanovili právně závazný cíl snížit emise do roku 2020 o 34 % v porovnání s úrovní z roku 1990, a o 80 % do roku 2050. Vliv Británie se však může ještě znásobit v rámci celoevropského úsilí.

V Evropské unii funguje první trh s emisními povolenkami na světě, s jehož pomocí se finanční prostředky přelévají do chudších zemí, kde je snižování emisí nejefektivnější. EU tvoří největší jednotný trh na světě. Stanoví-li standardy pro výrobu automobilů či lednic, má dostatečnou sílu na to, aby motivovla výrobce ke změnám. EU je druhým největším dárcem rozvojové pomoci na světě. Pokud sestaví klimatický finanční balíček, může rozvojové státy motivovat k činům. Navíc se do prosince uskuteční 6 vrcholných schůzek mezi EU a ostatními velkýmy světovými hráči. Na těchto shcůzkách je třeba hovořit i o těchto změnách. Evropské unii nadto velké projekty svědčí – mír a usmíření po druhé světové válce, jednotný trh, euro a rozšíření. Další velký projekt EU – environmentální unie – urychlí příchod éry bez kysličníku uhličitého.

Řešení klimatických změn má vědecké, ekonomické a technologické aspekty. Nyní však dohoda závisí na politicích. Potřebujeme energický přístup a potřebujeme jej co možná nejdřív.

Text poskytlo britské velvyslanectví v Praze