Přečetl jsem si jeden z nedávných rozhovorů Karla Schwarzenberga, předsedy "pragmatické strany", jak svoji domovskou stranu sám onálepkoval, a nestačím se divit.


Opakovaně o Věcech veřejných mluví jako o straně dobré leda tak pro hlasy a podporu, o straně, která je užitečná jen pro zachování vládní moci. Povýšenecky častuje Věci veřejné příměry mírně populistická, bez programu, trpěná.
Opominu, že bych čekal, že po roce vládní spoluodpovědnosti se předseda koaliční partaje seznámí s volně dostupným volebním manifestem Věcí veřejných či dalšími velmi konkrétními dokumenty VV, nebo že navštíví véčkařské webové stránky, kde je prezentována roční bilance dosažených výsledků VV jak v legislativě, tak v plnění našich programových priorit.
Navíc každou středu na vládě je svědkem vyjednávání a bilance úspěchů jednotlivých ministrů, tedy i našich. Ve Sněmovně má možnost sledovat činnost i zákonodárců klubu Věcí veřejných.
Jediné v čem souhlasím – opravdu nejsme stranou ideologickou, stranicky vyhraněnou. Ale co je na tom špatného? Sám jsem šel do politiky bojovat s korupční hydrou a klientelistickou sítí, ale i s věčnou ideologickou nesnášenlivostí, prázdným doktrinářským tlacháním a nálepkováním, které blokuje českou politiku. Náš program vynikal a nadále vyniká konkrétním věcným a lidským přístupem. Snad i srozumitelností. Pro prosazování našich předvolebních slibů rozhodně nepotřebujeme žádný prázdný -ismus za názvem strany. Náš volič po tom ani nevolal.
Jsem přesvědčen, že mnohem víc pro občana znamená zrušení poplatku za položku na receptu, prosazení bezplatnosti amalgámových plomb, zvýšení slevy na dítě nebo zavedení trestní odpovědnosti firem, přísnějších trestů pro úředníky či nového zákona o veřejných zakázkách.
To jen namátkou z řady námi prosazených konkrétních zlepšení situace v této zemi. Pro kvalitu života české společnosti to má větší význam než rádoby vědecké disputace, jak moc jsme konzervativní, liberální, či prostě jiní.
Je zajímavé, že TOP 09, která o sobě ráda prohlašuje, že je konzervativní, měla takový problém účinně zdanit hazard, toleruje spoustu daňových výjimek, zapomíná na mezigenerační solidaritu, kterou jsme vyjednali v rámci důchodové reformy, toleruje požadavky na drakonické škrty v českém školství. U tohoto se již koaliční předák nepozastavuje, ač filozofie konzervatismu je zcela opačná.
Velmi se mě dotýká, jako člověka, který vyznává přímý a otevřený přístup, když někdo mě či politickou stranu, kterou hájím, označuje za trpěného partnera, spolupracovníka do počtu. Navíc bokem, ne u vyjednávacího stolu, kde se naopak mluví zcela odlišně. Vzkazuji našim partnerům v kabinetu: spolupracujme buď jako rovný s rovným a plnohodnotně, nebo nijak. Neexistuje nic mezitím. Nepřispívalo by to zdravým politickým poměrům.

Komentář vyšel v deníku Právo