Silnice, sysel, SUVčka.

Nedávno médii proběhlo, že ochránci přírody ze Šumperka podaným rozkladem zbrzdili stavbu dvou úseků dálnice D35 na Svitavsku. Neznáme-li detaily případu – a já je jako sice zelený, ale nečlen místního ochranářského svazu neznám –, můžeme si k tomu aspoň vyměnit obvyklé floskule. „Ekomagoři zase kvůli nějakému syslovi znepříjemňují život obyčejným lidem.“ A proti tomu „Kdyby stavebník nezkoušel obcházet pravidla, nikdo by ho nezdržoval.“ Každopádně se spor odehrává v českém právním rámci, který definuje strany sporu i opravné prostředky, po kterých mohou v případě nespokojenosti sáhnout.

Někdy se právní a instituční rámec ukáže být nedostatečný (jako třeba v případě otrávené Bečvy). Někdy ve veřejné rozpravě natolik dominuje zájem některé strany, že se prosadí změna tohoto rámce. Dočasně zvítězí „příznivci sysla“, nebo naopak „fanoušci motorů“. Nebo jiné výstavby. I to se u nás, na rozdíl od některých nedalekých států, děje v rámci předvídatelného právního státu. (O sysla samozřejmě v aktuálním případě vůbec nejde, používám ho jen jako zkratku.)

Zrovna v otázce výstavby silnic ale, domnívám se, jeden posun v rovnováze nastává, a je to posun generační. Dnešní mladá generace oproti předchozím ve výrazně větší míře odmítá individuální automobilovou dopravu. A rovnou tu pomiňme motivaci ekologicko-ideologickou. Ta je sice nasnadě, ale k neochotě přepravovat se někam vlastním autem leckomu stačí i ekonomicko-bezpečnostní úvaha.

Hustota provozu na dnešních silnicích je nesouměřitelná s dobou normalizace, kdy si řidičské oprávnění pořizovala generace mých rodičů. Chyby se stávají každému, k ničivé nehodě není nikdy příliš daleko. A do toho absurdní trend tvarového i hmotnostního nafukování nových aut, z důvodů módy i pasivní bezpečnosti těch uvnitř. Na silnicích neustále roste podíl vozů SUV, což znamená nejen horší výfukové emise, spotřebu a otěr z pneumatik, ale také horší následky pro každou protistranu případné srážky. Zkuste si představit, v jaké oblasti těla se s nešťastným chodcem střetával starý favorit a v jaké dnešní luxusní poloterénní koráb. To první se děje někde u kolen, to druhé spíš ve výši pasu, při dvojnásobné hmotnosti auta...

K tomu ekonomika provozu vlastního auta v nejširším smyslu: osvojení řidičských dovedností, pořízení auta, péče o něj, parkování a stálá zodpovědnost za bezpečnost, to všechno představuje finanční a mentální náklady, které jsou pro mladou rodinu bez přehánění zařaditelné někam mezi pořízení velkého psa a další dítě do rodiny. Pokud si mladí mají na dnes pořízení vlastního bydlení vyhradit přinejmenším několik milionů, najde se ještě dalšího třičtvrtě milionu na auto, ve kterém nebudou méně těžcí a chránění než ostatní? (A vejde se ten vůbec ten krám do garáže, kterou předkové stavěli pro žigulíka?)

Ne každý chce tolik obětovat pouhému pohodlí přepravy, pokud má ve svém okolí aspoň trochu přijatelnou veřejnou dopravu. A z naznačené spleti otázek bezpečnostních, ekonomických i – málo platné – ekologických snad ani jiné individuální východisko není. Aspoň ne pro mladou generaci ve městech, čímž dnes už zdaleka nemyslím jen ta největší.

V rovině veřejných silničních staveb, jejich povolování a financování to ovšem celé bude znamenat vychýlení ve prospěch zmíněných „příznivců sysla“. Kdo totiž po silnicích nejezdí pravidelně vlastním autem, ten jejich stav a kapacitu osobně nepociťuje jako prvořadou otázku. Svůj podíl na tom přitom mají všichni ti, kdo si jen důvodu prestiže na běžné silniční ježdění pořizují poloterénní auto (a řidiče slabších povah tak z provozu pomalu vytlačují). S trochou cynismu se dá tedy říct: Máte terénní vůz? Dostanete k němu terénní silnici.