V jednom okresním městě stojí panelák o 16 bytech. V tom paneláku hledají domovního důvěrníka.

Zručnost se prý nevyžaduje, měla by to být především dobře dostupná kontaktní osoba vybavená telefonem a seznamem užitečných čísel. Zájemce o funkci ale chybí. Vlastníci bytů v domě se zhruba řečeno dělí na: 1) ty, kteří už to dělali, 2) ty, po kterých to vzhledem k věku nikdo nemůže chtít, 3) ty, kteří v domě nebydlí a byty pronajímají.

Zkusili se zeptat dokonce i nájemníků. Nájemníci se jim pochopitelně ve vší zdvořilosti vysmáli. Ani po letech vám nejsme dost dobří na to, abychom dostali smlouvu na dobu neurčitou, ale budeme se vám starat o majetek?

Jako většina problémů, i tento je převoditelný na peníze. Odměna za domovnictví se patřičně navýší a nakonec se toho někdo chopí – možná to bude někdo z vedlejšího vchodu, v horším případě úplně odjinud. Každopádně je to další náklad spojený s vlastnictvím. Někdejší komunita družstevních nájemníků, střídajících se v úklidu chodeb a bez řečí přebírajících domovnictví (jakkoli neidylické toto uspořádání za socialismu bylo), už tu není. Místo ní je tu soubor jedinců, kteří využívají služby a prakticky se neznají. Za služby se samozřejmě platí.

Právě tuto zimu se ve stejném domě rozpadla dlouholetá praxe ohledně odklízení sněhu. V obvyklém rozpisu zjevně nemají být staří a nemohoucí. Nikdo si však tentokrát netroufl vyhodnotit, kdo přesně to je, a proto rozpis letos chybí.

Jsou to všechno jen drobnosti. Zvykáme si ale nemovitosti používat jako pokladničku a o to méně nám možná budou sloužit k bydlení.