V jednom paneláku na maloměstě žijí manželé, důchodci před sedmdesátkou. Žijí ve vlastním čtyřpokojovém bytě s devadesátimetrovou výměrou. Tři děti jsou dávno z domu, manželé tu žijí sami.

Byt je neustále čistý jako klícka. Uklízí prakticky jen žena. Byla vychována v době, která zdědila buržoazní nároky na úroveň domácnosti i představy o rozdělení rodinných úloh, ale ne už příslušné množství domácího služebnictva. Sama tedy žehlí prostěradla, ponožky, utěrky, vysává koberce, pravidelně myje okna a pere záclony. K smrti ji to zmáhá. Stěhování do menšího ale není v plánu. Občas totiž přijedou vnoučata. To – zhruba jeden víkend za čtvrtletí – jsou jediné chvíle, kdy čtyřpokojový byt dochází plného využití.

Případnému stěhování stojí v cestě i další překážky – nejen zvyk, ale také množství nábytku a bezpočet dalších nahromaděných předmětů. O jednom každém z nich by bylo nutno rozhodnout a něco s ním fyzicky provést. A konečně neustálý stres z tržní situace – každý ví, že prodat se dá ve špatnou dobu, ale nikdo samozřejmě neví, zda je to právě teď. Možná že manželé z těchto důvodů ve své stále méně vyhovující nemovitosti dožijí. Majetek, s nímž nelze naložit jinak než jako s celkem, se stává břemenem.

Mohlo by to být ještě horší. Mohlo by tu být pár pragmatických potomků-dědiců, kteří by už za života starých rodičů považovali nemovitost prakticky za svou. Kteří by měli silné názory na to, jak má být jejich dědictví opatrováno.

Až 89 % českých občanů si prý myslí, že vlastní bydlení je ideální způsob, jak se zajistit na stáří. Inu, jak se to vezme.