Už tři čtvrtě roku trvající hospodářská recese významně dopadá na většinu oblastí české ekonomiky. Mezi nejvíce postižené patří především domácí trh práce. Účet, který na něm krize zatím zanechala, je skutečně vysoký. Za posledních deset měsíců se fronty na úřadech práce prodloužily o 150 tisíc lidí a celkový počet nezaměstnaných se rychle blíží půlmilionové hranici. Předpovědi na další měsíce se od sebe přitom liší pouze tím, jak rychle se bude situace zhoršovat.

Nejlepší možností, jak nárůst nezaměstnanosti během krize výrazně zbrzdit, je přijetí komplexní novely zákoníku práce vedoucí k jeho větší flexibilitě. Ta by podnikům povolila svěrací kazajku současných zákonů a umožnila lépe dýchat s trhem v rychle se měnících podmínkách.
O nutnosti novelizovat zákoník se intenzivně diskutuje již léta. Konkrétních výsledků se ale podniky zatím nedočkaly. Jedním z hlavních důvodů byly obavy některých politických stran a odborů, aby podniky flexibilnějšího zákoníku nezneužívaly v neprospěch zaměstnanců.

Dosavadní průběh krize ale všem poskytl jasný důkaz, že něco takového rozhodně nehrozí. Přestože většina firem bojuje s prudkým poklesem zakázek, propuštění je vždy až tím posledním řešením. Vedle obyčejné lidské slušnosti za tím stojí i pragmatické důvody. Až krize skončí, musely by firmy o propuštěné opět bojovat a složitě je získávat zpět. Proto raději zkracují pracovní týden, odstavují výrobu, financují rekvalifikace a domlouvají se svými zaměstnanci zmražení platů. Přitom však narážejí na rigidní zákoník práce, který jim uzavírání podobných dohod komplikuje a paradoxně tak často přispívá k dalšímu propouštění.
Jednání o novele zákoníku, kterou před pár týdny představil ministr práce a sociálních věcí, nebudou jednoduchá. U takových bodů, jako je výpověď bez udání důvodu, byť doprovázená přiměřeným počtem platů, se bude shoda hledat velmi těžko. I kdyby se však nenašla vůbec, nesmí kvůli tomu být shozena ze stolu celá novela. Většina návrhů totiž rozhodně nepředstavuje ohrožení sociálního smíru a ve světě se osvědčily.

Jako příklad lze uvést takzvaná konta pracovní doby. Tento nástroj by firmám umožnil ponechat své zaměstnance během krize doma za běžný plat, přičemž ztracené hodiny by si napracovali, až by firma dostala nové zakázky. Neodpracované hodiny i přesčasy by tedy lidem spadaly do jakéhosi osobního konta, které by mělo víceletou platnost, aby se dokázaly vyrovnat i větší výkyvy. Možnost takto upravovat pracovní dobu by přitom nijak neohrozila sociální práva zaměstnanců. I nadále by platila všechna zákonná omezení o maximálním počtu odpracovaných hodin nebo přestávkách na odpočinek a jídlo. Dostatečným důkazem pro české odbory, že konta pomohou všem, by snad mohla být plná podpora jejich kolegů v Německu, kde toto opatření úspěšně funguje a odbory jsou s ním spokojené. Podobný krok nedávno učinila také slovenská levicová vláda.

Mají-li však být takováto opatření účinná, musejí být přijata co nejdříve. Čekat až na vládu vzešlou z předčasných voleb by vzhledem k pokračující krizi a rychle rostoucí nezaměstnanosti bylo chybou. Vznikající úřednická vláda to s prosazováním svých návrhů vzhledem k blížícím se volbám rozhodně nebude mít jednoduché. Přesto by na prosazení nutných změn v oblasti trhu práce neměla rezignovat. Na jednu stranu bude nucena reflektovat zájmy jednotlivých stran ve sněmovně a hledat kompromisní řešení v rámci tripartity. Zároveň ale může využít specifické situace, kdy se obě rozhodující politické strany podílí na vládě, a nemohou se tudíž zříci svojí odpovědnosti za případný neúspěch protikrizových opatření. Pokud by toho nová vláda dokázala využít a prosadila alespoň některé potřebné změny zákoníku, po kterých firmy volají, o jejím přínosu by nebylo nutné pochybovat.

Publikováno v Hospodářských novinách