V článku na informační stránce ČHMÚ (www.infomet.cz) jsem předložil základní informace z jednání IPCC. Zde doplňuji některé své osobní pohledy a pocity, které do oficiálního reportu nepatří.

IPCC předkládá své zprávy v intervalu cca 1x za 5 let. Předchozí zpráva z roku 2007 vzbudila obrovský zájem veřejnosti. Dle mého proto, že projevy toho, čemu říkáme globální změna klimatu, můžeme sledovat na vlastní oči. Extrémní projevy počasí, které změnu doprovází, jsme před lety zaznamenávali jen daleko od nás (sucho v Sahelu nebo povodně v Bangladéši). Dnes vidíme, že i v mírném pásu střední Evropy může počasí působit problémy. A veřejnost příliš nerozlišuje mezi počasím a podnebím A málokdo si pamatuje nebo vyčte, že extrémní počasí se u nás vyskytovalo i v minulých staletích.


Ve zprávě je uvedeno, že od roku 1950 pozorujeme změny klimatického systému, které jsou neobvyklé a v měřítku desetiletí až tisíciletí nemají obdoby. Jsou zde jmenovány oteplování atmosféry a oceánu, snižování rozsahu a objemu sněhu a ledu a růst hladiny oceánu. To není nic nového nebo převratného. To je realita.

Poslední tři dekády byly globálně teplejší než dekády před tím do roku 1850. První dekáda 21. století je od roku 1850 nejteplejší. Na severní polokouli je třicetiletí 1983-2012 nejteplejší za posledních 1400 let. K tomu jenom jedna poznámka – zprávy IPCC mají docela propracovaný systém stanovování míry jistoty a pravděpodobnosti u svých výroků. Je to stejná věda jako konec konců celá klimatologie - viz pozn 1) dole.

Globální přízemní teplota vzrostla v období 1880−2012 o 0,85 °C. Tady se ukazuje jisté administrativní omezení IPCC. Určitě by bylo vhodnější takto prezentovat změnu teploty za období 1906−2012 nebo 1911−2012. Proč? V předchozí zprávě z roku 2007 byla změna 0,74 °C za období 1906−2005 a pro porovnání by to bylo vhodnější. Ale IPCC nemá vlastní modely nebo analýzy. Musí vycházet jen z publikovaných výstupů.

Globální přízemní teplota podléhá výrazné meziroční a mezidekádní variabilitě. Krátkodobé trendy jsou citlivé na volbu období a neodrážení klimatické trendy (např. nevýrazný trend za posledních 15 let je ovlivněn rokem 1998, který byl extrémně teplý). Takto se IPCC zatím staví k tomu, že se v posledních 15 letech trend rostoucí teploty výrazně zpomalil. Je faktem, že to jinak ani nejde. Asi by nebylo vhodné toto období zcela pominout. I když by to bylo klimatologicky správné. Klimatologové by se neměli spoléhat na trendy, které jsou kratší než doporučená minimální délka (30 let). Ale spekulovat o nich mohou, proč ne?

O extrémním počasí zpráva říká, že se globálně snižuje počet chladných dní a nocí a roste počet teplých dní a nocí. Výskyt horkých vln roste v Evropě, Asii a Austrálii. V severní Americe a v Evropě roste počet a intensita silných srážek.

Povrchová vrstva oceánu (do 75 m) se v období 1971-2010 oteplovala rychlostí 0,11 °C /deset let.

Průměrná roční ztráta ledu z ledovců byla za téměř 40leté období (1971-2009) 226 Gt/rok, ovšem v posledním období (2002-2011) je tento úbytek 215 Gt/rok jen z Grónského ledovce a 147 Gt/rok z Antarktidy.

Postupně roste rychlost zvyšování hladiny světového oceánu od 1,7 (1901-2010) přes 2,0 (1971-2010) až po 3,2 (1993-2010) mm/rok. Z toho je za poslední období 1993-2010 například teplotní expanzi přisuzováno 1,1 mm/rok nebo 0,33 mm/rok tání Grónského ledovce. Pokud bychom prostřední hodnotu (2 mm/rok) vzali jako základ pro celé 21. století, pak jsme na 200 mm (tj. 20 cm) do konce století (oproti 19 cm za období 1901-2010). Modely však ukazují možný vzestup o 26 až 82 cm oproti období 1986-2005.

Koncentrace CO2 byly v roce 2011 o 40%, CH4 o 150% a N2O o 20% vyšší než byly před průmyslovou revolucí (pre-industrial level) a jsou nejvyšší za posledních 800 000 let.

Více než polovina pozorovaného vzestupu globální přízemní teploty v období 1951-2010 je způsobena antropogenním zvýšením koncentrací skleníkových plynů a antropogenními změnami dalších faktorů (anthropogenic forcings). Toto je ve zprávě podepřeno mnoha výpočty v jednotlivých částech klimatického systému a jeho spolehlivost je označována termínem „extremely likely“, který v jazyce IPCC odpovídá pravděpodobnosti 95% (viz citace níže). Toto pravděpodobnostní konstatování je často citováno jako jeden z hlavních výstupů zpráv IPCC. S tím já osobně nesouhlasím, výstupy IPCC obsahují podstatně důležitější a spolehlivější výsledky. Zároveň jsem přesvědčen o tom, že sousloví „více než polovina“ je hodně volné, dovolující různé interpretace a znehodnocující vypovídací schopnost tohoto konstatování. Ukazuje se, že pro odhad podílu člověka na globální změně klimatu mají klimatologové stále málo dat, analýz i znalostí celého klimatického systému.

Pokračující emise skleníkových plynů způsobí další oteplování a změny všech částí klimatického systému. Vliv skleníkových plynů na klima IPCC nijak nezpochybňuje. Po vlně zpochybňujících aktivit, které se v tomto směru objevily po vydání AR4 v roce 2007, jsem očekával, že se masivně objeví nové recenzované publikace, které budou předkládat v této věci důkazy. Nestalo se tak, asi nejsou.

Modelové projekce použité ve zprávě IPCC ukazují, že do konce 21. století se pravděpodobně zvýší globální průměrná přízemní teplota v intervalu 1°C až 4°C v závislosti na vývoji emisí skleníkových plynů. S nižší pravděpodobností modely ukazují nižší i vyšší změnu teploty. Rozptyl modelových výsledků je primárně dán použitým emisním scénářem (a tedy popisem vývoje společnosti do budoucna).

Bude se dále zvyšovat výskyt teplých dní a horkých vln a snižovat počet chladných dní.

Regionálně se bude zvyšovat kontrast mezi vlhkými a suchými regiony a sezónami. Tento projev známe už za současného klimatu – např. vlhký rok 2002 a vzápětí suchý rok 2003 ve střední Evropě.

Rozsah a trvání sněhové pokrývky v jarním období na severní polokouli se bude snižovat.

Rozsah mořského ledu v Arktidě bude na konci 21.století v září snížen až o 94% a v únoru až o 34% (srovnání s průměrem 1986‒2005). Pesimistický scénář očekává letní Arktidu (měsíc září) bez ledu před polovinou 21.století.

Očekávaný vyšší obsah CO2 v atmosféře znamená rovněž jeho zvýšenou absorpci oceánem a zvyšování tak jeho kyselosti. Takže zpětná vazba (více CO2 v atmosféře znamená větší absorpci oceánem) by mohla vypadat jako dobrá brzda oteplování. Ale vyšší kyselost oceánů přináší další problémy, které klimatologové nezkoumají.

Kumulativní emise CO2 podmiňují globální oteplování na konci 21. století. Projevy změny klimatu budou přetrvávat po staletí i v případě zastavení emisí CO2. Zpráva přináší zajímavá čísla o kumulativních emisích CO2 od roku 1850.

Záměrné ovlivňování klimatického systému s cílem omezit změnu klimatu (tzv. geoinženýring) má své vědecké limity a značné nejistoty v dopadech, včetně neočekávatelných vedlejších efektů. Tyto návrhy a metody považuji (a vždy jsem považoval) za úplný úlet mimo realitu a jsem rád, že se k tomu IPCC postavilo takto jasně a jednoznačně.

Pozn 1) Mastrandrea, M.D., C.B. Field, T.F. Stocker, O. Edenhofer, K.L. Ebi, D.J. Frame, H. Held, E. Kriegler, K.J. Mach, P.R. Matschoss, G.-K. Plattner, G.W. Yohe, and F.W. Zwiers, 2010: Guidance Note for Lead Authors of the IPCC Fifth Assessment Report on Consistent Treatment of Uncertainties. Intergovernmental Panel on Climate Change (IPCC).