Není jednoduché psát recenzi na knihu, která je víceoborová tak, jako v tomto případě. Autor v knize předkládá politické, ekonomické, environmentální, filosofické, sociální, ideologické a klimatické názory na současné dění u nás i ve světě. Klima a klimatologie tuto šíři názorů jen doprovází. Hned na začátku musím konstatovat, že právě tento doprovod je odborně nesprávný, zavádějící a často záměrně manipulativní. Je to škoda, protože autorovy ekonomické a politologické názory jsou jistě blízké mnoha čtenářům, včetně mne. V Úvodu se čtenář dozví, že kniha navazuje na předchozí dílo věnované stejnému tématu (Klaus, V., 2007, Modrá, nikoliv zelená planeta. Dokořán, Praha 2007). Václava Klause jsem si vždy vážil pro jeho konzistentní názorovou stabilitu, což v oblasti klimatu a životního prostředí platí již minimálně 25 let. Určitě by bylo vhodnější, kdyby se autor nechal poučit a opustil některé níže popsané mylné argumenty, ale to v tomto případě jistě nemůžeme očekávat. Jeho nová kniha je dokladem této názorové stability, protože autor na mnoha místech cituje své vlastní starší texty s cílem tuto konzistentnost dokázat.

Kapitola 1 (Strašení globálním oteplováním nepřestává) je téměř úplně složena z těchto citací. Některé zmíněné projevy a předmluvy upozorňující na nebezpečí různých -ismů, včetně klimatického alarmismu, bych bez váhání podepsal. Pokud se však autor ve svých projevech a textech od tohoto tématu odkloní a začne se tvářit jako klimatolog, tak se většinou mýlí. Tyto starší texty zde však rozebírat nebudu.

Druhá kapitola (Diskuse ve vědě, resp. v klimatologii) začíná filosofickým pokusem ukázat, že přírodní vědy (včetně klimatologie), nejsou vědami (s. 52). Za klimatologii bych rád vyvedl autora z omylu, protože klimatologie je částí meteorologie a ta je jako celek vědou fyzikální. Ne nadarmo se u nás klimatologie i meteorologie studují například na Matematicko-fyzikální fakultě, na Katedře fyziky atmosféry University Karlovy. Zároveň však patří klimatologie mezi vědy o Zemi, které autor často zatracuje. Pořád se však jedná o vědu. Vyzdvihl bych zde autorovo konstatování, že nevýhodou klimatologie je nemožnost „kontrolovaného experimentu“ (s. 53). Ano, můžeme kontrolovaně experimentovat pouze s historickými daty. Stejně jsou na tom i některé společenské vědy, například ekonomie nebo politologie. V této kapitole autor také připouští, že skleníkové plyny a skleníkový efekt mají na svědomí oteplení atmosféry o 33 °C (na s. 64 uvádí teplotu bez těchto plynů „minus 18 °C“), zároveň však nepochopeně a nepochopitelně marginalizuje příspěvek člověka k tomuto jevu. V této kapitole jsem s velkou radostí narazil na, snad jediné správné klimatologické konstatování z celé knihy, cituji: „Dynamika klimatu je prostě velmi složitá“ (s. 67). Ano, a právě proto by měl autor opustit svůj zjednodušený a nesprávný pohled na hodnocení vlivu člověka na klima prostřednictvím emisí skleníkových plynů, zůstat na poli ekonomie a politiky a vnést do celé problematiky konečně správný ekonomický a politický nadhled. Naproti tomu zcela správně autor upozorňuje, že jsou obecně podceňovány možnosti adaptace a zdůrazňuje se hlavně mitigace. Autorem zvolené příměry o změnách teplot v průběhu dne a roku (s. 91-92) ve srovnání se zcela zanedbatelnou změnou globální teploty, jsou však zcela nezanedbatelně zavádějící a manipulativní. Ano, člověk se těmto změnám umí přizpůsobit, ale těžko budeme přesvědčovat horala z Beskyd nebo Krkonoš, aby se přestěhoval na jižní Moravu. A hlavně nezapomínejme, že situace ve střední Evropě není a nebude nijak dramatická - problémy jsou v tropech, subtropech a v polárních oblastech. Dále na s. 94-95 autor odmítá princip předběžné opatrnosti. Jen bych připomněl, že na základě tohoto principu si město Praha v roce 2002 pořídilo systém mobilních protipovodňových stěn, které v srpnu 2002 ochránily velkou část starého města pražského před zatopením. Ostatně principem předběžné opatrnosti se řídí každý z nás prakticky denně. Často podvědomě hodnotíme pravděpodobnosti i rizika toho, co se může stát a podle toho se rozhodujeme. Nelze tedy tento princip odmítat bez znalosti věci, je vždy nutné vyhodnotit pravděpodobnost nějakého jevu, jeho rizika, nakolik lze rizika snížit a jaké s tím budeme mít náklady.

Třetí kapitolu (Ekonomie a klimatický alarmismus) věnuje autor ekonomii, které se celoživotně věnuje. Očekával bych zde analýzu popisovaného brždění ekonomiky vlivem snižování emisí skleníkových plynů. Taková zde není, autor jen bez jakéhokoliv podkladu předpokládá, že alarmisté úmyslně a organizovaně brzdí ekonomiku (s. 106). Autor uvádí, že regulace objemu emisí CO2 je zásadním narušením trhu jako celku. To však je 100% závislé na způsobech, které ekonomové, technologové a politici zvolí. Pařížská dohoda (a už vůbec ne IPCC) neurčuje, jak mají politici a ekonomové postupovat, aby se emise v rámci jednotlivých zemí snížily. Autor podsouvá klimatologům, které označuje za alarmisty, aktivity, které jsou doménou ekonomů a politiků (např. daňová politika). Uhlíková daň je úplně stejným nástrojem jako každá jiná spotřební daň. A pokud autor v této kapitole z principu odmítá jakékoliv zásahy státu, je nepochopitelné, že tak činí jen směrem k emisím skleníkových plynů. Zcela mylně však snahy o snížení těchto emisí autor označuje jako „zásahy do klimatu“ (s. 120), protože neví, že do klimatu zasahujeme právě tím, že přeměňujeme zdroje a suroviny v emise. Zajímavým poznatkem z této kapitoly je postesknutí autora nad neexistující diskusí (s. 145-146). Autor má pocit, že k problematice globálního oteplování snáší argumenty už hodně let, ale vše padá do prázdna. Nikdo neposlouchá. To je smutné, ale já se ptám „a autor poslouchá argumenty klimatologů?“. Jeho názorová konzistentnost v této věci ho usvědčuje z toho, že on klimatology neposlouchá stejně, jako my neposloucháme jeho. Na s. 147 se autor snaží popsat, z čeho mají některé skupiny lidí z boje s globálním oteplováním prospěch. Uvádí čtyři „ziskové“ oblasti – obchodování s emisemi, budování dotovaných zdrojů energie, biopaliva na úkor potravin a nakonec výzkum, psaní a mluvení o globálním oteplování. Neznám jediného klimatologa, který by z prvních tří oblastí měl jakýkoliv zisk, ale znám jediného autora u nás, který má pravděpodobně zisk z psaní knížek o globálním oteplování.

Poslední kapitola (Klimatický alarmismus jako součást nové, k totalitě mířící ideologie) se už samotné klimatologie dotýká jen okrajově. Autorovy závěry o environmentalismu a zelené ideologii jsou mi sice sympatické, ale neumím je hodnotit odborně. V této kapitole autor rovněž napadá snahu vědců (některých vědců) prezentovat svůj obor, svůj výzkum, v médiích. Jistě se najdou tací, kteří to dělají proto, aby byli v „roli celebrit“ (s. 172). Hlavní příčinu tohoto postupu však hledejme jinde. Dnešní informační globalizace a headlinový pohled na svět (čteme jen titulky) nás všechny k podobnému chování nutí. Věda se dnes neprezentuje jen v seriózních vědeckých publikacích, ale její součástí je i popularizace, která vědu přibližuje veřejnosti. To není doména klimatologů, takový je dnešní vědecký svět.

A Závěr? Ten autor správně využil k tomu, aby své názory shrnul do pěti stran stručného textu. Myslím, že by měl čtenář tuto knihu číst odzadu, tento závěr dobře ukazuje, co ho při čtení celé knihy čeká.

Na začátku této „recenze“ jsem uvedl, že se takto víceoborová kniha špatně hodnotí. Mám však s touto knihou i osobní problém. Celý text vyznívá jako obžaloba klimatologie a klimatologů, kteří chtějí zničit svět. Bohužel se při této obžalobě autor dopouští velkého množství faktických omylů, které se níže snažím uvést na pravou míru. Je zřejmé, že se mnou autor nebude souhlasit a jsem připraven být přiřazen ke klimatickým alarmistům (dokonce si myslím, že už od roku 2007, kdy jsem se s autorem setkal, mezi ně patřím). A to i přesto, že vlastně vůbec nevím, kdo a proč se stane skeptikem nebo alarmistou. Klimaskepticismus i klimaalarmismus jsou ideologie. A já jsem klimatolog.

s. 9 Globální oteplování (dnes už se raději říká klimatická změna, protože globální teplota ne a ne pravidelně a nepřerušovaně růst).
IPCC bylo založeno již v roce 1988 jako panel pro změnu klimatu, nedošlo tedy k žádné změně v používání pojmu změna klimatu v souvislosti s vývojem na začátku 21. století. Navíc globální oteplování je pouze jedním z projevů změn klimatu. Redukovat změny klimatu jen na změnu teploty vzduchu je hrubá chyba.

s. 14 V klimatologii jsou k dispozici jen krátké časové řady, z nichž se dá jen velmi riskantně extrapolovat na dlouhé období … přesto klimatologové extrapolují na desetiletí a staletí dopředu (stejná zmínka na s. 79)
Konstrukce scénářů budoucího vývoje klimatu není postavena na žádné extrapolaci časových řad, ale na klimatickém modelování. Tedy na fyzice. S tou neudělá nic ani autor, ani klimatologové.

s. 15 V ekonomii by nikoho nenapadlo „odhadnout“ velikost parametru jako průměr názorů odborníků či kolegů.
V klimatologii by to také nikoho nenapadlo, i když se autor domnívá, že ano.

s. 15 Politikové diktují vědcům, jak mají výsledky klimatologických modelů vypadat.
Autor sám je politikem, takže by to měl vědět. Taky takto diktuje? Jako klimatolog jsem se s něčím takovým nesetkal. A pokud by nějaký klimatolog na něco takového přistoupil, přestal by být klimatologem a stal by se ideologickým aktivistou.

s. 16 Údajné ničení přírody přirozeným chováním a přirozenými aktivitami lidí.
Autor se domnívá, že produkce odpadů je přirozeným chováním člověka? Takové „přirozené“ chování lidí např. vedlo k výraznému poškození ozonové vrstvy. Teprve mezinárodně dohodnuté omezení emisí některých látek umožňuje postupnou obnovu ozonové vrstvy.

s. 58 Přímo formulovaným cílem IPCC je prosadit a obhájit nebezpečnost globálního oteplování pro lidstvo.
Autor by měl konkretizovat, kde je tento cíl takto „přímo formulován“. Přímo formulovaným cílem IPCC je pravý opak (The work of the organization is policy-relevant and yet policy-neutral, never policy-prescriptive.)

s. 65 Zvyšování množství CO2 v atmosféře následovalo zvyšování teplot, nikoli naopak.
To je pravda, ovšem jen proto, že teplejší oceán absorbuje méně CO2 z atmosféry. A dnes jsme ve fázi nejen teplejší atmosféry, ale i postupného oteplování vody v oceánech. Co bude následovat? Vzestup množství CO2 v atmosféře. Vyšší koncentrace CO2 vedou k vyšší teplotě a ta má za následek další zvyšování koncentrací CO2. Klimatická věda tento proces označuje jako pozitivní zpětnou vazbu.

s. 67 Klimatické modely používané v IPCC vidí dominantní roli jen a jedině v CO2, vliv dalších faktorů (záměrně) podceňují, protože to je jejich zadání.
Nechci být příliš radikální a označit tuto citaci jako „záměrnou lež“. Předpokládám tedy, že se autor jen „domnívá“, že klimatické modely jsou tak jednoduché a triviální. Domnívá se, že modely nic neví o energetické bilanci, o oceánech, o aerosolech, o chemii atmosféry, … Pokud tomu tak je, neměl by podobně nesmyslné domněnky veřejně šířit. Míra vlivu jednotlivých faktorů v modelech není dána přáním klimatologů, ekonomů nebo kohokoli jiného, ale pouze fyzikou a chemií atmosféry.

s. 69 Ukazuje se, že přírodní vlivy jak v minulosti, tak v současnosti v klimatu dominují.
Tady autor hlavně ukazuje svou základní neznalost problematiky změny klimatu. Nikdo nezpochybňuje dominanci přírodních vlivů na klima. Změna klimatu je však podmíněna změnami jednotlivých přírodních i antropogenních vlivů. A je zřejmé, že změny přírodních vlivů nevykazují dlouhodobě žádný statisticky významný trend, zatímco vlivy antropogenní ano. Statisticky řečeno, relativní podíl přirozených vlivů na klima je vysoký, ale klesá, zatímco relativní podíl antropogenních vlivů je nízký, ale stoupá. Změny antropogenních vlivů tak v posledních cca 50 letech zcela dominují například v diskutovaném vlivu na teplotu vzduchu.

s. 79 Zdá se být prokázáno, že mírné oteplení ve 20. století je stejné nebo nižší, než jaké se odehrálo v průběhu středověkého teplého období od 10 do 14 století.
Značně manipulativní konstatování. Stejná změna teploty za 100 nebo za 400 let je dost velký rozdíl. Autor uvádí, že vychází z analýz McIntyra a McKitricka. Ty však končí rokem cca 1980. Za dalších více než 30 let teplota systematicky stoupla nad hodnoty, typické pro „středověké klimatické optimum“.

s. 80 Hokejkový graf byl v AR3, ale z dalších zpráv „potichu“ vypadl.
Označení hokejkový graf se vžilo pro zobrazení rekonstrukcí vývoje teploty za posledních cca 1000 let, vypočítané na základě kombinace proxy a měřených dat. Tento graf je v AR4 (viz WGI, graf SPM.1) i v AR5 (viz WGI, kap. 5, graf 7). Zároveň jsou ve zprávách IPCC kromě Mannovy rekonstrukce i další, založené na jiných datech a používající jiné metody zpracování. Výsledky jsou však Mannově „hokejce“ velmi podobné.

s. 81 Nemá smysl poukazovat na „zelené“ Grónsko (Greenland).
Ano, opravdu nemá. Tato manipulace je často používána jako doklad, že v době vikingských plaveb bylo Grónsko zelené a musela tedy být teplota podstatně vyšší, než je nyní. Nebylo zelené, je to jen manipulace s fakty. Grónský ledovec dosahuje mocnosti 2 až 3 km a jeho stáří se odhaduje na 110 000 let. Kdy se plavili Vikingové?

s. 82 Graf je ukončen rokem 1900 a neuvádí hodnoty na ose y.
Tento způsob manipulace s daty je často podsouván nám, klimatologům.

s. 85 Navíc se zdá, že v druhé polovině 20. století hodně „pomohlo“ slunce (vzestupu teploty v období 1975-1998). Viz graf na s. 86.

Ano, někomu se to zdá. Ale není to pravda. Kolísání solární konstanty v tomto období žádný trend nevykazuje. A navíc je na odkazované s. 86 graf teplotních odchylek, nikoliv „pomoc slunce“, který je navíc označený jako graf průměrné teploty. Toto tvrzení odporuje jak pozemním, tak i satelitním měřením.

s. 98 Nárůst hladiny oceánů se od poloviny 18. století nezrychluje, tempo 1.2 mm za rok zůstává.
Průměrný roční vzestup hladiny oceánů od roku 1870 (počátek měření) je 1,4 mm / rok, od roku 1993 (počátek satelitních měření) je průměrný vzestup 2,8 mm / rok.

s. 132 K tomu všemu IPCC vybízí, resp. to často dokonce vynucuje.
IPCC má ve svém statutu jasně uvedeno, že je neutrální a nepředepisující žádné akce. IPCC jen vyhodnocuje zdroje, ukazuje a porovnává různé možnosti. IPCC nemá možnost cokoli vynucovat.

s. 149 Ekonomové se nepletou meteorologům, klimatologům, fyzikům do jejich oborů. Naopak to bohužel neplatí.

Autor sám se jako ekonom plete do meteorologie a klimatologie tím, že bez znalosti fyziky zpochybňuje závažnost příspěvku antropogenních emisí skleníkových plynů ke skleníkovému efektu. Celá jeho publikační aktivita v této oblasti je postavena na tom, že základní fyzikální principy označuje jako „doktrínu lidmi způsobeného globálního oteplování“.

s. 161 Zdánlivě jde „jen“ o obhajobu „příznivého“ klimatu, o „správné“ nastavení teploty.
Další z autorových omylů. Ani ti nejextrémnější alarmisté si jistě nemyslí, že snížením antropogenních emisí dosáhneme příznivého klimatu nebo správné teploty. Všichni víme, že bychom se tím jen přiblížili přirozenému klimatu a přirozené teplotě, které nemusí být vůbec příznivé, protože začnou opět převládat přirozené změny.

s. 164 Před člověka dávají klimatičtí alarmisté hlavně stupně na teploměru, který se navíc odečítá jen na místech vybraných jimi samými.

I sám autor na mnoha místě zesměšňuje snahu alarmistů chránit člověka a tady najednou říká opak. Ale hlavní omyl v této části se týká umístění teploměrů. Národní meteorologické služby po celém světě ví přesně, jak těžce se vybírají lokality pro umístění stanic, jak těžce se zachovávají historické lokality v provozu a jak těžce se přesvědčují někteří vlastníci a uživatelé pozemků k souhlasu s umístěním stanice tak, aby bylo měření co nejspolehlivější. Neumím si představit, že by do tohoto rozhodování zasahovali ještě i tzv. alarmisté (dejte to blíže k silnici, ať to měří více?). Jsou však známy případy, kdy skeptici požadují, aby stanice nebyla tak na očích. Světová meteorologická organizace dává národním meteorologickým službám jasné metodické pokyny k umístění čidel a způsobu provozu meteorologických stanic.

s. 178 Na řadě velkých světových akcí za mnou přicházeli známí politici a děkovali mi. Prý si myslí totéž, ale vzhledem k atmosféře „u nich doma“ něco takového sami nemohou říct.
Kolem klimatologie se v posledních cca 10 letech vytvořila aura nedotknutelnosti. Je snaha vytvářet dojem, že se opačné názory trestají, že platí „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Je zřejmé, že se menšinové názory hůře prosazují, ale tak tomu bylo vždy a ve všech oborech. Autor v této citaci ukazuje, že to platí i pro vrcholné politiky. Pokud tomu tak je, nemají tito lidé v politice co dělat. A určitě by situaci prospělo, kdyby byl autor zcela konkrétní. Osobně se však zdráhám něčemu tak neuvěřitelnému uvěřit.

Vyšlo v odborném časopise Meteorologické zprávy, ročník 70, číslo 3