Povodně byly, jsou a budou ve střední Evropě běžným jevem. V některých obdobích jsou častější a silnější, jindy se vyskytují pouze výjimečně. Velká část české krajiny byla v historii modelována vodou, byla utvářena i povodněmi. Od doby, kdy se člověk v české kotlině začal živit jako zemědělec, můžeme vidět neustálý boj člověka s krajinou. Člověk se snaží změnit krajinu k obrazu svému. Voda je však živel, který se nedá jen tak spoutat. Pro vodu platí totéž co pro oheň – dobrý sluha, ale zlý pán.

V souvislosti s extrémními projevy počasí často slýcháváme – počasí se zbláznilo, to tady nikdy nebylo, člověk si za to může sám, apod. V posledních letech se přidává další zaklínadlo – změna klimatu. Pokud si však připustíme, že povodně k české kotlině patří, nemůžeme každou jednotlivou povodeň považovat za „důkaz“ globální změny klimatu. Letmým pohledem do povodňových statistik zjistíme, že v průběhu 20. století se významné povodně téměř nevyskytovaly. Teprve po roce 1995 se větší povodně vyskytují téměř každoročně. V letech 1997, 2002 a 2006 jsou postižena velká povodí v celém svém rozsahu. V letech 1996, 1998 a nyní v roce 2009 jsou extrémní povodní postižené izolované oblasti, avšak s nebývalou silou a rychlým nástupem. Takovýto sled povodňových událostí (a to jsem vybral jen ty největší) již do souvislosti se změnou klimatu lze dávat. Zvýšení globální teploty o známých 0,74°C/100 let, popřípadě zvýšení evropské teploty o 1,2°C/100 let jsou hodnoty nezanedbatelné (je třeba si uvědomit, že se jedná o změny dlouhodobých průměrů) a někde se projevit musí. Například v extrémních projevech počasí – jsou častější a intenzívnější.


S jistým zjednodušením lze povodně dobře klasifikovat. V zimě a na jaře se mohou vyskytnout povodně z tání sněhu, popřípadě rozlitím vody za ledovou zácpou vzniklou při chodu ledu na vodním toku. Tyto typy tzv. zimních povodní se dají docela dobře předpovídat, jejich nástup je relativně pomalý a lze se v okolí vodních toků na povodeň připravit. V letním a podzimním období se vyskytují v zásadě dva typy povodní z dešťových srážek. Několikadenní srážky mohou vyvolat povodně na velkých plochách. Situaci zpravidla komplikují srážky v několika vlnách, kdy se nejprve nasytí povodí vodou a poté i menší srážkové úhrny vyvolávají vzedmutí hladin v tocích. Taková povodeň se předpovídá zpravidla s několikadenním předstihem a je rovněž možné se připravit (pokud však není čas na přípravu věnován vyhlížení povodňové vlny z Karlova mostu). Posledním typem jsou povodně z přívalových srážek (někdy ne zcela vhodně označované jako tzv. bleskové povodně). Jejich předpověď je největším problémem. Podmínky v atmosféře vhodné pro vznik přívalových srážek se vyskytují zpravidla nad velkými oblastmi – dostatečně vlhká vzduchová hmota, nestabilní teplotní zvrstvení, fyzikální podmínky pro vznik oblačnosti. A přesto se nemusí v oblastech s takovými podmínkami vyskytnout žádné srážky. Spouštěcím mechanismem pro přívalovou srážku může být i zcela nenápadná změna směru proudění, dodatečný zdroj vlhkosti vzduchu nad vodní plochou, příhodný tvar horské překážky, apod. Proto je za současného stavu poznání téměř nemožné předpovídat čas a místo přívalových srážek.

Tolik zjednodušená teorie předpovědí povodní. Co tedy můžeme (a musíme) dělat? Kdy vlastně povodeň začíná? Když se voda dostane mimo vodní toky? Ne! To už je pozdě. Když začne pršet? Ne! To už je také pozdě. Povodeň začíná tvorbou oblačnosti nad Atlantikem nebo někde za Uralem. To je okamžik, kdy musí meteorolog zpozornět, situaci sledovat, analyzovat a postupně vyhodnocovat. Proto má Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) Předpovědní a výstražnou službu, proto počítáme vlastní meteorologický i hydrologický model, proto jsme v úzkém kontaktu s Hasičským záchranným sborem a dalšími složkami Integrovaného záchranného systému. Proto máme sítě přízemního měření a pozorování, proto máme meteorologické radary, informace z bleskových čidel a data z meteorologických družic. Proto musíme neustále zlepšovat modely, vzdělávat odborníky a mít dostatek informací o aktuálním stavu atmosféry a hydrosféry. Možná se však pletu. V těchto dnech se v mnoha anonymních internetových diskusích můžeme dočíst, že jsou meteorologové úplně zbyteční a (dokonce!) drazí. Věřím, že se kolegové po bezesných nocích strávených v práci nenechají znechutit. Potřebujeme zmírňovat následky povodní? Potřebujeme vědět, jestli se v dalších dnech musíme obávat vichřice, bouřek nebo povodně? Potřebujeme znát dlouhodobé charakteristiky klimatu v zemědělských regionech? Potřebujeme spoustu dalších meteorologických drobností? V tom případě potřebujeme „Státní meteorologickou a hydrologickou službu“, kterou u nás zajišťuje ČHMÚ. Je to ve vyspělém světě obvyklé a rád bych věřil, že je ČR vyspělou zemí.

Nezbývá nám, než se na povodně neustále připravovat. Až opadne voda a vyschnou zdi, bude jednoduché zapomenout. Jeseník nad Odrou musí být mementem a připomínkou – takto se voda může zachovat kdekoliv a kdykoliv. Bohužel máme taková mementa i v nedávné historii (Troubky, Lichnov, Metly, …) a mnozí zapomněli …