Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.
V ulici Gorochové… ležel ráno ve svém bytě v posteli Ilja Iljič Oblomov. Byl to dvaatřicetiletý nebo třiatřicetiletý muž střední postavy, příjemného zevnějšku, s tmavošedýma očima, jeho rysům však chyběla jakákoliv určitá myšlenka, jakákoliv soustředěnost. Jeho myšlenky mu těkaly po obličeji svobodně jako pták…
Lidská mysl je nástroj nespolehlivý a lze ji celkem snadno ošálit, jak vědí všichni obchodníci s deštěm, ať už prodávají zaručeně zlaté šperky nebo volební sliby. Stačí trochu přitlačit na hradlo u vyhýbky mezi dvěma možnými alternativami a tu svou zabalit do třpytivější embaláže. Vznešeně se této chybě říká kognitivní disonance. Je definována jako nevědomá reakce mysli na rozpory mezi postoji (znalostmi, vírou, chováním) a skutečným stavem věci.