Na koncertě České filharmonie se do pianissima ozve naléhavé zvolání: „Je tu někde lékař?“ A za chvíli znovu. Z publika konečně zazní: „Co potřebujete?“ „Vy jste doktor?“ kňourá hlásek dále. „Ano, jsem. Co potřebujete?“ Odpovědí je radostný výkřik:„Doktore, co tomu říkáte, ti válej, co?!?!“ Prastarý vtip, ale jak pravdivý a výstižný.

Za svůj krátký (leč bohatý) život jsem se setkal s mnoha dotazy, požadavky, vysvětleními, stížnostmi a protesty svých pacientů i cizích lidí, kteří se na mě „s důvěrou obrátili“. První nemocný, kterého jsem potkal jako fiškusující medik na klinice, na mně důrazně požadoval hřebínek. Když jsem mu nemohl (ne, že nechtěl) vyhovět, pronesl prorockou větu, která se po 30 letech stala inspirací k oblíbenému kreslenému seriálu: „Jen počkej...!“

První pacient v léčebně v Kosmonosích, kam jsem nastoupil po promoci, mi lapidárně vysvětlil podstatu svých obtíží: „Já jsem většinou klidnej, ale občas na mě sedne rapl. Malej, asi takhle velikej, pozinkovanej.“ Nevěděl jsem, co si s tím počít, stejně jako se sedm let trvajícím těhotenstvím pacientky očekávající Stalinovo dítě.

Slečna učitelka P. – trvala na tomto oslovení – mi předala kaligafickým písmem napsaný dopis pro neexistujícího ředitele Müllera. Stálo v něm: „Vážený pane řeďiteli Müllere, račte naříďiťi svému poskokovi Honzákovi, aby mi zase začal sypat do jídla menopsin a katepsin, protože bez ňěj mám strašné průtrže mozku. S úctou slečna učitelka P.“ To už se řešit dalo; za necelý týden dostala od pana ředitele (pardon, řeďitele) Müllera ujištění o dalším přísunu požadovaných ingrediencí. Za průtržemi mozku se skrývaly průjmy, které jsme také zvládli.

Panu L. jsem šel s modrou bandaskou nikoli pro pivo, ale pro zelí. To bylo tak: pan L. polykal předměty. Jednou ho k nám přivezla sanitka, kterou jsme hned z přijímací kanceláře přesměrovali na chirurgii, protože pan L. měl v žaludku svazek klíčů. Asi tak za dvě hodiny přijela autobusem jeho maminka a sháněla se po klíčích. Když jsme ji odkázali na chirurgii, začala bědovat, že jí ty klíče ZASE nedají, protože si je jako posledně zase schovají do muzea, kam jednou uložili i klíč od společného záchodu na pavlači.

V posledním případě, v němž jsem figuroval, spolknul pan L. na oddělení teploměr. Na chirurgii se k tomu postavili mazaně a bez nože: nakrmili pana L. měkkým chlebem a kyselým zelím a teploměr vyšel přirozenou cestou. Pan L. měl ale smysl pro fair play a žádal, aby mu teploměr dali, že jej musí vrátit sestřičkám, neboť ty jej mají v inventáři a teploměr stojí 12,- korun a on jim tu škodu udělat nemůže. Chirurgové ho odbyli a poslali nám ho zpátky.

Bylo to v (pracovní) sobotu a já jsem sloužil víkend. Pan L. mě požádal, jestli bych mu nemohl zajistit přísun kyselého zelí, které mu na chirurgii zachutnalo. Mohl. Byl jsem mladej, blbej, empatickej a pana L. mi bylo vzhledem k jeho osudu líto. Alespoň si pochutná, řekl jsem si. Popadl jsem bandasku a spěchal na náměstí do obchodu Ovoce a zelenina a koupil mu kyselé zelí. Jeho vděčnost nejenže byla velká, ale přinesla i plody: v neděli ráno pan L. vítězoslavně předal sestřičkám teploměr, který spolkl na chirurgii.

Jak léta šla, říkal jsem si, že už mě nic nepřekvapí, ani ta dáma, co si stěžovala, že jí doma manžel nadává takovými výrazy, kterým ona vůbec nerozumí, takže ani neví, jak sprostě jí nadává a jestli jí vlastně nadává. Ani ten muž, co mi prozradil, že v manželství není spokojen, protože má za ženu vola. Jak jsem se mýlil. Dostal mě úspěšný mladý muž, jehož úspěch spočíval v tom, že ve svých dvaceti letech s odřenýma ušima prošel dalším ročníkem jakési podivuhodné školy.

Docela jsem mu to přál, protože některé neurotické obtíže mu znesnadňují a znepříjemňují život, který vede s velkorysostí lempla. Takže se zcela vykašlal na možnost pobytu ve stacionáři, jenž jsem mu sjednal na minulé prázdniny a když se letos začal zajímat o možnost reparátu tamtéž, byla již všechna místa obsazena. Navzdory tomu však chce něco pro svůj zdravotní stav udělat. Protože netrpí chudobou, ani jeho tatínek není chudý a jak se zdá, ani jeho kůň není chudý, požádal mě, abych mu na léto sehnal terapeuta, kterému by za jeho práci zaplatil.

Zprostředkoval jsem mu setkání s kvalitní psychoterapeutkou a po dvou dnech, přesně včera večer, jsem od něj dostal udiveně-rozhořčený email: „Pane doktore představte si, že paní doktorka chce docela hodně, tolik si ode mne nebere ani trenér koní, co trénuje i jezdce na velkou pardubickou. Ještě se optám, teď denní stacionář je již zavřený?“

Doktore, co tomu říkáte?!?! Říkám: LID MÁ PRÁVO NA ZDRAVÍ.