Před několika dny proběhla medii zpráva o tom, kterak jakýsi celebrita zpestřil své manželce porod tím, že sebou seknul na porodním sále. Nebýt toho, že to byl celebrita, do novin by se to nedostalo, protože se to občas stává a personál je trénovaný na odklánění padajících otců směrem od rodičky; kdyby každou příhodu zasílal ČTK, bylo by to stejně fádní zpravodajství jako údaje o tom, že na D1 se opět odehrála hromadná havárie a dálnice několik hodin stála. Porod je totiž mystérium, které každý mužský neustojí.

Primitivní národy to dobře věděly a zdaleka nebyly tak primitivní, aby nehledaly řešení. Poslední číslo časopisu Journal of Cross-Cultural Psychology otiskuje zajímavou studii psychoantropologa Roberta L. Munroe zachycující tyto situace v polovině minulého století v několika nativních kulturách ještě nedotčených globalizací. Muži zde poměrně často prožívali těhotenské symptomy (ranní nevolnosti, podivné chutě, bolesti zubů, pálení žáhy, závratě a slabosti) a také porodní bolesti. V některých případech si dokonce synchronně s menstruací své manželky způsobovali krvácení.

Na druhé straně většinou kompenzovali tyto „slabošsky ženské“ charakteristiky přeháněním projevů „mužných“ - divokými rvačkami, nadměrným pitím alkoholu a fyzickým ubližováním svým manželkám (vím, že je to vydatná podpora názorům o mužské inferioritě, ale jak jsem koupil, tak prodávám). Autor ve shodě se svými učiteli uzavírá, že se jedná o nejistotu v mužské roli, která je způsobena výchovou, při níž se chlapci v časném věku pohybují ve výhradně femininním prostředí a postrádají mužské vzory. Já si myslím, že tak jednoznačné to nebude, jak ukazují některé příklady „ženské kompatie“ uvedené v závěru tohoto textu.

Jinou interpretaci přináší také cestovatel A.V. Frič z Jižní Ameriky ze začátku 20. století při líčení průběhu porodu v indiánské vesnici kmene Bororó. Budoucí maminku strčili do chatrče ze suchých větví, kterou v pravou chvíli podpálili. Ozval se výkřik maminky a hned na to křik miminka. Maminka s dítětem v náručí vyběhla, přeplavala s ním řeku tam a zpět, ukousla pupeční šňůru, zavázala uzel na pupíčku, hodila si dítě do „panakú“ (jakýsi ruksak), popadla dřevěnou motyčku a šla okopávat brambory. Zato otec trpěl: svíjel se a hlasitě naříkal, ač tyto projevy bolesti se jinak u stoických indiánů nevyskytují a celá vesnice se ho snažila utěšit. Nechal se dokonce ošetřovat i od bílého šamana, který na celé divadlo zprvu naletěl a teprve později na tajném místě se dozvěděl, že je to kouzelný rituál sloužící k odlákání zlých duchů od matky.

Psychiatrie vzala tyto kouzelnické kousky pod svá křídla a protože každý jev musí dostat své jméno, pojmenovala je „couvade syndrom“ podle francouzsko-baskického jazykového základu „couver“, který tak označuje sezení na vejcích, klubání nebo líhnutí. Udělala to relativně pozdě, protože jak uvádí Frazer r.1910, byla kdysi upálena nejedna čarodějnice proto, že přenesla porodní bolesti z rodičky na jejího manžela. To na Korsice k nám byli humánnější: již 60 let před Kristem Diodorus Siculus zaznamenává: „pakliže žena porodí dítě na ostrově Korsika, manžel onemocní a po určitý počet dní leží na lůžku." Podobných pozorování je více. Dnes již neupalujeme, ale léčíme, většinou zbytečně, protože „somatizační“ příznaky na terapii nereagují a posléze vymizí samy.

Couvade syndrom se vyskytuje po světě křížem krážem bez ohledu na kulturu, ekonomický statut či zeměpisnou oblast zhruba u 20 % otců (od 11 do 65, podle píle a důvěryhodnosti autorů), mnohem častěji pak pokud jde o jejich první těhotenství a porod. Dnešní otci trpí úplně stejně jako primitivové a jejich obtíže se objevují převážně v poslední třetině těhotenství. Postižení muži si stěžují především na nevolnost, zvracení, záchvaty atypických "chutí" či pocitu nepohody v trávícím ústrojí. Bývá též zvýšená chuť k jídlu s výrazným váhovým přírůstkem, či naopak nechutenství, zácpa nebo průjmy, bolesti hlavy a bolesti zubů bez objektivního nálezu na chrupu. Jde v zásadě o repliku obtíží těhotné ženy. Většina autorů se shoduje v názoru, že se jedná o "somatizovanou úzkost," tedy úzkost, kterou prožívají jen na tělesné úrovni a psychicky si ji neuvědomují.

Nicméně v praxi se obsah pojmu couvade rozšířil na celou paletu obtíží, které se objevují v souvislosti s porodem (většinou chtěného) dítěte. Byl pozorován rozvoj psychopatologické symptomatologie, dokonce i několik případů psychóz v souvislosti s porodem partnerky.

Existuje několik hypotéz snažících se vysvětlit vznik popsaného fenoménu. Od původních představ o konverzních mechanismech, které se znovu objevují v teoriích o "kompatii" (výraz pro přílišné soucítění) neboli stresové nákaze, která může postihnout nejen partnery, ale také sestry na porodnických odděleních, až po neuropsychologické úvahy, jež nevylučují ani neurochemické signály - feromony. Za nejpodstatnější je považována emoční angažovanost budoucího či stávajícího otce (nebo také sestřičky), dále fakt, že u otců se jedná většinou o jejich první dítě, míra prožívaného stresu a osobnostní vyzrálost.

Domnívám se, že jednotlivé hypotézy si neprotiřečí. Porod dítěte je navzdory jeho téměř totálnímu přesunu do medicíny stále obtížně uchopitelnou mystickou skutečností, která zasahuje jak sociální, tak osobnostní struktury. Každý z nás je na to jinak připraven. Umí-li současná medicína nabídnout technickou virtuozitu při tomto jedinečném ději, určitě ještě neumí nabídnout zvládnutí spirituální dimenze, která je rovněž podstatná. Pokud "primitivní" společnosti měly tento elementární proces v existenci člověka a tím i lidstva ritualizován do podoby, která měla "ošidit" zlé síly, nemyslím si, že naše civilizace došla v duchovním poznání dále; spíše naopak. Člověka rozsáhle přesahující zkušenost zrození se nedá zjednodušit na "převoz do porodnice", stejně tak problematika smrti nespočívá jen v "převozu těla do krematoria". A tak se postupně z magických praktik a rituálů staly choroby spojované s pozitivistickou vírou, že je vyřeší technologie. Možná by stálo za úvahu, podívat se na kvantitativně prudce narůstající problematiku funkčních čili somatoformních poruch, tedy takových, kde ani při nejusilovnější snaze nelze nalézt patologicko-anatomický podklad, také jinou optikou, než optikou farmaceutických firem.