Sexuální výchova na školách rozpoutala vášně, jejichž charakter prorocky vystihl již před stoletím Fráňa Šrámek, když napsal: „…pramen rudý zvolna přetek, pak to zase splasklo.“ Dnes už jsou žhavým tématem státní maturity. Nicméně pokud by nastupující generaci mělo být ve škole přidáno něco skutečně užitečného, měla by to být výuka finanční gramotnosti. Ta by mohla začít historií loupežných kmenů v Africe a v Asii, které nakonec získávaly majetek tak, že se olupovaly navzájem a končit vyprávěním o nenažraném Řecku. To bych doporučil.

Zatímco k sexu se dopracovaly tisíce generací bez přispění školních osnov celkem úspěšně, ani ty dnešní nebudou strádat, pokud jim paní učitelka neposkytne osvětu, protože tu najdou v hojné míře na jakémkoli informačním kanále. Ze sexu se stala dobře propagovaná komodita. Také finance jsou propagovány, leč drobátko jednostranně. Není možné otevřít žádný internetový portál, aby na vás nevybafly lákavé a blikající nabídky půjček, sázek a dalších možností utrácení či zadlužení, které se v nich jeví jako optimální životní cíl. Co NIKDO nepropaguje, je střídmost, skromnost, uvážlivost a splácení dluhů.

Prastarý vtip vypráví o hodném člověku, jehož duše před nebeskou bránou narazila na tři prezentace: ráj byl vykreslen jako drobet nudná oáza klidu, očistec ne zrovna vábně a peklo jako jeden velkolepý flám. Duše hodného člověka se rozhodla, že si po smrti užije, nasypala si dostatek popela na hlavu a Petr ji poslal do pekla. Tam duši hodili do kotle se žhavou smůlou a když protestovala, poučil ji sám Lucifer: „Kdybychom neměli tu propagaci nahoře, tak bychom sem nikoho nedostali.“

Virginský psycholog Shigehiro Oishi zvolil pro nároky a cíle současné mladé generace nálepku „syndrom Jamese Deana“, který zahrnuje touhu hedonisticky si užít maximálně všeho, co se užít dá a zemřít bezbolestnou smrtí na vrcholu sil i blaha asi v pětatřiceti letech. Nemyslím, že by tyto postoje byly výsadou jen mladé generace; pouze ta starší posunuje okamžik smrti do vyšších věkových kategorií. Bajek o lidské chamtivosti, hamižnosti a poživačnosti je nespočet.

Nedá se sice říci, že bychom maximálně užívali, čeho se užít dá, ale špatně na tom také nejsme. Tohle jsou oficiální údaje:

Mezi prvních 25 států, které americký týdeník Newsweek ohodnotil jako nejlepší pro život, se dostala Česká republika.

Úspory domácností vzrostly za posledních 16 let čtyřnásobně na 1,55 bilionu Kč.

Zatímco například ve Vídni vychází jedno auto na 2,5 obyvatele, v Praze jen na necelé dva místní obyvatele a počet aut neustále stoupá.

Průměrná mzda v letošním prvním čtvrtletí rostla ve všech krajích až na jeden. Byla jím Praha s poklesem nominální mzdy o 0,2 %.

Značná část toho blahobytu je tu však NA DLUH. Občané letos ve volbách rozhodli, že s dluhem chtějí skoncovat a zvolili politické strany slibující konec rozmařilosti a cestu k vyrovnaným financím. Občané rozhodli rozumně. Když už ne kvůli svým dětem, tak jistě kvůli svým důchodům, které by se v prodluženém státě staly nejistými. Když má dojít na realizaci plánů, je najednou zle. Emoce, které se vzdouvají jsou mnohem bouřlivější než ty, které vyvolala sexuální výchova.

Co je na tom vadné, je skutečnost, že jsou to jenom emoce. Rozum se někde naprosto dokonale skrývá. Na všech stranách. Ani vláda nevysvětluje pozvolna se utvářejícímu a systematicky nažhavovanému davu (jistě, z toho společenství nespokojených se stává DAV se všemi nectnostmi), že problém šetření nelze vyřešit jinak než šetřením, leda by rotačky začaly chrlit nové desetitisícovky.

A odborářští bossové kormidlují dav do Prahy. Co chtějí? Přidat peníze! Odkud, když nejsou? To je jedno! Nechci tu machrovat s IQ a Gaussovou křivkou a ptát se, zda její pravá polovina je tvořena voliči, kteří se rozhodli řešit problém a levá demonstranty, kteří se jdou bít za SVÁ PRÁVA, ať to stojí, co to stojí (Kocáb bude teď volný, mohl by se taky uplatnit).

Legitimní otázka je, o co jde odborářským bossům, kteří jsou dost chytří, aby věděli, že ty prachy tady prostě nejsou. Nabízí se odpověď: o poslanecké místo v Bruselu. Táta Falbr už cílové prémie dosáhl. Za rok svého poslancování sice nestačil ještě najít budovu parlamentu, ale nekřivděme mu. Třeba bloudí po městě a zoufale ji hledá, marně shání taxi, nemůže se doptat na cestu, Belgie se zmítá v krizi… No – a až to ti vůdcové pracujících rozvrtají dost tady, mohou vyrazit za ním. Bude jich tam víc a nebudou se o svou budoucnost už bát nic.