Římský dramatik Plautus pravil mimo jiné, že použití starého slova v novém významu je docela užitečné. To je podle mého názoru návod pro cyniky, politiky nebo demagogy. Opačný postup, zvolení úplně nového slova, pro jev který zde již existuje, přináší cenné rozšíření komunikační výbavy a s ním také pohoršení odborníků z Ústavu pro prznění jazyka českého, kterým na druhé straně nikdy moc nevadily povinně zaváděné rusismy (kdo ještě vzpomene na starý dobrý chozrazčot?), stejně vlídně dnes přijímají amerikanismy a říkají, že jazyk přece nemůže ustrnout.

Sloveso geniusovat, které jsem vynalezl, patří do třetí slovesné třídy (vzor „kupuje“) a vystihuje mentální aktivitu na hranici šílenství, která na rozdíl od geniusování planého (po požití alkoholu, LSD či lysohlávky) přináší konkrétní plody, jež buď obohacují celé lidstvo, nebo jsou s to je zničit. Genius (skloňuje se podle vzoru „aktšlus“ – označení to pro poslední výkřik v dramatu) pak je tvor samostatného běžného života téměř neschopný, potřebuje tudíž dohlížitele, z nějž se přirozeným vývojem stává obdivovatel a posléze životopisec.

Geniusování (substantivum odvozené od vynalezeného slovesa) je prý z pěti procent inspirace a z pětadevadesáti perspirace, ale toto tvrzení nikdo pořádně nedoložil a „upocenej genius“ není adekvátní označení hybatele světem, aniž trhatelem oponami času. K plnohodnotnému provozování této činnosti také nestačí nosit na každé noze ponožku jiné barvy, jak míval ve zvyku Einstein, ani se pokoušet vysedět kachní vejce jako malý Edison; to se také právem nedostalo mezi jeho 1093 přihlášených patentů.

Havelock Ellis přišel v roce 1904 na to, že většina geniusujících lidí byli ženatí otcem vychovaní muži starší třiceti let s manželkami mladšími než pětadvacetiletými a že byli v dětství velmi nemocní (já bych z toho vyvodil, že tím pádem nemuseli chodit do školy a zůstalo jim tak nezotročené zdravé myšlení). Kritici namítali, že Descartes žil v celibátu, Dickens postrádal v dětství otce a Darwin matku. Tak se badatelé shodli, že tudy cesta asi nepovede a potenciální geniové byli zbaveni povinnosti se do třiceti let oženit.

Plná pravda bude složitější, ale jednou z cest ke geniusování je vlastnictví nedovyvinutého mozku, jenž nepoznal vývojovou etapu, kterou označuji vědeckým termínem „postřižiny“ (anglicky prunning). Ano, nedovyvinutý je ošklivý výraz a ještě ošklivější je moje závist, kterou ve vztahu k těmto lidem pociťuji. Také bych se rád jednou ráno probudil a viděl z budíku tryskat barevný gejzír, také by mě bavilo cítit na bříškách prstů drsně jemnou chuť kávy, nic bych nenamítal proti představě, že středověk se pohybuje někde kolem mého pasu, zatímco Caesar i se svou dobou mi leží u nohou, a že jméno Říma cítím na jazyku jako pistáciovou zmrzlinu. Mnoho geniusů má totiž od Boha dar zvaný SYNESTÉZIE.

Jak vypadají postřižiny v mozku? Nemluvně, jak z označení plyne, má v popisu práce nemluvit; mluvit se naučí do pěti let a pak mu trvá dalších padesát let, než se to odnaučí. Nicméně označení malého tvora nepostihuje jeho fantastický dar, vnímání všemi smysly paralelně: vidí očima, prsty, jazykem i sluchem, cítí pokožkou, slyší barvy a hmatá chuť. Musí to být fantastická polyfonie. A potom přijde prunning – prostříhání těchto nadbytečných spojů a všechno dostane svůj pořádek a řád. Oči vidí, uši slyší, prsty hmatají, nos čichá a jazyk ochutnává. Ale u synestetiků ne!

Jakýsi gen nebo geny ztupí střihačské nůžky a některé úžasné miminkovské dary zůstanou nepoškozeny. Nejčastěji je to vazba mezi písmenem nebo číslovkou („grafémem“) a barvou. To už popsal Rimbaud: „A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek.“ To se mu to psalo! Podíval se na louku a báseň byla hotová! Perla mojí sbírky, malířka Jana Babincová to má naopak: dětská modlitbička Andělíčku, můj strážníčku se jí promítla jako nádherná harmonie barevných čtverečků (k nahlédnutí na adrese: www.jababa.cz). Celý život mě trápí, že si nejsem schopen zapamatovat jediné jméno. Jeden z mých respondentů ale bezpečně ví, že Zdenek je zelený a Jana žlutá.

Barevnost tónů přiznalo bez mučení nespočet skladatelů. Nutno říci, že tak jak se lišili ve stylu, tak se lišili ve vnímané barvě komorního A. To se Gershwinovi komponovala Rhapsody in blue! Prostě vzal lahvičku inkoustu, trochu šmolky, koukal při tom střídavě do nebe a do modrých očí a měl to doma, protože každá barva mu v uchu zazněla. Nebo tenhle genius. Nepotřebuje kalendář: „Mám taky zkušenost se synestézií - dny v týdnu, měsíce a některá slova si představuji barevně. Například když si řeknu, že v úterý musím např. do knihovny, tak úterý vidím žluté a zároveň je vidím jako jeden den v týdnu a ten celý vidím jako protáhlé obdélníky zobrazené zleva doprava na nakloněné rovině a barevné.“ A jak teprve musí zářit barevný orgasmus doprovázený zvukem varhan!

Geniusující Feynman drze prohlásil: „Problém součtu 29 + 3 se řeší až ve třetí třídě, ale mohli by jej klidně zvládnout už prvňáčci. Čísla přece jdou za sebou v řadě, tak není nic obtížného začít počítat 30, 31, 32.“ Ale prvňáčkům zatajil, že on tu číselnou řadu vidí jak patníky u silnice a tam, kde chce začít počítat, si prostě zapíchne duchovní prst a jede.

Mnozí synestetici o své schopnosti nevědí a považují své vnímání za „normální“ předpokládajíce, že ostatní prožívají svět stejně. Když objeví rozdíly a narazí na nepochopení, většinou se stáhnou a dále své odlišnosti tají, někdy s obavami, že se jedná o projev duševní choroby. Většinou však spíše nevědomky, ale úspěšně využívají výhod, které jim přinášejí (snadnější zapamatování čísel, jmen, důležitých časových údajů, kreativní využití, aj.). Pokud nejsou cíleně dotazováni, vesměs spontánně o své anomálii nehovoří a proto je možné, že i tak zkušený sběratel kuriozit, jakým bezesporu je Oliver Sachs, objevil u svých dobře vyšetřených pacientů tuto schopnost až po létech a náhodou.

Když už synestézie nemám začal jsem je sbírat. Asi tak, jako kluci sbírají známky. S nadšením, bez ohledu na to, že opravdoví filatelisté na ně koukají skrz prsty. Napsal jsem do Anglie o článek, který určil skutečně prvního vědce, jenž tento fenomén popsal. Nebyl to totiž Sir Francis Galton, jak se dlouho věřilo, ale německý badatel Georg Sachs, což mu autorka poctivě přiznala, ač jejími vlasteneckými city to muselo zacloumat. Já jsem s ní asi zacloumal víc. Ptala se mě na vědecký cíl v oblasti synestézie a když jsem (také poctivě) přiznal, že mě to prostě těší a vědecké ambice nemám, neřekla sice, „s tebou se nebavím, záplatovanče“, ale moc k tomu nechybělo.

A tak dál hýčkám svou amatérskou sbírku a čekám, který genius se z ní časem vynoří. Protože má tímto darem disponovat jeden člověk ze dvousetčtyřiceti, očekávám, že můj text do někoho obdarovaného narazí. Prosím, ozvěte se mi se svými prožitky a zkušenostmi. Děkuji.

P.S.: jako přídavek ještě Ravelovo Bolero v pojetí Anne Adams.