Chcete zhubnout na dietě? Musíte dost spát!
V zajímavé knížce nazvané JAK PRACOVAT S VĚDECKOU PUBLIKACÍ autorky Trisha Greenhalagh (vydalo nakladatelství Grada v roce 2003) najdeme mimo jiné také následující informaci: „Avšak myšlenka kontrolovaných pokusů a medicíny založené na důkazu není nová. Je zaznamenáno, že Fridrich II., císař římský a král sicilský a jeruzalémský, který žil od roku 1192 do roku 1250 n.l. a který se zajímal o účinky tělesné námahy na trávení, vzal dva rytíře a dal jim stejné jídlo. Jeden byl poslán ven na lov a druhý do postele. Po několika hodinách oba zabil a vyšetřil jejich zažívací (správně má být "trávící") trakt; trávení pokročilo dále v žaludku spícího rytíře.“
Není známo, zda badatelský tým Chicago University vycházel z těchto poznatků, zdá se ale, že jeho pilotní studie zaměřená na pokles tělesné váhy pouhým snížením energetického příjmu (redukční dietou) podporuje úvahu, že během spánku dochází k rychlejšímu trávení a snad i rychlejšímu metabolismu. Studie byla otištěna v říjnovém čísle prestižního časopisu Annnals of Internal Medicine, takže jejím výsledkům snad lze důvěřovat. Představuje optimistickou zvěst pro nás, lenochy, kterým se nechce cvičit a přesto by rádi zhubli, protože z jejích závěrů vyplývá, že pro kýžený váhový pokles zcela dostačuje drobet se omezit v jídle a hodně spát.
Do pokusu bylo zařazeno celkem deset osob (sedm žen a tři muži) ve věku okolo 40 let s mírnou nadváhou (průměr BMI=27,4) a k tomu sedavým způsobem života. Po dobu dvakrát dvou sledovaných týdnů s odstupem tří měsíců dostávali redukční dietu a v jednom případě mohli spát 8,5 hodin a ve druhém jen pět hodin. Váhový pokles při dostatečném spánku činil průměrně 1,4 kg především na úkor tukové tkáně, zatímco při omezeném spánku pouze 0,6 kg, a to také výrazně na úkor aktivní svalové hmoty. Navíc při zkráceném spánku jejich organismus produkoval více ghrelinu, což je prevít, který zvyšuje pocit hladu.
Autorky (převážně; autor je jen jeden) nejsou v této oblasti žádné začátečnice a již v minulé práci prokázaly, že omezení spánku vede zákonitě k jevu, který česká nevědecká nomenklatura označuje jako „bílý sex“, což se v behaviorální rovině projevuje jako noční vyžírání lednice. To samozřejmě k poklesu váhy nepřispívá.
Nedeltcheva AV, Kilkus JM, Imperial J, et al.: Insufficient Sleep Undermines Dietary Efforts to Reduce Adiposity. Ann Intern Med, 2010, 153;(7):435-441
Není známo, zda badatelský tým Chicago University vycházel z těchto poznatků, zdá se ale, že jeho pilotní studie zaměřená na pokles tělesné váhy pouhým snížením energetického příjmu (redukční dietou) podporuje úvahu, že během spánku dochází k rychlejšímu trávení a snad i rychlejšímu metabolismu. Studie byla otištěna v říjnovém čísle prestižního časopisu Annnals of Internal Medicine, takže jejím výsledkům snad lze důvěřovat. Představuje optimistickou zvěst pro nás, lenochy, kterým se nechce cvičit a přesto by rádi zhubli, protože z jejích závěrů vyplývá, že pro kýžený váhový pokles zcela dostačuje drobet se omezit v jídle a hodně spát.
Do pokusu bylo zařazeno celkem deset osob (sedm žen a tři muži) ve věku okolo 40 let s mírnou nadváhou (průměr BMI=27,4) a k tomu sedavým způsobem života. Po dobu dvakrát dvou sledovaných týdnů s odstupem tří měsíců dostávali redukční dietu a v jednom případě mohli spát 8,5 hodin a ve druhém jen pět hodin. Váhový pokles při dostatečném spánku činil průměrně 1,4 kg především na úkor tukové tkáně, zatímco při omezeném spánku pouze 0,6 kg, a to také výrazně na úkor aktivní svalové hmoty. Navíc při zkráceném spánku jejich organismus produkoval více ghrelinu, což je prevít, který zvyšuje pocit hladu.
Autorky (převážně; autor je jen jeden) nejsou v této oblasti žádné začátečnice a již v minulé práci prokázaly, že omezení spánku vede zákonitě k jevu, který česká nevědecká nomenklatura označuje jako „bílý sex“, což se v behaviorální rovině projevuje jako noční vyžírání lednice. To samozřejmě k poklesu váhy nepřispívá.
Nedeltcheva AV, Kilkus JM, Imperial J, et al.: Insufficient Sleep Undermines Dietary Efforts to Reduce Adiposity. Ann Intern Med, 2010, 153;(7):435-441